Agrammatismus je forma expresivní afázie, která odkazuje na neschopnost mluvit gramaticky správným způsobem. Osoba má obvykle plnou slovní zásobu, ale není schopna gramaticky uspořádat slova
Lidé s agrammatismem mohou mít telegrafickou řeč , unikátní řečový vzor se zjednodušeným tvarováním vět, podobný tomu, který se vyskytuje v telegrafických zprávách. Běžné chyby, které se v agrammatismu vyskytují, zahrnují žargon afázie , nebo použití nesmyslných nebo neologistických frází, a syntaktickou afázii, kde chybí nezbytné prvky pro stavbu vět. Běžné chyby zahrnují chyby v čase, čísle a pohlaví.
Agrammatismus je pozorován u mnoha syndromů onemocnění mozku, včetně Brocovy afázie a traumatického poranění mozku.
Agrammatismus poprvé zavedl Adolf Kussmaul v roce 1887, aby vysvětlil neschopnost tvořit slova gramaticky a syntakticky je uspořádat do věty. Později Goodglass definoval termín jako vynechání spojovacích slov, -auxiliaries a inflectional morphemes, což vše generovalo produkci řeči s extrémně primimentární gramatikou. Agrammatismus, dnes vnímaný jako symptom Brocova syndromu (Tesak & Code, 2008), byl také označován jako ‚motorická afázie‘ (Goldstein, 1948), ‚syntaktická afázie‘ (Wepman & Jones, 1964), ‚efektní motorická afázie‘ (Luria, 1970) a ‚neprodyšná afázie‘ (Goodglass et al., 1964).
První zprávy o agrammatismu se týkaly případů německých a francouzských účastníků. Výraznější propracovanost německé školy afázie na přelomu 20. století a také skutečnost, že němčina i francouzština jsou vysoce skloňované jazyky, mohly být spouštěčem této situace (Kód, 1991). V dnešní době se obraz mírně změnil: gramatické postižení bylo shledáno spíše selektivním než úplným a mezilingvistická perspektiva v rámci univerzální gramatiky (UG) spolu s přechodem od morfosyntaxe k morfomantice je à la page. Nyní se zaměření studia agrammatismu týká všech přirozených jazyků a výstřednosti, o kterých si učenci myslí, že specifický jazyk má, jsou dány do souvislosti s jinými jazyky, aby lépe porozuměli agrammatismu, pomohli jeho léčbě a přezkoumali a pokročili v oblasti teoretické lingvistiky.
Z mezijazykové perspektivy v rámci univerzální gramatiky (UG) bylo zjištěno, že gramatické postižení v agrammatismu je spíše selektivní než úplné. V rámci této myšlenkové linie se k postižení v napjaté produkci pro agrammatické mluvčí v současné době přistupuje v různých přirozených jazycích prostřednictvím studia slovesné modulace pro čas v kontrastu k dohodě (morfonosyntaktický přístup) a také, v poslední době, prostřednictvím studia časové reference (která by v jistém smyslu měla být viděna blíže k morfomantice). Typ studií, se kterými by tato práce měla souviset, jsou ty, které se zabývají napjatým postižením v rámci časové reference. Před vysvětlením, že pro lepší pochopení cílů takového výzkumu je dobré dát ochutnat posun od morfosyntaxe k morfomantice, kterým studium agrammatismu prochází.
Bylo zjištěno, že skloňování sloves pro čas je problematické v několika jazycích. Různí učenci přišli s různými teoriemi, jak to vysvětlit: Friedman & Grodzinksy (1997) zavedli takzvanou hypotézu prořezávání stromů (TPH) ze studia hebrejštiny, arabštiny a angličtiny; stejná hypotéza byla prokázána Gavarró & Martínez-Ferreiro (2007) pro to, co nazvali Ibero-Romance (tedy katalánština, galicijština a kastilština); Wenaff & Clahzlsen (2004; 2005) zavedli hypotézu Tense Underespecification Hypothesis (TUH) pro němčinu a ve stejné době Bruchert et al. (2005) zavedli hypotézu Tense and Agreement Underespecification Hypothesis (TAUH) pro stejný jazyk; a Lee et al. (2008) a Faroqi-Shah & Dickey (2009) zavedli morfologickou hypotézu s argumentem, že diakritické tenzní rysy jsou ovlivněny v anglickém agrammatismu.
Zajímavé je, že Bastiaanse (2008) neshledala takovou disociaci pro nizozemštinu, ale spíše to, že odkaz na minulost je více narušen bez ohledu na slovesnou modulaci nebo shodu. Její výzkum zjistil, že konečná slovesa jsou obtížnější než slovesa neurčitá, ale jak v rámci konečných sloves, tak v rámci sloves neurčitých jsou formy odkazující na minulost (třetí osoba singulární minulý čas a participle resp.) obtížnější než jejich protějšky odkazující na přítomnost (třetí osoba singulární přítomný čas a infinitivy). Žádná z hypotéz o výše uvedených slovesných formách (TPH, TUH a TAUH) nemůže tyto výsledky vysvětlit, od té doby, co participles v nizozemštině nejsou inflected pro čas a shodu ani nekontrolují své rysy na levém okraji. Podobná zjištění byla zaznamenána také pro řečtinu a pro angličtinu v re-analýze dat Nanousiho a kol. (2006) a Lee a kol. (2008) a také pro turečtinu v Yarbay, Duman & Bastiaanse (2009). V každém případě závěr z Bastiaanse (2008) zněl, že je zapotřebí další hypotéza vyjadřující, že agrammatičtí mluvčí mají potíže s odkazováním na minulost. V téže práci odhalila dvě možné odpovědi: a) je možné, že reprezentace událostí v minulosti jsou sémanticky složitější, možná proto, že existují dvě časová období relevance. b) je také možné, že pro agrammatické mluvčí není obtížné ani tak odkazovat na minulost jako takovou, ale vyjádřit tento odkaz slovesnou modulací.
