Zdá se, že YouTube za posledních 5 let prudce vzrostl. Navštívil jsem místní obchod Sainsbury’s a našel jsem tam police plné knih, jejichž autory jsou youtubeři. Je skvělé, že dnešní teenageři mají další formu médií, kterou mohou sledovat a užívat si. Zvlášť když se mnoho vlogerů zabývá tématem duševního zdraví. Zabýval se ale někdo negativním výsledkem, který by mluvení o tomto tématu mohlo přinést?
Dlouhá léta bylo duševní zdraví zametáno pod koberec. Mnoho lidí se stydělo a myslelo si, že jim nikdo neuvěří nebo že budou odsouzeni. Což se často děje. Právě zde pomáhají vloggeři. Mluví o duševním zdraví, aby pomohli zmírnit stigma kolem něj a rozšířit informace. Říkají veřejnosti, že v tom nejste sami, a povzbuzují lidi, kteří by mohli trpět, aby požádali o pomoc. Právě zde však dochází ke škodám. Protože slova jako úzkost, deprese, OCD a bipolární porucha kolují po sociálních sítích, strach z jejich používání je pryč. Na jednu stranu je to skvělé. Znamená to, že lidé mohou svobodně mluvit o svém duševním zdraví, aniž by se cítili zranitelní. Na druhou stranu to také umožňuje lidem používat tato slova k popisu sebe sama, i když žádnou duševní poruchou netrpí.
Zrovna včera večer jsem to zažil, když mi jeden z mých přátel řekl, že má při mytí auta takovou OCD. On nemá OCD. Prostě si pořídil nové auto a chce ho mít čisté. Používání poruch duševního zdraví k vysvětlení něčeho, co je naprosto normální, znehodnocuje vnitřní prožitky člověka s duševním problémem. Může způsobit zpochybnění sebe sama a následně často vede k tomu, že lidé nevyhledají pomoc.
Když jsem poprvé zažila záchvat paniky, velmi mě to zasáhlo. Protože se o nich tolik mluvilo a britská vlogerka Zoella (Zoe Sugg) mluvila o svých problémech s panickými atakami, nešla jsem k lékaři. Myslela jsem si, že je to většinou normální, že se to u třináctileté dívky očekává. Skoro jako obřad přechodu do puberty. Dívala jsem se na to, co Zoella sdílela na internetu, a připadalo mi, že její život je dokonalý, že je navzdory úzkostem v pořádku. A v mém naivním pubertálním mozku mě to přimělo myslet si, že já budu v pohodě, že nepotřebuju pomoc, protože ona ji nepotřebuje. V tom věku jsem nedokázala pochopit, že mi ukazuje jen ty části svého života, které chce. Že si může své vlogy upravit tak, aby se ukázala v tom nejlepším světle.
Na terapii jsem začala chodit až v šestnácti letech a opravdu jsem se jí začala věnovat až v osmnácti. Teď, když se tím zabývám už téměř 6 let, stále si kladu otázku, zda se to opravdu děje, nebo zda to jen přeháním.
S rostoucím počtem zhlédnutí a odběratelů se z vlogerů přes noc staly celebrity. A vzhledem k tomu, že jejich publikum tvoří především mladí teenageři, je problémem zbožňování. Spousta diváků vidí vlogery jako „dokonalé“ a chtějí být ve všech ohledech přesně jako oni. To se může rozšířit i na jejich duševní poruchy. Na internetu jsem viděl nespočet lidí, kteří říkali, že by si přáli mít úzkost, aby mohli být jako jejich oblíbený vloger. Zdá se mi, že diváci nechápou, jaký dopad může mít duševní porucha na váš život. Skoro to vypadá, jako by vloggeři udělali z toho, že je někdo duševně nemocný, trend.
Není to chyba vlogerů ani nikoho, kdo mluví o duševním zdraví. Je to nešťastný důsledek toho, že se toto téma otevírá. A způsob, jak to vyřešit, je vzdělávat lidi o závažnosti utrpení s duševní poruchou. Také je důležité, aby vloggeři svým divákům názorně ukázali, jak vyčerpávající může být, a povzbudili každého, kdo jí trpí, aby vyhledal pomoc. Doufejme, že duševní zdraví bude vnímáno jako závažná nemoc, kterou skutečně je.
Myslíte si, že vlogování o tomto citlivém tématu přineslo negativní výsledek? Jak byste chtěli, aby se o duševním zdraví mluvilo? Zanechte komentář níže!