Řekl vám někdy někdo něco, co vás dodnes rozpláče, kdykoli si na to vzpomenete? Skončilo někdy vaše blízké přátelství nebo vztah kvůli tomu, že jste si řekli něco zraňujícího?
Ačkoli si to možná ne vždy uvědomujeme, naše slova mají mnohem větší moc, než si uvědomujeme, zejména nad druhými. Většina z nás si bohužel ani neuvědomí, že jsme řekli něco špatného, dokud není pozdě a škoda už nevznikla. Proto nás od malička učí, jak je důležité přemýšlet, než něco řekneme, a tuto lekci bychom si měli pamatovat i v dospělosti a zejména jako rodiče.
Studie dětské psychologie ukázaly, že způsob, jakým s námi rodiče mluví, se stává způsobem, jakým se učíme mluvit sami se sebou, což je koncept známý jako „samomluva“ (Burnett & McCrindle, 1999). Dávejte si proto pozor, abyste na své dítě nemluvili příliš tvrdě, i když už jste ztratili nervy, protože by to mohlo mít vážné následky na jeho sebepojetí, sebeúctu a citovou vazbu k ostatním i v dospělosti.
Zde je 8 nejhorších věcí, které mohou rodiče svému dítěti říct:
1. „Co je to s tebou?“
Pokud se osobnost vašeho dítěte často střetává s vaší, může být obtížné být s ním tolik v kontaktu, natož ho vychovávat. Ale bez ohledu na to, jak moc můžeme být frustrovaní, je důležité vždy udržet svou náladu na uzdě a zabránit tomu, abychom se nechali ovládnout hněvem. Ptát se dítěte, „co s ním je“, jen proto, že nesdílí stejné zájmy jako vy nebo se nechová tak, jak si myslíte, že by mělo, jen poškodí jeho sebevědomí a přiměje ho pochybovat o vlastním pocitu vlastní hodnoty.
2. „Teď na tebe nemám čas.“
Všichni víme, že péče o dítě není snadný úkol, a to ani se spolurodičem, a že sladit s tím práci na plný úvazek může být někdy zdrcující. Proto je důležité, abyste při hledání kompromisů mezi pracovním a rodinným životem měli své priority pod kontrolou. A pokud někdy opravdu musíte dát přednost prvnímu před druhým, neříkejte dítěti jednoduše, že „na ně nemáte čas“ nebo že „se jim teď nemůžete věnovat“; vysvětlete mu to způsobem, který nezraní jeho city, a vynahraďte mu to někdy jindy nebo jiným způsobem. Jinak se začnou cítit osamělé a zanedbávané.
3. „Kéž bys byl víc jako…“
Stejně jako bychom se měli zdržet srovnávání sebe sama s ostatními, neměli by rodiče nikdy srovnávat své děti s jejich sourozenci nebo spolužáky. Nejenže to v nich vyvolává nejistotu, rivalitu a žárlivost, ale také pocit, že pro vás nejsou dost dobré a že lásku, kterou k nim chováte, si musí zasloužit. Když jim například řeknete: „Proč nemůžeš být víc jako tvoje kamarádka, která má samé jedničky?“, mají pocit, že vám na jejich známkách záleží víc než na nich – což nás přivádí k dalšímu bodu!
4. „Jsi pro mě zklamáním.“
Pokud chcete, aby vaše děti rostly jako lidé a aby vás na této cestě doprovázely, musíte jim dát pocit bezpečí, aby mohly dělat vlastní chyby a učit se z nich. Nenapadejte je za to, že někdy neuspějí, jen slovy: „Ty jsi pro mě takové zklamání“. Ale spíše je povzbuďte, aby to zkusily znovu, tím, že je ujistíte, že je v pořádku někdy selhat a že tu pro ně vždy budete, ať se děje cokoli.
Podobně jako v předchozím bodě, ptát se dítěte, proč se nedostalo na určitou vysokou školu, proč nezískalo lepší výsledky u přijímacích zkoušek, proč se nedostalo do základního týmu nebo proč nevyhrálo nějakou soutěž, mu jen zhoršuje pocit ze sebe samého, zvláště když se opravdu snažilo, aby vám udělalo radost. Může to zničit jejich sebevědomí a udělat z nich neurotické perfekcionisty, kteří se budou neustále tlouct do hlavy kvůli každé malé chybě jen proto, že díky vašim slovům mají pocit, že nic z toho, co dělají, pro vás nikdy nemůže být dost dobré.
Studie ukazují, že autoritativní styl výchovy, tedy extrémně přísný a kontrolující přístup, kdy se od dětí očekává, že budou dodržovat vámi stanovená pravidla bez jakékoli diskuse nebo kompromisu, může mít na dítě mnoho negativních dopadů. Některé děti si vytvoří špatné sebevědomí a stanou se sociálně neobratnými, uzavřenými a závislými, zatímco jiné se stanou agresivnějšími, vzdorovitějšími, bezohlednějšími a podvodnějšími (Jadon & Tripathi, 2017). Ať tak či onak, pouhé vyžadování, aby se vaše dítě podřídilo vaší vůli jen proto, že jste mu to „řekli“ a že „vy jste tady rodič“, podpoří ve vašem vztahu s ním spoustu nelibosti a konfliktů.
7. „Co na to řeknou lidé?“
Přiznalo se vám vaše dítě jako queer? Nebo ho zavolali do ředitelny kvůli rvačce? Má hodně špatných známek? Nebo má problémy s navazováním přátelství? Pokud jste to ještě nevěděli, muselo pro ně být těžké vám to říct, protože se bály, jak budete reagovat. Ale otázka „Co si o nich lidé pomyslí?“ nebo „Co to o mně jako o rodiči vypovídá?“ v nich vyvolává pocit, že vás zajímá jen názor ostatních a že je považujete za ostudu rodiny.
8. „Odcházím a už se nikdy nevrátím!“
V neposlední řadě můžete být v zápalu boje v pokušení začít vyhrožovat, že „utečete a už se nikdy nevrátíte“, jakmile začnete mít pocit, že vaše dítě začíná být velmi nevděčné za všechno, co pro něj děláte. Je však lepší kousnout se do jazyka a spolknout svůj temperament, než říct něco, co jim bude ubližovat po celá léta. Koneckonců, i když si to možná v danou chvíli neuvědomujeme, podobné výhrůžky jsou pronášeny s úmyslem dítěti ublížit a zastrašit ho, aby vás poslechlo nebo udělalo, co říkáte. A takové citové vydírání může způsobit, že jejich vazba k vám (a k ostatním, až vyrostou) bude nestabilní a nejistá (Colonnesi, et al., 2011).
Máte vztah k některé z věcí, které jsou zde zmíněny? Jste rodič, který se snaží zjistit, čeho se při výchově svého dítěte vyvarovat? Nebo dítě, které se stále snaží uzdravit z bolestivých slov rodiče? I když nejste ani jedno, ani druhé, přesto je důležité, abychom byli ohleduplnější k tomu, jak se chováme k druhým a jaký vliv na ně mohou mít naše slova. Jak se říká: „Dávejte si pozor na svá slova. Jednou vyřčená slova mohou být pouze odpuštěna, ale nikdy zapomenuta.“