Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft, 1790) nebo v novém cambridgeském překladu Kritika moci soudnosti, známá také jako třetí kritika, je filozofické dílo Immanuela Kanta.
Immanuel Kant ve své Kritice soudnosti zároveň završuje svůj Kritický projekt a pokládá základy moderní estetiky. Nejpopulárnějším anglickým překladem je překlad Jamese Creeda Mereditha, i když v poslední době se prosadil překlad Paula Guyera, který je součástí nového cambridgeského vydání díla Immanuela Kanta v překladu. Guyer překládá titul jako Kritika moci soudnosti, ačkoli tento název se jako standardní způsob odkazování na text neujal. Překladům Guyera a Wernera S. Pluhara bývá dávána přednost před staršími vydáními Mereditha a Bernarda.
Kniha je rozdělena do dvou hlavních oddílů, Kritiky estetického soudu a Kritiky teleologického soudu, a obsahuje také rozsáhlý přehled celého Kritického systému, uspořádaný do jeho konečné podoby.
Kritický projekt, tedy zkoumání hranic a podmínek poznání, se zrodil již v Kritice čistého rozumu, v níž Kant obhajoval transcendentální estetiku, přístup k problémům vnímání, v němž prostor a čas nejsou objekty, ale způsoby, jimiž mysl pozorujícího subjektu organizuje a strukturuje smyslový svět. Konečným výsledkem tohoto zkoumání je zjištění, že v lidském Rozumu existují jisté zásadní antinomie, především pak naprostá neschopnost upřednostnit na jedné straně tvrzení, že veškeré chování a myšlení je určeno vnějšími příčinami, a na druhé straně, že v lidském chování působí skutečný „spontánní“ kauzální princip.
První stanovisko, kauzální determinismus, přijali podle Kanta empiričtí vědci všeho druhu; navíc vedlo k myšlence (která se možná nikdy plně neuskutečnila) konečné vědy, v níž by se všechny empirické poznatky mohly syntetizovat do úplného a kompletního kauzálního vysvětlení všech možných událostí světa.
Druhý postoj, spontánní kauzalita, je implicitně přijímán všemi lidmi, kteří se zapojují do morálního jednání; tento postoj je podrobněji zkoumán v Kritice praktického rozumu.
Kritika úsudku představuje diskusi o místě samotného úsudku, který se musí překrývat jak s rozumem (který funguje v deterministickém rámci), tak s rozumem (který funguje na základě svobody).
První část knihy, Kritika estetického soudu, pojednává o čtyřech možných „reflexivních soudech“: příjemném, krásném, vznešeném a dobrém. Kant dává najevo, že se jedná o jediné čtyři možné reflexivní soudy, neboť je vztahuje k Tabulce soudů z Kritiky čistého rozumu.
„Reflexivní soudy“ se liší od determinačních soudů (soudů první kritiky). V reflexivním soudu se snažíme najít neznámé univerzálie pro dané jednotliviny, zatímco v determinačním soudu pouze podřazujeme dané jednotliviny pod již známé univerzálie, jak říká Kant:
Něco jiného je pak říci: „Produkce určitých věcí přírody nebo kolektivní přírody je možná pouze prostřednictvím příčiny, která se sama určuje k činnosti podle záměru“; a něco jiného je říci: „O možnosti těchto věcí a jejich produkce mohu podle zvláštní konstituce svých poznávacích schopností soudit jedině tak, že si pro to představím příčinu působící podle záměru, tj. bytost, která je produktivní způsobem analogickým kauzalitě inteligence.“ V prvním případě chci něco stanovit ohledně Předmětu a jsem povinen stanovit objektivní realitu předpokládaného pojmu; v druhém případě Rozum pouze určuje použití mých poznávacích schopností, a to v souladu s jejich zvláštnostmi a s podstatnými podmínkami jejich rozsahu a jejich hranic. První princip je tedy objektivní propozicí pro určující Soud, druhý pouze subjektivní propozicí pro reflektující Soud, tj. maximou, kterou mu Rozum předepisuje.
Zbývající dva soudy – krásné a vznešené – zaujímají prostor mezi příjemným a dobrým. Kant je označuje jako „subjektivní univerzální“ soudy. Tento zdánlivě oxymorónní termín znamená, že se v praxi jedná o subjektivní soudy, které nejsou vázány na žádný absolutní a determinovaný pojem. Nicméně soud, že je něco krásné nebo vznešené, je vynášen s přesvědčením, že ostatní lidé by s tímto soudem měli souhlasit – i když je známo, že mnozí nebudou. Síla tohoto „měl by“ vychází z odkazu na „sensus communis“ – společenství vkusu. Hannah Arendtová ve svých Přednáškách o Kantově politické filozofii naznačuje možnost, že tento sensus communis by mohl být základem politické teorie, která se výrazně liší od té, kterou Kant předkládá v Metafyzice mravů.
Výrok, že je něco krásné, je tvrzením, že to má „formu konečnosti“ – to znamená, že se zdá, že to bylo navrženo s nějakým účelem, i když to nemá žádnou zjevnou praktickou funkci. Soud, že něco je vznešené, je soud, že to přesahuje hranice chápání – že je to předmět strachu. Kant však dává najevo, že předmět nesmí být skutečně hrozivý – musí být pouze uznán za hodný strachu.
