„Neboť u kněží se stává nebezpečnějším všechno, nejen léky a prostředky, ale i arogance, pomsta, jízlivost, rozmařilost, láska, touha vládnout, ctnost, nemoc – ale je spravedlivé dodat, že právě na půdě této v podstatě nebezpečné formy lidské existence, kněžské formy, se člověk poprvé stal zajímavým zvířetem, že teprve zde lidská duše ve vyšším smyslu nabyla hloubky a stala se zlou – a to jsou dva základní aspekty, v nichž člověk dosud převyšoval ostatní zvířata!“ -Friedrich Nietzsche, O genealogii morálky
Tento malý úryvek z Nietzscheho knihy podporuje tvrzení, že v náboženském kontextu může být „dobro“ „špatné“. „Dobrý“ byl původně termín používaný k rozlišení výše postavených členů společnosti – například šlechty. Teprve když tento termín začala používat ještě výše postavená skupina – duchovenstvo -, začal být jeho význam pokřivený. Nietzsche uvádí, že „teprve když poklesly šlechtické hodnotové soudy, celá antiteze ‚egoistický‘ ‚neegoistický‘ se stále více vtírá do lidského vědomí“ (26). Chápal jsem to tak, že hodnota „dobra“ se stala svým protikladem poté, co se do toho vložila církev. Vzala něco, co na začátku mělo správné úmysly, např. „Řekové nejdéle používali své bohy právě proto, aby zahnali „špatné svědomí“, … tedy pravý opak toho, k čemu svého „boha“ používá křesťanství“, a v průběhu času mu dala moderní význam „špatný“. Co má tedy člověk dělat, aby se dostal za hranice zmatku, který představuje jak „dobro“, tak „zlo“?
Nietzsche stanovuje původ „dobra“ tím, že „[člověk] schvaloval neegoistické činy a nazýval je dobrými z hlediska těch, kterým byly činěny… později člověk zapomněl, jak toto schvalování vzniklo, a prostě proto, že neegoistické činy byly vždy zvykově chváleny jako dobré, pociťoval je také jako dobré“ (25). Vykládám si to tak, že myšlenku „dobra“ odstartoval jedinec, pravděpodobně vysoce postavený – jako šlechtic – a pokračoval v ní tím, že byla natolik populární, že se stala precedentem. Naneštěstí se po letech a letech předávání pomocí pověstí pojem „dobro“ zkomolil a zmátl; přesně tak, jak se dalo očekávat. K tomu došlo, když se do věci vložili křesťané, kteří si toto slovo přivlastnili a prohlásili ho za své.
„Člověk už jistě pochopil, jak snadno se kněžský způsob hodnocení může od rytířsko-aristokratického odklonit a následně se vyvinout ve svůj opak.“ Pro mě to předznamenává sestup „dobra“ ve „zlo“. Křesťanství tak často a mylně předpokládá, že to, co dělají, nemůže být díky jejich oddanosti a oddanosti církvi považováno za špatné. Vezměme si například tento úryvek z knihy O genealogii mravů:
„Není nemyslitelné, že by společnost mohla dosáhnout takového vědomí moci, že by si mohla dovolit nejušlechtilejší možný luxus – nechat ty, kdo jí škodí, bez trestu… Spravedlnost, která začala slovy „vše je splatitelné, vše musí být splaceno“, končí tím, že mrkne a nechá ty, kdo nejsou schopni svůj dluh splatit, jít na svobodu: končí, jako každá dobrá věc na světě, tím, že překoná sama sebe. Toto sebepřekonání spravedlnosti: člověk zná krásné jméno, které si dala – milosrdenství; je samozřejmé, že milosrdenství zůstává výsadou nejmocnějšího člověka, nebo lépe řečeno jeho -mimo zákon“ (72-73).
Ačkoli je tato pasáž dlouhá, líbí se mi, protože se domnívám, že dokonale shrnuje hlavní argument mého článku: křesťané používají svůj náboženský status jako kartu, díky níž se mohou dostat z vězení. V jejich očích se nemohou dopustit ničeho špatného – ve srovnání s nevěřícími -, protože se rozhodli odevzdat svůj život vyšší moci.
Hodně jsme mluvili o „dobru“ a o tom, že náboženství je zodpovědné za to, že se dobro mění ve zlo. Pokud je tomu tak, co přesně je „špatné“? Nietzsche definuje špatné svědomí jako: Nietzsche označuje svědomí za „vážnou nemoc, kterou člověk musel onemocnět pod tlakem nejzásadnější změny, jakou kdy zažil – té změny, která nastala, když se konečně ocitl uzavřen ve zdech společnosti a míru“ (84). Ačkoli „špatné“ nepovažuji za nemoc, je snadné si představit, jak stres z události, která změnila život, může člověka obrátit proti jeho lepšímu úsudku; jako například precistu, mnicha nebo učedníka? Zamyslete se nad tím: člověk církve tak nezačal. Moje otázka tedy zní: Jaké formy dna dosáhli, aby měli pocit, že náboženství je řešením? Výsledkem je, že nyní máme člověka převlečeného za „dobrého“ – a přitom má stále ve své původní bytosti zaseto „špatné“ – usazeného ve vysoké náboženské pozici.
Jak tedy překonat „dobré“ a „špatné“? Odpověď je jednoduchá: zřekneme se náboženství. Nietzsche se zmiňuje o ateismu, ale nejsem si jist, zda bych zašel tak daleko.
„Předpokládáme-li, že jsme postupně nastoupili opačný směr, je nemalá pravděpodobnost, že s nezadržitelným úpadkem křesťanského Boha nyní výrazně klesá i pocit viny lidstva; nelze totiž vyloučit, že úplné a definitivní vítězství ateismu by mohlo lidstvo zbavit celého pocitu viny vůči jeho původu“ (90-91).
To lze vykládat tak, že bez toho, abychom prohlašovali konkrétní náboženství za své, nemusíme procházet žádným prostředníkem – kněžími atd. To nás zase zbavuje viny, kterou máme cítit za své hříchy. Bohužel si nemyslím, že by ke zřeknutí se náboženství došlo v dohledné době. Jde totiž o hluboce zakořeněný ideál, který je do dítěte zasazen již ve velmi raném věku. Než jsou dostatečně staré na to, aby poznaly rozdíl, jejich náboženské přesvědčení je příliš velkou součástí toho, kým jsou. Nietzsche je citován, jak říká: „Člověk se nikdy neobešel bez krve, mučení a obětí, když cítil potřebu vytvořit si paměť… to vše má svůj původ v instinktu, který si uvědomil, že bolest je jim nejmocnější pomůckou k mnemotechnice“ (61). Myslím, že tím říká, že náboženství nikdy zcela nezmizí. Vzor pokání je totiž v člověku již příliš zakořeněn, než aby se dal zcela vymazat. Ať se snaží sebevíc, nějaká forma křesťanství v něm zůstane.