Společenská odpovědnost je etická nebo ideologická teorie, že subjekt, ať už je to vláda, korporace, organizace nebo jednotlivec, má odpovědnost vůči společnosti. Tato odpovědnost může být „negativní“, v tom smyslu, že je to odpovědnost zdržet se jednání (postoj odporu) nebo může být „pozitivní“, což znamená, že existuje odpovědnost jednat (proaktivní postoj). I když jsou aktivistické skupiny a místní komunity primárně spojeny s podnikatelskými a vládními praktikami, mohou být také spojeny se společenskou odpovědností, nejen s podnikatelskými nebo vládními subjekty.
Existuje velká nerovnost v prostředcích a rolích různých subjektů při plnění jejich nárokované odpovědnosti. Z toho by vyplývalo, že různé subjekty mají různou odpovědnost v tom smyslu, že státy by měly zajistit občanská práva svých občanů, že korporace by měly respektovat a podporovat lidská práva svých zaměstnanců a že občané by měli dodržovat psané zákony. Společenská odpovědnost však může znamenat více než tyto příklady. Mnoho nevládních organizací přijímá, že jejich úlohou a odpovědností jejich členů jako občanů je pomoci zlepšit společnost tím, že zaujmou proaktivní postoj ve svých společenských rolích. Může z toho také vyplývat, že korporace mají implicitní povinnost vracet společnosti (jak se tvrdí v rámci společenské odpovědnosti firem a/nebo teorie zúčastněných stran).
Společenská odpovědnost je dobrovolná; jde o to jít nad rámec toho, co vyžaduje zákon (právní odpovědnost). Zahrnuje myšlenku, že je lepší být proaktivní vůči problému než reagovat na problém. Společenská odpovědnost znamená eliminovat zkorumpované, nezodpovědné nebo neetické chování, které by mohlo poškodit komunitu, její obyvatele nebo životní prostředí dříve, než k takovému chování dojde.
V dnešní společnosti musí podnik dodržovat etické zásady, aby byl úspěšný. (Kaliski, 2001) Podniky mohou využívat etického rozhodování k posílení svých podniků třemi hlavními způsoby. Prvním způsobem je využít svého etického rozhodování ke zvýšení produktivity. Toho lze dosáhnout prostřednictvím programů, které zaměstnanci cítí přímo, zvyšují jejich výhody dané korporací, jako je lepší zdravotní péče nebo lepší penzijní program. Jedna věc, kterou musí mít všechny společnosti na paměti, je, že zaměstnanci jsou zúčastněnými stranami v podniku. Mají nezadatelný zájem na tom, co společnost dělá a jak je řízena. Když je společnost vnímána tak, že její zaměstnanci jsou cenným aktivem a zaměstnanci mají pocit, že se s nimi zachází a tak, produktivita se zvyšuje.
Druhým způsobem, jak mohou podniky využít etického rozhodování k posílení svých podniků, je rozhodování, které ovlivňuje jejich zdraví, jak je vidět u těch zúčastněných stran, které jsou mimo podnikatelské prostředí. (Kaliski, 2001) Zákazníci a dodavatelé jsou dva příklady takových zúčastněných stran. Pokud bychom se podívali na společnosti jako Johnson & Johnson, jejich silný smysl pro odpovědnost vůči veřejnosti je dobře známý. (Hogue, 2001) Vezměme si například Johnson & Johnson a strach z Tylenolu z roku 1982. Když si lidé uvědomili, že některé lahve Tylenolu obsahují kyanid, přestali Tylenol kupovat, akcie klesly a Johnson & Johnson přišel o spoustu peněz. Rozhodli se však přijít o ještě více peněz a investovat do nových těsnicích uzávěrů odolných proti neoprávněné manipulaci a oznámit velké stažení svého výrobku z oběhu. Pro tuto situaci neexistovala žádná „určitá částka“; Johnson & Johnson musel přijít o peníze, aby byl sociálně odpovědný. Ale v dlouhodobém horizontu si získali důvěru svých zákazníků. Když se teď lidé podívají na jiné výrobky, je cítit víra a důvěra v to, že společnost Johnson & Johnson by nedovolila, aby nějaký výrobek škodil lidem jen proto, aby splnila svůj účel.
