Biopsychosociální přístup

Biopsychosociální model (zkratka „BPS“) je obecný model nebo přístup, který předpokládá, že biologické, psychologické (které zahrnuje myšlenky, emoce a chování) a sociální faktory hrají významnou roli ve fungování člověka v souvislosti s nemocí nebo nemocí. Zdravotní stav je skutečně nejlépe chápán ve smyslu kombinace biologických, psychologických a sociálních faktorů, spíše než čistě biologicky. To je v kontrastu s tradičním, redukcionistickým biomedicínským modelem, který naznačuje, že každý proces nemoci může být vysvětlen ve smyslu základní odchylky od normální funkce, jako je patogen, genetická nebo vývojová abnormalita nebo zranění. Pojem se používá v oblastech, jako je medicína, ošetřovatelství, zdravotní psychologie a sociologie, a zejména ve specializovanějších oblastech, jako je psychiatrie, zdravotní psychologie, rodinná terapie, chiropraktika, klinická sociální práce a klinická psychologie. Biopsychosociální paradigma je také odborný termín pro populární pojem „spojení mysli s tělem“, který se zabývá spíše filozofickými argumenty mezi biopsychosociálním a biomedicínským modelem, než jejich empirickým zkoumáním a klinickou aplikací.

O tomto modelu teoretizoval psychiatr George L. Engel na univerzitě v Rochesteru a domněle o něm pojednával v roce 1977 v časopise Science, kde vyslovil domněnku o „potřebě nového lékařského modelu“. O svém modelu podrobně pojednává ve své práci v American Journal of Psychiatry [Engel GL The clinical application of the biopsychosocial model, American Journal of Psychiatry 1980;137:535-544], kde pojednává o osudu hypotetického pacienta, pětapadesátiletého pana Glovera, který prodělá druhý infarkt šest měsíců po svém prvním. Engel elegantně naznačuje, že osobnost pana Glovera pomáhá interpretovat jeho bolest na hrudi, že je do jisté míry zapřen a že pouze zásah jeho zaměstnavatele mu dává svolení vyhledat pomoc. Zatímco redukčně lze jeho infarkt chápat jako sraženinu v koronární tepně, širší osobní perspektiva pomáhá pochopit, že různé výsledky mohou být možné v závislosti na tom, jak daná osoba reaguje na svůj stav. Následně u pana Glovera na pohotovosti dojde k srdeční zástavě v důsledku nekompetentní arteriální punkce. Systémová teorie může opět analyzovat tuto událost v širším měřítku než jen srdeční arytmii. Vidí událost jako důsledek nedostatečného výcviku a dohledu nižšího personálu na pohotovosti. Tudíž, zatímco nemusí existovat „žádný jediný definitivní, neredukovatelný model nebyl publikován“. Engelova elegantní expozice jeho modelu v této práci dává dostatek prostoru pro toto širší chápání klinické praxe.

Novost, přijetí a prevalence biopsychosociálního modelu se liší napříč kulturami.

Doporučujeme:  Emmy Wernerová

Popis modelu a aplikace v medicíně

Někteří myslitelé vidí biopsychosociální model ve smyslu příčinné souvislosti. Na základě tohoto chápání se biologická složka biopsychosociálního modelu snaží pochopit, jak příčina nemoci pramení z fungování těla jedince. Psychická složka biopsychosociálního modelu hledá potenciální psychologické příčiny zdravotního problému, jako je nedostatek sebekontroly, emoční zmatek a negativní myšlení. Sociální část biopsychosociálního modelu zkoumá, jak různé sociální faktory, jako je socioekonomický status, kultura, chudoba, technologie a náboženství, mohou ovlivnit zdraví. Bližší četba Engelovy stěžejní práce v American Journal of Psychiatry (1980) však zakotvuje biopsychosociální model mnohem více do péče o pacienta. nejde jen o příčinnou souvislost, ale o to, jak může být jakýkoli klinický stav (lékařský, chirurgický nebo psychiatrický) buď viděn úzce jen jako biologický, nebo šířeji jako stav s psychologickými a sociálními složkami, což ovlivní chápání pacientova stavu a ovlivní klinický průběh tohoto stavu.

Biopsychosociální model zdraví je částečně založen na sociální kognitivní teorii. Biopsychosociální model předpokládá, že léčba chorobných procesů, například cukrovky druhého typu a rakoviny, vyžaduje, aby se zdravotnický tým zabýval biologickými, psychologickými a sociálními vlivy na fungování pacienta. Ve filozofickém smyslu biopsychosociální model uvádí, že činnost těla může ovlivňovat mysl a činnost mysli může ovlivňovat tělo. To znamená jak přímou interakci mezi myslí a tělem, tak i nepřímé vlivy prostřednictvím mezifaktorů.

Biopsychosociální model předpokládá, že je důležité zacházet s těmito třemi společně, protože rostoucí množství empirické literatury naznačuje, že vnímání zdraví a hrozby nemocí pacientem, stejně jako bariéry v sociálním nebo kulturním prostředí pacienta, zřejmě ovlivňují pravděpodobnost, že se pacient zapojí do zdraví podporujícího nebo léčebného chování, jako je užívání léků, správná strava nebo výživa, a zapojí se do fyzické aktivity.

