Vivisekce znamená řezání živého těla, zpravidla bez anestezie, i když toto slovo se dnes někdy používá k označení jakéhokoliv pokusu na živém zvířeti.
V roce 1655 je zaznamenán fyziolog Edmund O’Meara, který říká, že „bídné mučení vivisekce jistě uvádí tělo do nepřirozeného stavu“. O’Meara tak vyjadřuje jednu z hlavních vědeckých námitek, že bolest vivisekovaného subjektu naruší přesnost výsledků. Existují i další námitky, jak vědecké, tak morální.
Na druhé straně diskuse ti, kteří jsou pro vivisekci, zastávají názor, že chirurgické zákroky musí být provedeny na živém zvířeti, protože mrtvé tělo se začne rozkládat příliš rychle a rozkládající se tkáň je považována za méně užitečnou.
Vivisekce se již dlouho praktikuje na lidských bytostech. Herophilos, „otec anatomie“ a zakladatel první lékařské školy v Alexandrii, byl popsán církevním vůdcem Tertullianem jako člověk, který provedl vivisekci nejméně 600 živých vězňů. V poslední době válečné programy nacistického doktora Josefa Mengeleho a japonské armády (jednotka 731 a doktor Fukujiro Išijama v Císařské univerzitní nemocnici Kjúšú) prováděly ve svých zemích během druhé světové války vivisekce lidí na vězních z koncentračních táborů. V reakci na tato zvěrstva přijala lékařská profese mezinárodně Norimberský kodex jako etický kodex. Tento etický kodex nezakazuje vivisekci na lidech.
Lidští dobrovolníci mohou souhlasit s tím, že se stanou subjekty invazivních experimentů, které mohou zahrnovat například odběr vzorků tkání (biopsie) nebo jiné postupy, které vyžadují chirurgický zákrok na dobrovolníkovi. Tyto postupy musí být schváleny etickým přezkumem a prováděny schváleným způsobem, který minimalizuje bolest a dlouhodobá zdravotní rizika pro subjekt . Navzdory tomu je tento termín obecně uznáván jako pejorativní: nikdy by se nemluvilo o chirurgii zachraňující život, například jako o „vivisekci“. Použití termínu vivisekce při odkazu na postupy prováděné na lidech téměř vždy znamená nedostatek souhlasu.
V roce 1822 v britském parlamentu pilotoval poslanec Richard Martin první parlamentní návrh zákona na světě, který měl zvířatům poskytnout určitou míru ochrany prostřednictvím zákona. Tento první návrh zákona se týkal hospodářských zvířat. Prvním, který v Británii reguloval pokusy na zvířatech, byl zákon o týrání zvířat (1876). Jedním z lidí, kteří vedli kampaň za to, aby byl návrh zákona předložen, byl Charles Darwin (1809-1882). Ten v dopise z 22. března 1871 profesoru Rayi Lankesterovi uvedl: „Ptáte se na můj názor na vivisekci. Zcela souhlasím s tím, že je ospravedlnitelná pro skutečné zkoumání fyziologie; ale ne pro pouhou zatracenou a ohavnou zvědavost. Je to téma, ze kterého se mi dělá zle hrůzou, takže už o něm neřeknu ani slovo, jinak dnes v noci neusnu.“ Návrh zákona zůstal ve sbírkách zákonů až do zavedení zákona o zvířatech (vědecké postupy) (1986).
Od počátků legislativy o dobrých životních podmínkách zvířat byly obavy jak o zmírnění utrpení zvířat, tak o morální zdraví lidstva. Viktoriánům šlo především o to, aby lidé projevovali dobré morální ctnosti, jako je laskavost a starost o druhé. Právě ve viktoriánské Británii vznikla RSPCA (první světová SPCA – Society for the Prevention of Cruelty to Animals). Jedním ze zakládajících členů byl William Wilberforce, který byl také v čele protiotrokářského aktivismu.
Tyto viktoriánské obavy vytvořily pozadí probíhající debaty v průběhu 20. století a do současné doby.
Obhájci pokusů na zvířatech se domnívají, že rozdíly mezi jednotlivými druhy jsou velmi malé a nedostačují k zneplatnění získaných výsledků. Tvrdí také, že pomocí pokusů na zvířatech byla nalezena léčba mnoha nemocí. Tato tvrzení jsou sporná.
Často se objevuje argument, že pokusy na zvířatech samotných prospívají, protože tyto pokusy mohou vést k veterinárním léčivům a postupům. Existuje také silný morální a emocionální pocit, že i jediný lékařský pokrok pro člověka má cenu jakéhokoli počtu zvířat.
Se zaměřením na otázky krutosti vznikly SPCA v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, ve Spojených státech a v dalších zemích. Organizace na ochranu zvířat vášnivě diskutovaly o otázkách vědeckých i morálních a vyvinuly odnož: hnutí za práva zvířat.
Se zaměřením na vědeckou problematiku byla v Evropě a USA zřízena výzkumná oddělení, která mají najít co nejvíce metod výzkumu bez použití zvířat a poskytovat informace o těchto metodách vědcům pracujícím v příslušných oborech.
Lékařští výzkumníci, kteří experimentují na zvířatech, často vyjadřují přání, aby široká veřejnost lépe chápala související problematiku, a říkají, že se dbá na zajištění dobrých životních podmínek zvířat, na kterých se experimentuje.
Hlavní vědecky podložené otázky vznesené proti pokusům na zvířatech jsou:
Protiargumenty těchto obav jsou:
Hlavní vznesené otázky etické povahy proti pokusům na zvířatech jsou:
Protiargumenty těchto morálních obav jsou:
Existuje další oblast debaty, která spojuje některé vědecké a morální otázky do jedné. To je oblast obav o lidi, kteří mohou být poškozeni v důsledku důvěřování možná nepřesným výsledkům testů a následného užívání nebezpečných léků. Jedna strana se domnívá, že pokusy na zvířatech ohrožují lidi a druhá strana se domnívá, že riziko je takovými experimenty sníženo.
Experimentátoři jsou toho názoru, že tato konkrétní námitka proti pokusům na zvířatech je neplatná, protože závěrečným testem jakéhokoli léku je klinická studie na lidských subjektech.