Třetím způsobem, jak mohou podniky využívat etického rozhodování k zabezpečení svých podniků, je rozhodování, které umožní vládním agenturám minimalizovat jejich zapojení do korporace. (Kaliski, 2001) Například pokud je společnost proaktivní a řídí se pokyny EPA pro přijímání nebezpečných znečišťujících látek a dokonce udělá další krok k tomu, aby se zapojila do komunity a řešila ty obavy, které by veřejnost mohla mít; bylo by méně pravděpodobné, že by je EPA vyšetřovala kvůli obavám o životní prostředí. „Významný prvek současného uvažování o soukromí však zdůrazňuje „samoregulaci“ spíše než tržní nebo vládní mechanismy na ochranu osobních informací“ (Swire, 1997) Většina pravidel a nařízení vzniká kvůli pobouření veřejnosti, pokud nedojde k pobouření, bude často omezená regulace.
Lidská společenská odpovědnost je praxí být účinnou biologickou složkou celého lidského společenského organismu (ve vztahu ke každému člověku) ve smyslu (sociálně) vážené interakce člověka s člověkem, interakce člověka se skupinou, hierarchické interakce mezi různými úrovněmi moci a různých dalších procesů podle konkrétního společenského organismu. Neexistují specifické povinnosti, které by definovaly odpovědnou lidskou bytost ve společnosti, protože každý člověk má tendenci mít jedinečný názor na to, co tyto povinnosti jsou, ve kterém všechny vrcholí k obecnému očekávání ve společnosti, respektive k společenské moci, kterou každý člověk má. Osobní názor krále v královské monarchii má v celkovém společenském očekávání větší váhu než řekněme obyčejný dělník, kvůli obrovským rozdílům v sociálním postavení.
Myšlenka být zodpovědný k zákazníkům je vlastně už dlouho zakotvena v etice podnikání. Myšlenka chovat se k zákazníkovi s respektem a pozorností není nová zejména v oblasti prodeje a provizní práce. Nová je myšlenka, že nejde o zisk ze zákazníka, ale o upřímnou starost o to, co zákazník chce a potřebuje.
V mnoha zemích je podle zákona jedinou odpovědností korporace vydělat co nejvíce peněz pro akcionáře (ekonomická odpovědnost) a dodržovat zákony (právní odpovědnost). Společenská odpovědnost činí společnosti a organizace zodpovědnými za lidi, kterých se dotýkají, a to i nepřímo. Také činí společnost zodpovědnou za nečinnost, nebo nerozhodnost. Vycházejíc z myšlenky, že společnost nebo organizace má moc pomáhat lidem, nebo jim alespoň neubližovat, má morální odpovědnost tak činit. Společenská odpovědnost je doktrína, která říká, že každá bytost, ať už je to vesnice, město, stát, korporace, organizace, vláda nebo jednotlivec, má odpovědnost vůči společnosti.
Podíváme-li se na podnikatelskou etiku jako celek a na to, jak jsou tato jednotlivá rozhodnutí ve firmě činěna, můžeme lépe pochopit, jak společensky odpovědná etika funguje v kontextu lidské odpovědnosti. Nejprve většina (nejméně polovina) všech korporací vychází při svém rozhodování z etického kodexu firmy. (Kaliski, 2007) Tento etický kodex umožňuje obchodním manažerům mít nástin, z něhož mohou svá rozhodnutí vyvozovat. Etický kodex je jen výchozím bodem ve firmě, nástrojem, který mají využívat generální ředitelé, aby pomohli vést zaměstnance, když čelí etickým dilematům.
