Pan-arabismus je hnutí za sjednocení národů a zemí arabského světa, od Atlantského oceánu až po Arabské moře. Je úzce spojen s arabským nacionalismem, který tvrdí, že Arabové tvoří jeden národ. Pan-arabismus má tendenci být sekulární a často socialistický a ostře se staví proti kolonialismu a západnímu politickému angažmá v arabském světě. Pan-arabismus je forma kulturního nacionalismu.
Panarabismus byl poprvé prosazen Šarífem Husajnem ibn Alím, Šarífem z Mekky, který usiloval o nezávislost na Osmanské říši a vytvoření jednotného arabského státu. V letech 1915-16 vyústila Husseinova-McMahonova korespondence v dohodu mezi Spojeným královstvím a Šarífem, že pokud se Arabové úspěšně vzbouří proti Osmanům, Spojené království podpoří nároky na arabskou nezávislost. V roce 1916 však Sykes-Picotova dohoda mezi Spojeným královstvím a Francií stanovila, že části arabského Mašreku budou rozděleny mezi tyto mocnosti, místo aby tvořily součást nezávislého arabského státu. Když se Osmanská říše v roce 1918 vzdala, Spojené království odmítlo dodržet literu svých ujednání s Husajnem a oba národy převzaly opatrovnictví několika nově vytvořených států. Nakonec se Husajn stal králem pouze Hidžázu (později začleněného do Saúdské Arábie) na tehdy méně strategicky cenném jihu.
Balfourova deklarace z roku 1917 jako důvod ke správě Palestiny a následné vytvoření britského mandátu Palestina rozvrátily panarabistické návrhy geograficky sousedícího panarabského státu od arabského Maghrebu a Egypta až po Mašreky.
Formalizovanější panarabská ideologie než Husajnova se poprvé hlásila ve 30. letech 20. století, zejména syrskými mysliteli, jako byli Constantin Zureiq, Zaki al-Arsuzi a Michel Aflaq. Aflaq a al-Arsuzi byli klíčovými postavami při zakládání strany Baas a první jmenovaný byl dlouho jejím hlavním ideologistou, kombinujícím prvky marxistického myšlení s nacionalismem do značné míry připomínajícím evropský romantický nacionalismus devatenáctého století.
Egyptský prezident Gamál Abdal Násir, jehož ideologie „Nasserismu“ definovala panarabismus 60. let
Na rozdíl od panislamismu je pan-arabismus sekulární a nacionalistický, protože mnoho prominentních pan-Arabů, jako je Aflaq (řecká pravoslavná) nebyla muslimská. Tariq Aziz, aramejsky mluvící chaldejský křesťan a kdysi místopředseda irácké vlády za Saddáma Husajna, byl dalším prominentním pan-arabistou. Nicméně, při de-zdůrazňování role islámu, byla panarabská ideologie obviněna z podněcování předsudků proti a bagatelizování role nearabských muslimských národů, jako jsou Turci, Peršané , Židé a Kurdové, mimo jiné. Navíc, zatímco Libanon je tradičně považován za arabský stát, v této zemi existuje hnutí podporující myšlenku, že Libanonci jsou Féničané. Jako takové jsou tyto skupiny zcela nepřátelské k pan-arabismu. .
Neúspěšné a úspěšné pokusy o arabskou unii
Mnoho známých arabských vůdců se několikrát pokusilo vytvořit panarabský stát, což nakonec skončilo neúspěchem.
První byla Arabská federace Iráku a Jordánska v roce 1958. Byla to konfederace bratranců iráckého krále Fajsala II. a jordánského krále Husajna. Tato federace se rozpadla po státním převratu irácké armády.
Sjednocená arabská republika v roce 1958 byla druhým pokusem. Vznikla za Násira a byla unií mezi Egyptem a Sýrií. Trvala jen do roku 1961, kdy protinasseristický převrat v Sýrii vedl k vystoupení Sýrie z unie.
Dva pozdější pokusy provedl libyjský Muammar Kaddáfí; jednalo se o Federaci arabských republik a Arabskou islámskou republiku. Oba před začátkem selhaly.
Jednota mezi jižním a severním Jemenem ale byla úspěšná. Také jednota sedmi arabských emirátů, které dnes tvoří SAE, je příkladem možnosti úspěchu arabského sjednocení.
Současná syrská vláda je a bývalá irácká vláda byla vedena stranou Baas, která se hlásí k panarabismu.
Vrchol panarabského hnutí nastal v šedesátých letech, kdy v čele hnutí stál egyptský vůdce Gamál Abdal Násir, ale panarabismu silně uškodila arabská porážka od Izraele v Šestidenní válce a neschopnost panarabistických vlád generovat hospodářský růst. Koncem osmdesátých let začal být panarabismus zastíněn islamistickými ideologiemi. Nadále však uplatňuje silný vliv v arabských tištěných médiích a intelektuálních kruzích, zejména v Levantě.