Někteří filozofové také popsali, jak může být toto ontologické porozumění znovu odhaleno různými způsoby (včetně inovativních forem filozofické argumentace), jako například Ian Hacking a Nikolas Kompridis.
Zveřejnění první a druhé objednávky
—Stephen Mulhall, Heidegger a Bytí a čas, str. 96[2]
Podle Nikolase Kompridise se o prvotním odhalení ontologického světa říká, že se jedná o „prereflexní“ nebo prvoplánové odhalení. Toto takzvané prvoplánové odhalení však není fixní, protože se může lišit napříč historickým časem a kulturním prostorem. Stejně tak Kompridis popsal jakési druhořadé nebo reflexní odhalení.[3] Zatímco prvoplánové odhalení zahrnuje implicitní, nevědomý a do značné míry pasivní vztah ke smyslu, reflexní odhalení je explicitní přepracování významu a pojmů používaných k tomu, aby dávaly smysl nám samotným a světu, a to prostřednictvím „přeorientování“ nebo „odostředění“ našeho chápání. Reflexní odhalení je tedy způsob, jak zpětně působit na podmínky srozumitelnosti s cílem objasnit nebo přetvořit naše základní chápání. Vzhledem k tomu reflexní odhalení ovlivňuje také podmínky možnosti tím, že má dopad na takové základní otázky jako „co se počítá jako věc, co se počítá jako pravda/lež a co má smysl dělat“[4].
Zatímco někteří filozofové, zejména Jürgen Habermas a Richard Rorty, tvrdí, že odhalení je estetický jev (údajně ani racionální, ani kognitivní, a tudíž ne filozofický), zveřejněné argumenty byly použity v mnoha kontextech, které nejsou primárně považovány za literární nebo „estetické“, a řada filozofů argumentovala významem místa odhalení v lidském rozumu, především Nikolas Kompridis a Charles Taylor.[5][6]
Argumenty zveřejňující svět
Veškeré testování, veškeré potvrzení a diskonfirmace hypotézy se odehrává již v rámci systému. A tento systém není více či méně libovolným a pochybným východiskem pro všechny naše argumenty: ne, patří k podstatě toho, co nazýváme argumentem… jako elementu, v němž argumenty mají svůj život.
Světoznámé argumenty jsou skupinou filozofických argumentů s charakteristickou formou, někdy nazývanou stylem uvažování[8], které začínají zveřejněním přístupu místo metod, které jsou deduktivní, induktivní atd., nebo jako jejich doplněk.[9][10] Podle teoretiků zveřejňování se tyto formy argumentů snaží odhalit rysy širšího ontologického nebo kulturně-jazykového chápání (nebo „světa“ ve specificky ontologickém smyslu), aby objasnily nebo přeměnily pozadí významu a „logického prostoru“, na němž argument implicitně závisí.[11][12] Významným příkladem tohoto typu argumentů je prý imanentní kritika, i když není jediným druhem.[13]
V deduktivních argumentech je prý „testem“ úspěchu argumentu jeho formální platnost a správnost. V argumentu, který odhaluje svět, je však primárním kritériem úspěchu řešení problému, který nebylo možné úspěšně řešit v rámci nějakého předchozího chápání nebo paradigmatu, například po epistemologické krizi (viz Paradigm shift). Říká se tedy, že jde spíše o možnost odhalování než o „zachování pravdy“ nebo „sledování pravdy“.[14] „Tvrzením“ takového argumentu je nové poznání, vyplývající z přijetí nového postoje nebo perspektivy, která odhaluje nebo odhaluje novou možnost myšlení a jednání.[15]
Nikolas Kompridis v tomto ohledu popsal dva druhy omylnosti. První spočívá v tom, že je otevřený novým důkazům, které by mohly vyvrátit nějaký dříve zastávaný postoj nebo přesvědčení (v normální vědě považované za samozřejmé). Druhý odkazuje na vědomí „míry, do jaké jsou naše interpretace, ocenění, naše postupy a tradice časově indexovány“ a podléhají historickým změnám. Tento „omyl reagující na čas“ (na rozdíl od „omylu reagujícího na důkazy“) spočívá v očekávané otevřenosti vůči nějaké budoucí možnosti. Podle Kompridise jsou argumenty odhalující svět omylné v obou smyslech tohoto slova.[16]
Dalšími moderními filozofy, kteří prý používají argumenty prozrazující svět, jsou Hans-Georg Gadamer, George Herbert Mead a Maurice Merlau-Ponty.