Vždy existují tři faktory, kterým můžeme čelit, když čelíme etickému dilematu. (Pride, Hughes, a Kapoor, 2008) Prvním faktorem je individuální faktor nebo jaké rozhodnutí bychom mohli učinit etickým, když jsme ponecháni na našem vlastním úsudku, dalším je sociální faktor nebo rozhodnutí, které bychom mohli učinit s vloženým sociálním zdůvodněním a posledním je faktor příležitosti. Abychom tyto faktory postavili do lepšího světla, můžeme použít následující příklad. Pojďme na chvíli předstírat, že stojíte před obchodem 7-11. Vidíte, jak z obchodu vychází gentleman, hází před vás dvacetidolarovou bankovku a jde dál po ulici. Rozhlédnete se, nic jiného tam není, gentleman je teď v polovině bloku. Nikdo jiný kromě vás ho neviděl, jak upustil dvacetidolarovou bankovku. Co uděláte? Vrátíte dvacetidolarovku muži, který ji upustí, i když je v tomto bodě daleko a může ho stát nějaké úsilí, aby ho dohonil? Vezmete dvacku a poběžíte v 7-11 a rychle ji utratíte? Nebo půjdete doprostřed silnice a předáte peníze prodavači za přepážkou v 7-11, pro případ, že by se muž vrátil, aby se pokusil najít své ztracené peníze? To je individuální faktor, co uděláte, když čelíte etickému rozhodnutí jako jedinec.
Nyní můžeme vzít stejný scénář a mírně ho změnit. Nyní místo toho, abyste stáli sami před 7-11, jste nyní se skupinou přátel. Řekněme, že všichni stojíte před obchodem, dáváte si pár piv a nyní vy a vaši přátelé vidíte toho pána, jak upustil dvacetidolarovou bankovku a jde dál. Co uděláte? Co udělají vaši přátelé? Pokud vaši přátelé vezmou peníze a vy s tím nesouhlasíte, řekl byste jim něco? Pokusil byste se je zastavit? Řekl byste osobě, která přišla o peníze, kdo je má? V jakém okamžiku se změní vaše etika vzhledem k vašemu společenskému okolí? Udělal byste stejná etická rozhodnutí, kdybyste místo bandy nebo vašich přátel byl se spolupracovníky? Co kdybyste to byl jen vy a váš manžel? Co kdybyste byl ve stejné situaci, ale byl jste tam se svými dětmi? To je sociální faktor. (Pride, Hughes, a Kapoor, 2008)
Faktor příležitosti vstupuje do hry v tom, že pokud pán nikdy nepustí dvacetidolarovou bankovku, nikdy se nemusíte eticky rozhodovat. (Pride, Hughes, and Kapoor, 2008) Náš etický kodex vstupuje do hry v rámci našeho sociálního faktoru. Jakmile je faktor příležitosti zaveden, pak i jako jedinec v prostředí pracovního místa máme etický kodex, který nás vede jako sociální faktor.
Tyto kodexy jsou však vytvořeny jen proto, aby byly vodítkem. Koneckonců „Není možné, aby všechny situace, které zahrnují etické rozhodování organizace, byly řešeny v kodexu. Etické kodexy musí být neustále sledovány, aby se zjistilo, zda se jedná o komplexní a použitelné vodítko pro etická podnikatelská rozhodnutí. “ (Kaliski, 2007)
Pokud jde o samotný rozhodovací proces v části společensky odpovědné etiky, která se týká lidské odpovědnosti, existuje mnoho dalších faktorů, které mohou být použity k etickému rozhodování. (Kaliski, 2007) Například existuje několik oblastí, na které by vedoucí pracovníci mohli nasměrovat zaměstnance mimo etický kodex, aby mu pomohli s etickým rozhodováním.
Některé z nich jsou:
„Zlaté pravidlo: Jednej tak, jak bys chtěl, aby ostatní jednali vůči tobě.
utilitární princip: Jednejte tak, aby výsledkem bylo co největší dobro pro co největší počet.
Kantův kategorický imperativ: Jednejte tak, aby akce učiněná za daných okolností mohla být univerzálním zákonem nebo pravidlem chování.
Profesní etika: Podniknout kroky, které by nezaujatý panel profesionálních vrstevníků považoval za správné.
Televizní test: Vždy se ptejte: „Cítil bych se pohodlně, kdybych vysvětloval tuzemskému televiznímu publiku, proč jsem se k tomuto kroku odhodlal?“
Právní test: Zeptejte se, zda je navrhované opatření nebo rozhodnutí legální. Zavedené zákony jsou obecně považovány za minimální standardy etiky.