Kantův pohled na krásné a vznešené bývá často vykládán jako pokus o vyřešení jednoho z problémů, které zůstaly po jeho vylíčení mravního zákona v Kritice praktického rozumu – totiž že není možné dokázat, že máme svobodnou vůli, a tudíž není možné dokázat, že jsme vázáni mravním zákonem. Zdá se, že krásné i vznešené odkazují k nějakému vnějšímu řádu noumenon – a tedy k možnosti noumenálního já disponujícího svobodnou vůlí.
V této části kritiky Kant také zavádí schopnost mysli, která je v mnoha ohledech opakem soudu – schopnost geniality. Zatímco soudnost umožňuje určit, zda je něco krásné nebo vznešené, genialita umožňuje vytvořit to, co je krásné nebo vznešené.
Druhá polovina Kritiky pojednává o teleologickém úsudku. Tento způsob posuzování věcí podle jejich cílů (telos: řecky cíl) logicky navazuje na první diskusi přinejmenším pokud jde o krásu, ale naznačuje jakousi (sebe)účelnost (tj. smysluplnost poznanou vlastním já).
Kant píše o biologickém jako o teleologickém a tvrdí, že existují věci, například živé bytosti, jejichž části existují kvůli celku a celek kvůli částem. To mu umožňuje otevřít mezeru ve fyzickém světě: protože tyto „organické“ věci nelze podřídit pravidlům, která platí pro všechna ostatní jevení, co s nimi máme dělat?
Kant výslovně říká, že zatímco efektivně kauzální vysvětlení jsou vždy nejlepší (x způsobuje y, y je důsledkem x), „nikdy nebude existovat Newton pro stéblo trávy“, a proto musí být organické vysvětleno „jako by“ bylo konstituováno jako teleologické. V této části Kritiky je Kant z některých moderních teorií nejradikálnější; staví člověka jako konečný cíl, to znamená, že všechny ostatní formy přírody existují za účelem svého vztahu k člověku, ať už přímo, nebo ne, a že člověk je díky své schopnosti rozumu ponechán mimo. Kant tvrdí, že kultura se stává výrazem tohoto, že je nejvyšším teleologickým cílem, neboť je jediným výrazem lidské svobody mimo přírodní zákony. Člověk si místo nejvyššího teleologického cíle vydobývá také díky své schopnosti morálky neboli praktického rozumu, což odpovídá etickému systému, který Kant navrhuje v Kritice praktického rozumu a v Základních principech metafyziky mravů.
Ačkoli Kant důsledně tvrdí, že lidská mysl není „intuitivním rozumem“ – tedy něčím, co vytváří jevy, které poznává -, několik jeho čtenářů (počínaje Fichtem a konče Schellingem) se domnívalo, že musí být (a často dávali Kantovi za pravdu).
Kantovy diskuse o schématu a symbolu na konci první poloviny Kritiky soudnosti rovněž vyvolávají otázky o způsobu, jakým si mysl představuje své předměty, a jsou tak základem pro pochopení vývoje většiny kontinentální filosofie konce 20. století: Je známo, že Jacques Derrida tuto knihu intenzivně studoval.
Jádro novověké estetiky využilo kantovskou kritiku soudu jako rámec, v němž lze diskutovat o estetických otázkách.
Schopenhauer si všiml, že Kant se zabýval spíše analýzou abstraktních pojmů než vnímaných objektů.
„… nevychází z krásného jako takového, z přímého, krásného předmětu vnímání, ale z úsudku [něčího výroku] o krásném….“.
Kant se ve všech svých kritikách silně zajímal o vztah mezi mentálními operacemi a vnějšími objekty.
„Jeho pozornost zvláště vzbuzuje okolnost, že takový úsudek je zřejmě výrazem něčeho, co se vyskytuje v subjektu, ale přesto je stejně všeobecně platný, jako kdyby se týkal vlastnosti objektu. To je to, co ho zarazilo, nikoliv to krásné samo o sobě.“
Podoba knihy je výsledkem závěru, že krásu lze vysvětlit zkoumáním pojmu vhodnosti. Schopenhauer prohlásil, že „tak dochází k podivnému spojení poznání krásna s poznáním vhodnosti přírodních těles do jedné schopnosti poznání zvané schopnost úsudku a k pojednání o obou různorodých předmětech v jedné knize“.
Kant je podle Schopenhauera nedůsledný, protože „…poté, co bylo v Kritice čistého rozumu neustále opakováno, že rozum je schopnost soudit, a poté, co se formy jeho soudů staly základním kamenem veškeré filosofie, se nyní objevuje zcela zvláštní schopnost soudit, která je od této schopnosti zcela odlišná.“
Pokud jde o teleologický soud, Schopenhauer tvrdil, že Kant se snažil říci pouze toto: „Ačkoli se nám uspořádaná tělesa nutně jeví, jako by byla zkonstruována podle koncepce účelu, která jim předcházela, ještě nás to neopravňuje k tomu, abychom se domnívali, že tomu tak objektivně je.“ To je v souladu s Kantovým obvyklým zájmem o korespondenci mezi subjektivitou (způsobem, jakým myslíme) a objektivitou (vnějším světem). Naše mysl si chce myslet, že přírodní tělesa byla stvořena účelnou inteligencí, jako je ta naše.