ADHD převážně nepozorný

ADHD převážně nepozorná (ADHD-I nebo ADHD-PI) je jedním ze tří podtypů poruchy pozornosti a hyperaktivity (ADHD). Zatímco ADHD-PI je běžně označována jako porucha pozornosti (ADD) bez hyperaktivity, termíny „ADD“ a „porucha pozornosti“ již nejsou uznávány v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch, čtvrté vydání (DSM-IV).

Rozdíly oproti tradičnímu ADHD

ADHD-I se od ostatních podtypů ADHD liší v tom, že se vyznačuje nepozorností, sněním a letargií, ale s malou až žádnou hyperaktivitou, impulzivností nebo poruchami chování typickými pro ostatní tři podtypy ADHD („ADHD převážně hyperaktivní/impulzivní“, „ADHD kombinovaná“ a „ADHD jinak nespecifikovaná“). Je méně studován a méně chápán než ADHD s hyperaktivitou, protože ti s ADHD-I nejsou tak rušiví nebo aktivní jako ti se „standardním“ ADHD a je méně pravděpodobné, že budou diagnostikováni[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text].

Došlo k určité debatě[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text] o tom, zda by všichni dospělí, kteří splňují kritéria ADHD-I, měli tuto diagnózu skutečně dostat. Často bylo zaznamenáno[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text], že hyperaktivní děti s přibývajícím věkem ztratí některé nebo všechny své hyperaktivní symptomy a přitom si zachovají nepozorné a impulzivní symptomy. Někteří výzkumníci navrhli, že tyto bývalé hyperaktivní děti by měly dostat kombinovanou diagnózu ADHD. Hallowell a Ratey (2005) naznačují, že projevy hyperaktivity se prostě mění s dospíváním a dospělostí, stává se z nich generalizovanější neklid nebo sklon k neklidu.

V DSM-III byly jako charakteristiky ADHD uvedeny netečnost, ospalost a snění za bílého dne. Příznaky byly z kritérií ADHD v DSM-IV odstraněny, protože i když u pacientů s ADHD-I byly tyto příznaky zjištěny, objevily se pouze při absenci hyperaktivních příznaků. Tyto zřetelné příznaky byly popsány jako netečné kognitivní tempo (SCT). Existuje určitá debata[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text], zda osoby s příznaky SCT mohou být homogenní skupinou. Odhaduje se, že přibližně polovina osob s ADHD-I může být lépe popsána jako osoby s příznaky SCT.[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text]

Doporučujeme:  Fyziologické stárnutí

Někteří odborníci, například doktor Russell Barkley, tvrdí, že ADHD-I je natolik odlišná od „tradičního“ ADHD, že by měla být považována za odlišnou poruchu. Barkley uvádí různé symptomy u osob s ADHD-I – zejména téměř úplný nedostatek poruch chování a vysoce rizikové chování vyhledávající vzrušení – a výrazně odlišné reakce na stimulační léky.

DSM-IV umožňuje diagnostiku převážně nepozorného podtypu ADHD, pokud jedinec vykazuje šest nebo více z následujících příznaků nepozornosti po dobu nejméně šesti měsíců do bodu, který je rušivý a nevhodný pro vývojovou úroveň:

Požadavkem pro diagnózu ADHD-I je, že z příznaků, které poruchu způsobují, musí být přítomny před dosažením sedmi let věku a příznaky musí být přítomny ve dvou nebo více prostředích (např. ve škole nebo v práci a doma). Musí být také jasně prokázáno klinicky významné zhoršení sociálních, akademických nebo pracovních funkcí. A konečně, příznaky se nesmí vyskytovat výhradně v průběhu pervazivní vývojové poruchy, schizofrenie nebo jiné psychotické poruchy a nejsou lépe vysvětleny jinou duševní poruchou (např. poruchou nálady, úzkostnou poruchou, disociativní poruchou, poruchou osobnosti).

Příklady pozorovaných příznaků