Čtyřcestný test: Zeptejte se, zda můžete odpovědět „ano“ na následující otázky, které se týkají rozhodnutí: Je rozhodnutí pravdivé? Je spravedlivé vůči všem zúčastněným? Vybuduje dobrou vůli a lepší přátelství? Bude prospěšné pro všechny zúčastněné?“
To vše může pomoci při orientaci zaměstnance, když etický kodex chybí nebo prostě když kodex nepokrývá všechny oblasti, do kterých by zaměstnanec mohl narazit. Tyto faktory vstupují do toho, co je potřeba k vysvětlení lidské odpovědnosti jako součásti společensky odpovědné etiky.
Kritika doktríny pozitivní odpovědnosti
Dalším slavným ekonomem vysoce kritickým k této doktríně je R. Edward Freeman, autor řady pojednání o teorii zainteresovaných stran z explicitně libertariánské perspektivy.
Může být podnik sociálně odpovědný?
To nás přivádí k další otázce při hledání smyslu společensky odpovědné etiky a toho, co to znamená pro podnikání. Může být podnik společensky odpovědný? Pokud to může být, pak musí být kritériem, aby bylo zajištěno, že je vnímán tímto způsobem? Pro každý podnik to musí být jiné měřítko. (Kaliski, 2007) Koneckonců, každý podnik se snaží dosáhnout různých cílů. Existují však čtyři oblasti, které by měly být měřeny, ne podstatné, jaký výsledek je potřebný. Těmito měřeními jsou Ekonomická funkce, Kvalita života, Sociální investice a Řešení problémů.
V ekonomické funkci by měl být cíl, kterého se snaží dosáhnout, měřen, aby se zjistilo, zda odpovídá nákladovým směrnicím, kterými je podnik ochoten přispět. (Kaliski, 2007) Například pokud by se podnik snažil zlepšit závod snížením své uhlíkové stopy; jak by to udělal? (Carbon Footprint, 2006) Začal by něčím velkým, jako je instalace ohřívačů vody v celé budově nebo nové zateplení budovy? Nebo by začal malými způsoby, které by byly nákladově efektivnější, jako je nařízení, aby se v určitou dobu zhasínala světla na parkovištích? Nebo aby se na konci pracovního dne vypnuly všechny kancelářské počítače místo toho, aby zůstaly zapnuté a jednoduše se odhlásily.
V měření kvality života „by se měl zaměřit na to, zda organizace zlepšuje nebo zhoršuje obecnou kvalitu života ve společnosti“. (Kaliski, 2007) Produkuje podnik hmatatelný statek? Je to hmatatelný statek něco, co zlepšuje společnost a to, jak lidé žijí? Pokud podnik vyrábí službu, pak tato služba dělá něco pro zlepšení toho, jak lidé žijí? Pokud odpověď na tyto otázky byla ne, jak by pak mohl statek nebo služba produkovat lepší společnost?
Sociální investice se zaměřují na to, co podnik dělá pro komunitu. (Kaliski, 2007) Pracuje podnik s komunitou na nápravě nevyřešených problémů a sociálních problémů? Jak velkou investici dělá? Jaké problémy řeší? Do jaké hloubky jsou problémy, na jejichž nápravě pracují? Snaží se napravit zásadní problémy, jako je drogová závislost v chudých oblastech, nebo pracují na menších problémech, jako je zajištění rekreačních aktivit pro mládež? Je problémem, na kterém pracují, náprava velkého sociálního problému s dalekosáhlými důsledky? Nebo je problémem lokalizovaným, který je specifický pro danou oblast?
Řešení problémů se zabývá tím, do jaké míry bude podnik pracovat na nápravě problému. (Kaliski, 2007) Bude podnik prostě přispívat peníze organizaci, která na problému pracuje? Dovolí zaměstnancům společnosti, aby se dobrovolně přihlásili na firemní čas na nápravu problému? Vyplatí se ostatním, aby problém napravili? Will bude skutečně v zákopech pracovat na problémech? Bude mít společnost skutečně oddělení, které na problému pracuje a nic jiného?
Kaliski, B. (Ed.). Social Responsibility and Organizational Ethics. (2001). Encyclopedia of Business and Finance (2. vyd., Vol. 1). New York: Macmillan Reference.
Kaliski, B. (Ed.). Ethics in Management. (2001). Encyclopedia of Business and Finance (2. vyd., Vol. 1). New York: Macmillan Reference.
Pride, W, Hughes, R, & Kapoor, J (2008). Business. Boston: Houghton Mifflin Company.