Pravděpodobně klíč drží Bastiaanse a kol. (subm.). V jejich studii se dočteme, že jak čas, tak aspekt jsou narušeny, a co je nejdůležitější, že odkaz na minulost je selektivně narušen jak prostřednictvím jednoduchých slovesných forem (jako je jednoduchá přítomnost v angličtině), tak prostřednictvím perifrázových slovesných forem (jako je současná dokonalost v angličtině). Bastiaanse a kol. (subm.) tvrdili, že odkaz na minulost je diskurz spojený a odkaz na současnost a budoucnost nikoli. To je v souladu s Avrutinem (2000), který navrhuje, že propojení diskurzu je narušeno v Brocově afázii.
Pojem diskursivní propojení je původně způsoben Pesetskym (1987) a měl by být viděn s ohledem na diskursivní předpoklad, který je základním pojmem v lingvistice a konkrétněji v sémantice a pragmatice (pro další informace: Stalnaker, 1973). V rozsahu, v jakém zahrnuje jazyk, by diskursivní propojení mělo být viděno v kontrastu s místním vazebným vztahem. Jasný příklad vazebného vztahu lze nalézt ve větě jako ‚The boyi is washing himselfi‘, kde zájmeno ‚on‘ odkazuje na ‚chlapce‘ v rámci stejné věty. Příklad diskursivního propojení lze nalézt ve větě jako ‚The boyi is washing himj‘, kde zájmeno ‚on‘ odkazuje na někoho, kdo není ve větě zmíněn (jedná se o extra-sentential information), a proto, aby zájmenu bylo rozuměno, je zde požadavek na přístup k dříve poskytnutým informacím. Podobné příklady takových vztahů lze nalézt ve které-otázkách a, s významem pro tuto studii, v čase a shodě. Avrutin (2000) argumentoval, že dohoda je čistě morfosyntaktický systém, bez zahrnutí diskursivních operací, a proto zavádí závazný vztah, zatímco čas vyžaduje přístup k diskursivní reprezentaci, a proto zavádí diskursivní propojovací vztah. Zagona (2003) argumentoval, že přítomný čas označuje souběžnost mezi časem hodnocení a časem události (vázací vztah). Minulý čas naopak tuto souběžnost postrádá a naznačuje potřebu vytvoření vztahu mezi časem projevu a dřívější událostí (diskursivní propojení).
Ačkoli závěry Bastiaanse a kol. (subm.) nejsou tak široké jako Avruitinovy (2000) a nezabývají se striktně jen vztahem k času, jsou podpořeny několika zjištěními: Bastiaanse a kol., (2009) a Faroqi-Shah & Dickey (2009) nalezli více problémů s tvary sloves a aspektuálními příslovci odkazujícími na minulost u agramatických afázových jedinců; Jonkers a kol., (2007) a Faroqi-Shah & Dickey (2009) reflektovali delší RTs u jedinců bez poškození mozku; a Dragoy a kol. (v preparaci) se chystají představit ERP a RT experiment s tenzními porušeními v nizozemštině, kde nalezli vyšší chybovost a delší reakční dobu pro porušení minulým časem slovesa v kontrastu s přítomným časem.
O agrammatismu se v katalánštině moc nepíše. S počátky oboru je třeba se setkat v dílech Peña-Casanova & Bagunyà-Durich (1998) a Junque et al. (1989). Tyto práce nepopisují kazuistiky, spíše se zabývají obecnějšími tématy, jako je lokalizace lézí nebo rehabilitace agrammatických pacientů.
Nejaktuálnější studie by měly být nalezeny v práci Martínez-Ferreiro (2009). Práce Martínez-Ferreiro je v rámci tzv. Tree Pruning Hypothesis (TPH) Friedmann & Grodzinksy (2007). Taková hypotéza poněkud pokulhává poté, co zjištění v Bastiaanse (2008) byla a jsou dokazována opětovnou analýzou dat Nanousi et al. (2006) a Lee et al. (2008), prací Yarbay Duman & Bastiaanse (2009) a zvláště Bastiaanse et al. (subm.).
Další spíše aktualizované práce pro Agrammatismus v katalánštině lze nalézt v Martínez-Ferreiro ve spolupráci s Gavarró (2007), v samotné Gavarró (2008, 2003a, 2003b, 2002), Balaguer et al. (2004),v Peña-Casanova et al. (2001) a v Sánchez-Casas (2001).