6 věcí, za které by děti neměly být zodpovědné

Jakou vlastnost byste chtěli, aby vaše děti měly nyní a v dospělosti?

Nejčastější odpověď zní: „Chci, aby byli zodpovědní.“

Zodpovědnost zahrnuje mnoho věcí, mezi které patří (The Center for Parenting Education, n.d.):

Učit děti zodpovědnosti je skutečně zdravé, nicméně zodpovědnost, kterou na sebe berou, by měla být přiměřená jejich věku.

Podívejme se nyní na 6 věcí, za které by děti neměly být zodpovědné:

„Proč jsi pro něj nepřišel dřív ze školy?! Zapomněl jsi i tentokrát? Volala mi jeho učitelka, že čeká sám na autobusové zastávce. Copak ti nevadí, že ho unesou nebo co?!“ vyjela na otce matka, jakmile otec vstoupil do domu.

„Ne, to ty jsi mi říkal, že ho přivedeš!“ Otec zvýšil hlas, očividně se rozčílil.

Tvá matka byla velmi naštvaná, že sáhla po sklenici s marmeládou a rozbila ji o podlahu. Sledoval jsi její výbuchy a cítil ses ohromený. Nemohl jsi ten křik vydržet, bylo ti fyzicky špatně, když jsi viděl, jak se rodiče před tebou hádají, a tak jsi jim pokorně řekl: „Mami, tati, už jsem doma. Jsem v pořádku. Nikdo mě neunáší.“

Psycholog z Notre Dame University E. Mark Cunmings prohlásil, že „děti jsou jako citové Geigerovy čítače“.

Studie ukázala, že rodiče mohou rozpoznat stres již u šestiměsíčního dítěte. Tyto děti dokáží rozpoznat hádavé tóny, což vede k možným změnám mozku způsobeným stresem. Je však třeba rozlišovat mezi hádkou a nesouhlasem. Když se rodiče hádají, vytváří to emocionální distres, který může vést ke krátkodobým i dlouhodobým negativním dopadům na emocionální, psychologický a sociální vývoj dětí. Naopak, když se rodiče před dětmi neshodnou vyváženě a bez emocionálního náboje, může to být pro dítě lekcí, že konflikt je normální. Terapeut Glucoft Wong se domnívá, že domov je tréninkovým místem pro skutečný život: „Malé oči se dívají a malé uši naslouchají.“ Jinými slovy, rodiče by měli být při hádkách před svým dítětem pozorní a měli by se naučit, jak konflikty dobře řešit. Není povinností dítěte zprostředkovávat konflikt mezi rodiči (Divecha, 2014).

Doporučujeme:  Volební účast

2. Výchova sourozenců

Vaše tříměsíční dcera pláče. Pracujete z domova a jste zaneprázdněni dokončením svého pracovního projektu. Myslíte si, že si vaše dítě žádá mléko. Požádáte tedy svého tříletého syna, aby připravil umělé mléko a nakrmil ji jím.

Typ parentifikace uvedený ve výše uvedeném příkladu je instrumentální parentifikace. Jedná se o situaci, kdy je dětem svěřena odpovědnost přesahující jejich úroveň schopností a chápání, například placení účtů, vaření večeře pro mladší sourozence, objednávání na lékařské prohlídky a příprava mladších sourozenců do školy.

Doktorka Aude Heninová, spoluředitelka programu kognitivně-behaviorální terapie dětí, uvedla, že ne všechny povinnosti v dětství jsou považovány za parentifikaci. Je třeba si položit dvě důležité otázky:

Dr. Heninová uvedla, že zadávat dítěti úkoly přiměřené jeho věku je vlastně zdravé, protože to může vést k rozvoji dovedností a kompetencí.

3. Regulace emocí rodičů

Vyzvednete své dítě z baseballového tréninku o 30 minut později. Když nastoupí do auta, řeknete mu: „Dnes byl v práci opravdu špatný den! Můj nadřízený na mě křičel a já jsem uvízl v hrozné dopravní zácpě!“ „Cože?“ zeptáte se.

