MHPA se vztahuje na skupinové zdravotní plány pro roky plánu počínající 1. lednem 1998 nebo později. Původní ustanovení o skončení platnosti (které stanovilo, že požadavky na paritu se nebudou vztahovat na dávky za služby poskytnuté 30. září 2001 nebo později) bylo šestkrát prodlouženo. Současné prodloužení platí do 31. prosince 2007. Pojišťovnám se okamžitě podařilo „obejít“ ochranu spotřebitele, která byla pravděpodobně zamýšlena v legislativě, a to stanovením maximálního počtu návštěv poskytovatele a/nebo limitů na počet dní, které by pojišťovna hradila za hospitalizaci v ústavní psychiatrické léčebně. Zákon měl v podstatě jen malý nebo žádný vliv na krytí duševního zdraví skupinovými pojistnými plány. Jezdec na TARP zakazuje všem skupinovým zdravotním plánům, které nabízejí krytí duševního zdraví, aby ukládaly větší limit na spoluúčast, spolupojištění, počet návštěv a/nebo počet dní hrazených za pobyt v nemocnici z důvodu duševních onemocnění. Jezdec legislativa byla vyvrcholením dlouhé kampaně, kterou vedl senátor Paul Wellstone (D-MN) a jeho nástupci za uzákonění rovnosti duševního zdraví na federální úrovni. Požadavky nového zákona budou zaváděny postupně během několika let. Stále není jisté, zda je nařízeno, aby se nový zákon vztahoval i na psychické nemoci, které nejsou biologicky založeny, jako je PTSD a poruchy příjmu potravy.
Obecně zákon vyžaduje paritu přínosů pro duševní zdraví s lékařskými a chirurgickými přínosy s ohledem na aplikaci úhrnných limitů doživotních a ročních dolarových limitů v rámci skupinového zdravotního plánu
Stanoví, že zaměstnavatelé si ponechávají prostor pro uvážení, pokud jde o rozsah a rozsah výhod v oblasti duševního zdraví nabízených pracovníkům a jejich rodinám, včetně sdílení nákladů, omezení počtu návštěv nebo dnů krytí a požadavků týkajících se lékařské nezbytnosti.
Zákon se nevztahuje na dávky za užívání návykových látek nebo chemickou závislost.
Zákon obsahuje také následující dvě výjimky.
MHPA se nevztahuje na žádný skupinový zdravotní plán nebo pokrytí jakéhokoli zaměstnavatele, který v pracovních dnech v předchozím kalendářním roce zaměstnával v průměru 2 až 50 zaměstnanců a který v první den roku plánu zaměstnává alespoň dva zaměstnance
MHPA se nevztahuje na skupinový zdravotní plán nebo skupinové zdravotní pojištění, pokud použití paritních rezerv vede ke zvýšení nákladů podle plánu nebo krytí alespoň o jedno procento
Bezprostředně po uzákonění MHPA začali pojišťovny a zaměstnavatelé hledat způsoby, jak právní předpisy obcházet. Jednou ze strategií, kterou pojišťovny používaly, byl větší důraz na sdílení nákladů, primárně prováděné prostřednictvím vyšších spoluúčasti, spoluúčasti a maximálních částek. Kromě toho byly zavedeny limity a stropy pro počet návštěv u poskytovatele péče nebo počet dní při návštěvě nemocnice. MHPA také neposkytovala výhody v případě zneužívání návykových látek a závislostí. A konečně MHPA obsahovala ustanovení o skončení platnosti, které znamenalo, že zákon po určitém datu pozbude účinnosti. Původní datum skončení platnosti bylo prodlouženo šestkrát, a to do roku 2007.
Zákon o rovnosti zdraví a závislosti
Paul Wellstone a Pete Domenici Zákon o rovnosti v duševním zdraví a závislosti (MHPAEA) byl přijat v říjnu roku 2008. Hlavním účelem MHPAEA bylo zaplnit mezery, které MHPA zanechala. Zákon vyžaduje, aby zdravotní pojišťovny i skupinové zdravotní plány zaručily, že finanční požadavky na dávky, včetně spoluúčasti, spoluúčasti a maxim a omezení léčebných dávek, jako jsou limity na návštěvy u poskytovatele nebo dny v nemocnici, pro poruchy duševního zdraví nebo užívání látek, nejsou více omezující než požadavky a omezení pojišťovny na zdravotní a chirurgické dávky. MHPAEA se vztahuje pouze na pojistné plány pro zaměstnavatele ve veřejném i soukromém sektoru s více než 50 zaměstnanci.
Podobně jako MHPA vyžaduje MHPAEA paritu z hlediska celkových ročních dolarových limitů, jakož i úhrnných celoživotních dávek. Je však důležité poznamenat, že MHPAEA výslovně nepožaduje, aby jakýkoli pojistný plán nabízel dávky pro duševní zdraví a poruchy návykových látek. Namísto toho uzákoňuje pravidla parity pro plány, které se rozhodnou nabízet jak zdravotní a chirurgické dávky, tak i dávky pro duševní zdraví a poruchy návykových látek. To zahrnuje i dávky mimo síť. Pokud se plány rozhodnou nabízet oba typy dávek, MHPAEA nařizuje, aby pojišťovny definovaly a zpřístupnily specifická kritéria lékařské nezbytnosti, pokud jde o dávky pro duševní zdraví a poruchy návykových látek. MHPAEA dále požaduje, aby pojišťovny poskytly specifické informace a důvody v případě, že je odmítnuta úhrada nebo platba za léčbu.
Jedním z hlavních problémů při zavádění MHPAEA je to, co je známo jako „vyjmutí“ zdravotních výhod. Týká se to duševních zdravotních výhod, které zaměstnavatelé nakupují odděleně od zdravotních výhod. Prodejce „vyjmutí“ může být oddělen od jakéhokoli počtu jiných prodejců poskytujících zdravotní výhody. Zákon by vyžadoval, aby prodejce „vyjmutí“ zajistil rovnocennost s lékařskými výhodami poskytovanými odděleným prodejcem nebo prodejci. Samotné právní předpisy navíc nevytvořily mechanismus, který by pravidelně sledoval nebo hodnotil prosazování nebo provádění tohoto zákona.