Filozofové Advaity věří, že individuální „osobní“ duše existují pouze jako Mayové. Filozofie Dvaity tvrdí, že existuje věčná pluralita duší podle Bhagavadgíty 2.12.
Advaita staví konečného ātmana (synonymum v tomto smyslu pro Brahmana) jako všeprostupující duši vesmíru: univerzální životní princip, oživovatel všech organismů a světová duše. Tento pohled je svého druhu panentheismus (ne panteismus) a není tedy někdy srovnáván s jediným stvořitelem Boha monoteismu. Dvaita nazývá všeprostupující aspekt Brahmana Paramatmana (Paramatma), kvantitativně odlišný od individuálního Atmana.
Identifikace jednotlivých duší, neboli dživa-atmas, s ‚Jeden Atman‘ je monistická pozice Advaita Vedanta, která je kritizována dualistickou/teistickou Dvaita Vedanta (která tvrdí, že realita je jak pro Boha fungujícího jako nejzazší metaforická „duše“ vesmíru, tak pro skutečné individuální „duše“ jako takové) a kompromisní školy jako Vishishtadvaita Vedanta. Školy ‚dvaita‘ (neboli dualistické) proto, na rozdíl od Advaity, obhajují exkluzivní monoteistickou pozici, kde se Brahman stává synonymem pro Vishnu.
Naproti tomu dživa je psychologické nebo fenomenologické já, tedy „já“, které se objevuje jako předmět sloves. dživa je obvykle považována za osobu, jejíž svoboda je omezena trojnou vazbou anava (ego), karma (akce) a maya (iluze).
Jainismus také věří v atman.
Netechnické využití ātmanu
Ātman je také někdy používán netechnicky pro označení zdravého já (tj. jedince na rozdíl od jiných bytostí nebo prostředí). Často je používán k reformě sloučenin v této funkci, a to jak v hinduistických, tak buddhistických spisech. Upanishadičtí spisovatelé často zdůrazňovali rozdíl mezi sebou samým (vázaným egem) a pravým já (atmanem a Atmanem).
Zásadní odklon od hinduistického pojetí atmanu byl nalezen v buddhismu. Jak negace (v anattě/anatmanu) tak i redefinice (Atman (buddhismus)) atmanu přinesly rozdílné filozofické pohledy na pojetí „já“ a „já“.