1. Kdysi jsi byla učitelkou v mateřské škole, že? Co vás přimělo změnit povolání a stát se psychologem?
Vždycky mě zajímalo, jak věci fungují. Líbilo se mi, že jsem se jako učitelka v mateřské škole naučila pozorovat malé děti a plánovat činnosti, které jim pomohou rozvíjet se. Bylo úžasné pozorovat malé děti, jak zvládají nové činnosti. Z doby, kdy jsem pracovala v mateřských školách, jsem si udělala další školení jako speciální pedagožka. Zde jsem se začala ještě více zajímat o chování a jeho změny. Zajímala jsem se zejména o analýzu chování a z tohoto zájmu o chování přirozeně vyplynulo studium psychologie. Když jsem se začala učit psychologii, zjistila jsem, že pro mě byla vždycky vášní. Co si pamatuji, fascinovalo mě, co si lidé myslí a co dělají. Mám velké štěstí, že mohu dělat něco, co je pro mě stejně tak koníčkem jako zaměstnáním.
2. Četl jsem váš článek „Pomáháme lidem najít cestu“ a opravdu mě přiměl k zamyšlení. Jak lidé dělají psychoterapii, aniž by se jim pletli do cesty?
To byl vlastně podtitul první terapeutické knihy, kterou jsem napsal: „Metoda úrovní: Jak provádět psychoterapii, aniž bychom si překáželi“. Obecnou myšlenkou je zde to, že někdy, navzdory našim dobrým úmyslům, můžeme ve skutečnosti dělat věci, které brzdí nebo zdržují vlastní přirozené reorganizační procesy člověka. Nemusí to být nic strašného, ale může k tomu dojít, když se lidé soustředí na úkoly nebo činnosti, které je odvádějí od pozornosti k hlavnímu problému.
3. Můžete mi říct více o MOL a o tom, jak pomáhá lidem naslouchat sobě samým?
MOL neboli metoda úrovní je skvělý způsob, jak někomu poskytnout terapii. Na webové stránce www.methodoflevels.com.au najdete spoustu informací včetně ukázek ze sezení MOL. Základní myšlenkou je vést s někým rozhovor o věcech, které ho trápí, a pak hledat jemné změny, které se během rozhovoru objevují. Tyto jemné změny často naznačují další věci, na které dotyčný myslí, zatímco mluví o svém problému. Pokud se vám podaří tyto další věci zachytit a zeptat se na ně, jsou tyto další věci často klíčem k tomu, odkud přijde řešení jejich problému. Takže když někdo popisuje svou rozpolcenost ohledně odchodu z nešťastného vztahu, může si uvědomit, že se bojí žít po zbytek života sám. Uvědomit si to a strávit čas diskusí a zkoumáním této skutečnosti může často vést k novým poznatkům a učení o sobě samém a o životě, který by chtěli žít. MOL je úžasný způsob rozhovoru s lidmi, který jim umožňuje objevit a vytvořit vlastní řešení obtíží, které prožívají.
4. Ve své práci hodně mluvíte o kontrole. Jak jako lidé ovládáme své myšlenky a pocity? Někdy mám pocit, že se to děje náhodně nebo přirozeně, ale existuje způsob, jak vědomě kontrolovat to, co děláme?
Kontrola je základem všeho. Život je kontrola. Ale upozorňujete na opravdu důležitou věc – kontrola se většinou děje plynule a automaticky. Své myšlenky a pocity ve skutečnosti nekontrolujeme. Ve skutečnosti je docela obtížné přinutit se myslet určitým způsobem po nějakou dobu. Obvykle, když se lidé cítí „mimo kontrolu“ nebo mají pocit, že potřebují získat lepší kontrolu nad svými myšlenkami a pocity, je to obvykle proto, že mají v hlavě nějaké dilema, trápení nebo boj. Kontrola se zde narušuje, protože se snaží ovládat dvě různé a neslučitelné věci najednou. To se může stát, když někdo chce zapadnout a být součástí skupiny, ale zároveň chce, aby ostatní lidé souhlasili s jeho názory.
Se svým dobrým přítelem a kolegou Rickem Markenem jsem napsal knihu s názvem „Ovládání lidí: Paradoxní povaha lidského bytí“. Vysvětluje vše o kontrole a o tom, jak se projevuje ve společenských vztazích.
5. Ve své práci jste se zmínil, že nikdo nežije v minulosti. Čím to ale je, že na minulost myslíme i když je pryč? Proč minulost stále zabírá místo v našich srdcích a myslích?
Střípky minulosti, s nimiž jsme rozporuplní nebo se s nimi nějak nemůžeme smířit, v nás zůstávají. Zůstávají s námi, dokud je nevyřešíme. Takže to mohou být situace, kdy nás šéf ponížil před kolegy a my na to myslíme ještě dlouho poté, co se to stalo. Můžeme být zklamaní sami ze sebe, že jsme se nezastali, nebo zklamaní z toho, že nám nikdo jiný nepřišel na pomoc. Teprve když si tyto věci vyřídíme, stane se z hrozné události vzdálená, řídká a neutrálnější vzpomínka.
6. Přečetl jsem si váš článek, který dnes vyšel, s názvem „Proč byste se nikdy neměli snažit změnit své chování“. Opravdu jsem si ho rád přečetl! Je pravda, že někdy děláme něco, co si neuvědomujeme, a když to lidé vidí, mají tendenci to řešit a zpochybňovat vás. Když už jsme u toho, proč lidé žádají toho či onoho, aby se změnil, když často nevíme, proč se věci dějí?
To je skvělá otázka a je to jedna z oblastí, které se věnujeme v knize Controlling People. Život je paradox v tom, že vše, co z vás vidím, je vaše chování, ale vy své chování poznáte jen podle toho, co prožíváte. Stejně tak vše, co vy můžete vidět o mně, je mé chování, ale já znám jen to, co vidím, slyším a cítím. Když někdo stojí na rohu ulice a mává rukou, chytá taxík, volá o pomoc nebo mává na přítele? Jen jednotlivec ví, co je pro něj individuálně nejlepší. To je opravdu důležitý bod, když se snažíme pomáhat druhým lidem. Bez ohledu na to, jak dobré jsou naše úmysly, pokud druhý člověk neprožívá naši snahu jako pomoc, pak nepomáháme, ať bychom si to přáli sebevíc.
Jeden z mých dalších článků se týkal zlatého pravidla. Současné Zlaté pravidlo říká, že bychom se měli chovat k druhým lidem tak, jak chceme, aby se chovali k nám, ale ve skutečnosti je to kontraproduktivní! Nové a vylepšené Zlaté pravidlo říká, že bychom se měli k druhým lidem chovat tak, jak oni sami chtějí, aby se s nimi zacházelo.
Tajemstvím úspěšného života ve společnosti je přijít na to, jak mohu žít život, který chci, aniž bych vám bránil dělat totéž. Kdybychom to dělali všichni, naše komunity, společnosti a svět by byly mnohem harmoničtější.
7. Je pravda, že lidé s duševním onemocněním mají stejnou inteligenci jako lidé bez něj?
Rozhodně! Existuje spousta mýtů o duševních nemocech a asi největším mýtem je představa, že duševní nemoc je nemoc! Někteří lidé stále zastávají názor, že duševní nemoc je něco podobného jako cukrovka, ale to je naprosto nepravdivé. Lidé, kteří trpí psychickými potížemi, nejsou zlomení ani nemocní, ale rozhodně jim může prospět, když prozkoumají svou mysl a vyřeší boj, který v ní často zuří.
Zůstaňte naladěni na další rozhovory, které vás čekají v dubnu!