Váš syn vás uklidňuje: „To je mi líto, tati. To zní jako hrozný den pro tebe.“

Pokud se dítě cítí zodpovědné za citové potřeby svých rodičů a ostatních sourozenců, projevuje se u něj citová rodičovská péče.

Jaké účinky má na děti emocionální rodičovství? Cicchetti & Toth (1995) uvádějí, že ne každé parentifikované dítě bude mít negativní následky. Studie ukázala, že to postihne pouze 25 % všech dětí, které zažily zanedbávání. Tyto děti mohou být později zapojeny do vztahů s někým, kdo vyžaduje péči. Mohou se u nich také vyskytnout vyšší míry úzkosti, deprese, poruchy příjmu potravy a obsedantně kompulzivní poruchy (OCD) (DiCaccavo, 2005).

Doporučujeme:  Dospívající těhotenství

4. Naplňování neuspokojených potřeb rodičů

Jste zdrcená, že váš manžel nemá čas naslouchat vašim starostem. Je stále zaneprázdněn prací a vždy tráví čas odpočinkem a spánkem, aby se zotavil. Rozhodnete se tedy místo toho vylít své každodenní starosti svému šestiletému synovi.

Dalším typem emocionálního rodičovství je situace, kdy dítě musí uspokojovat emocionální potřeby rodiče. Toto dítě se stává pro rodiče důvěrníkem. To je běžný jev u manželů, jejichž citové potřeby partner neuspokojuje. Člověk se pak tedy snaží získat citové potřeby od dítěte. To se brzy naučí potlačovat své vlastní potřeby, což ovlivní jeho normální vývoj (De Victoria, 2008). Dítě může být také „people pleaser“, kdy se člověk může vždy soustředit na uspokojování potřeb druhých lidí, místo aby ctil to, co cítí.

5. Zmírnění úzkosti rodičů

Vašemu nejstaršímu dítěti byla diagnostikována leukémie. Lékař mu doporučil, že musí podstoupit operaci, která vyžaduje velké finanční prostředky. Jste znepokojeni a rozrušeni, protože na operaci nemáte dostatek peněz. Svému druhému dítěti se pak přiznáte, že jste opravdu úzkostní, a zhroutíte se před ním.

Podle licencované klinické psycholožky Becky Kennedyové, PhD., když si rodič chodí pro útěchu ke svému dítěti, může to být také označováno jako emocionální rodičovství. Dítě může radit v situacích dospělých a rodiče tuto emocionální podporu neopětují (Harris, 2021).

6. Splnění rodičovského snu

Tvůj otec vždycky chtěl být právníkem, ale tento sen se mu nesplnil, a tak vždycky chtěl, abys jím byl ty, a říkal ti, že bys měl vystudovat práva. V hloubi duše jste se vždycky chtěla věnovat kariéře grafické designérky.

Všechny děti se musí naučit zodpovědnosti, aby mohly naplno rozvinout svůj potenciál. Rodiče by jim měli dávat za vzor správné chování, aby se naučily být zodpovědné vůči svým kamarádům, členům rodiny, sousedům a společnosti. Je skutečně skvělé zadat dítěti doma konkrétní úkol, jako je skládání prádla, vynášení odpadků, prostírání a uklízení stolu. Je však velmi důležité, aby rodiče dbali na to, že úkoly zadávané dětem by měly být přiměřené jejich věku.

Doporučujeme:  Mindset (kniha)

Boszormenyi-Nagy, I., & Spark, G. (1973). Invisible loyalties: Reciprocity in intergenerational family therapy (Vzájemnost v mezigenerační rodinné terapii). Hagerstown, MD: Harper & Row.

Cicchetti, D., & Toth, S. (1995). Pohled vývojové psychopatologie na zneužívání a zanedbávání dětí. Journal of American Academy of Child Adolescent Psychiatry, 34, 541-565.

DiCaccavo, A. (2006). Práce s rodičovstvím: Důsledky pro klienty a poradenské psychology. Psychologie a psychoterapie: Theory, Research and Practice, 79, 469-478.