Valence, jak se používá v psychologii, zejména v diskusích o emocích, znamená vnitřní atraktivitu (pozitivní valenci) nebo aversivitu (negativní valenci) události, objektu nebo situace. Termín se však používá také k charakterizaci a kategorizaci specifických emocí. Například emoce lidově označované jako „negativní“, jako hněv a strach, mají „negativní valenci“. Radost má „pozitivní valenci“. Pozitivně valenční emoce jsou evokovány pozitivně valenčními událostmi, objekty nebo situacemi. Termín se používá také o hédonickém tónu pocitů, ovlivnění, určitých chováních (například přístup a vyhýbání se), dosažení nebo nedosažení cíle a souladu s normami nebo jejich porušení. Ambivalenci lze považovat za konflikt mezi pozitivními a negativními nositeli valence.[citace nutná]
Teoretici, kteří ke studiu přistupují valenčním přístupem, předpokládají, že emoce se stejnou valencí (tj. hněv a strach nebo pýcha a překvapení) vytvářejí podobný vliv na soudy a volby. Na základě této teorie například negativně valenční emoce hněv a strach pravděpodobně vyústí ve více negativních úsudků.
Termín vstoupil do anglického užívání v psychologii s překladem děl Kurta Lewina z němčiny v roce 1935. Rozpolcenost má delší historii.[citace nutná]
Valence je jedním z kritérií používaných v některých definicích emocí. Případná absence valence je uváděna jako důvod k vyloučení překvapení, považovaného za úlekovou reakci, ze seznamu emocí, i když někteří by ho zahrnuli.
Valencii by se dalo přiřadit číslo a zacházet s ním, jako by se měřilo, ale platnost měření založeného na subjektivní zprávě je sporná. Měření založené na pozorování výrazů obličeje, s využitím systému kódování obličejových akcí a mikrovýrazů (viz Paul Ekman) nebo na moderním funkčním zobrazování mozku může tuto námitku překonat.