Psychosociální faktory mohou způsobit biologický efekt tím, že pacienta predisponují k rizikovým faktorům. Příkladem je, že deprese sama o sobě nemusí způsobit problémy s játry, ale depresivní člověk může mít s větší pravděpodobností problémy s alkoholem, a tedy poškození jater. Možná právě toto zvýšené riskování vede ke zvýšené pravděpodobnosti onemocnění. Většina onemocnění v diskusi o BPS jsou taková behaviorálně moderovaná onemocnění, se známými vysoce rizikovými faktory, nebo takzvaná „biopsychosociální onemocnění/poruchy“. Příkladem je diabetes 2. typu, který s rostoucím výskytem obezity a fyzické nečinnosti má nakročeno k tomu, aby se stal celosvětovou pandemií. Například se odhaduje, že přibližně 20 milionů Američanů má diabetes, přičemž 90% až 95% je považováno za diabetes 2. typu.

Doporučujeme:  Lexikální hypotéza

Je důležité si uvědomit, že biopsychosociální model neposkytuje přímočarý, testovatelný model, který by vysvětloval interakce nebo kauzální vlivy (tedy množství rozptylu započítané) každé ze složek (biologické, psychologické nebo sociální). Model byl spíše obecným rámcem pro vedení teoretického a empirického zkoumání, které od Engelova článku z roku 1977 nashromáždilo velké množství výzkumu. Jednou z oblastí, která byla výrazně ovlivněna, je formulování a testování sociálně-kognitivních modelů zdravotního chování za posledních 30 let. Zatímco žádný jednotlivý model nemá přednost, velké množství empirické literatury identifikovalo sociálně-kognitivní (psycho-sociální aspekt Engelova modelu) proměnné, které se zdají ovlivňovat angažovanost ve zdravém chování a dodržovat předepsané léčebné režimy, jako je vlastní účinnost, u chronických onemocnění, jako je diabetes 2. typu, kardiovaskulární onemocnění, atd. Tyto modely zahrnují Health Belief Model, Theory of Reasoned Action a Theory of Planned Behavior, Transtheoretical Model, Transtheoretical Model, Model prevence relapsů, Gollwitzerovy implementace-záměry, model prevence-adopce, přístup k procesu zdravotní akce, atd.

Někteří kritici poukazují na to, že tato otázka rozlišování a otázka určení rolí nemoci a nemoci naráží na rostoucí koncepci partnerství mezi pacientem a zdravotnickým obchodníkem či posílení postavení pacienta, neboť „biopsychosociální“ se stává dalším neupřímným eufemismem pro psychosomatickou nemoc. Toho mohou využívat zdravotní pojišťovny nebo státní sociální úřady, které touží omezit či odepřít přístup k lékařské a sociální péči.

Někteří psychiatři považují model BPS za chybný, a to jak ve formulaci, tak v aplikaci. Epstein a jeho kolegové popisují šest protichůdných interpretací toho, co by model mohl být, a navrhují, že „…návyky mysli mohou být chybějícím pojítkem mezi biopsychosociálním záměrem a klinickou realitou.“ Psychiatr Hamid Tavakoli tvrdí, že modelu BPS je třeba se vyhnout, protože neúmyslně podporuje umělé rozlišování mezi biologií a psychologií a pouze způsobuje zmatek v psychiatrických posudcích a vzdělávacích programech a že v konečném důsledku nepomohl příčině snahy o destigmatizaci duševního zdraví.

Sociolog David Pilgrim naznačuje, že nutný pragmatismus a forma „vzájemné tolerance“ (Goldie, 1977) si vynutily koexistenci perspektiv spíše než skutečnou „teoretickou integraci jako sdílenou ortodoxii BPS“. Pilgrim dále uvádí, že navzdory „vědeckým a etickým ctnostem“ nebyl model BPS „…řádně realizován. Zdá se, že byl zatlačen do stínu návratem k medicíně a opětovnou převahou biomedicínského modelu“.

Doporučujeme:  Prevence sebevražd

„Od zhroucení modelů 19. století (psychoanalýza, biologismus a behaviorismus) hledali psychiatři model, který by integroval psychiku a somu. Jejich hledání bylo tak horlivé, že přijali takzvaný ‚biopsychosociální model‘, aniž by se obtěžovali ověřovat jeho detaily. Kdyby to někdy v posledních třech desetiletích udělali, zjistili by, že žádný nemá. To by je dohnalo do trapné situace, kdy by museli uznat, že moderní psychiatrie funguje v teoretickém vakuu.“

Důvody pro toto teoretické vakuum jsou nastíněny v jeho práci z roku 1998 a nedávno i v jeho knihách, především v Humanizaci psychiatrů. Jednoduše řečeno, účelem vědeckého modelu je zjistit, zda vědecká teorie funguje, a realizovat její logické důsledky. V tomto smyslu jsou modely reálné a jejich materiální důsledky lze měřit, zatímco teorie jsou myšlenky a nelze je měřit více než snění za bílého dne. Modelování odděluje teorie s budoucností od těch, které vždy zůstávají sny. Příkladem skutečného vědeckého modelu jsou žirafy s delším krkem, které dosáhnou více potravy, přežijí ve vyšší míře a přenášejí tuto vlastnost delšího krku na své potomstvo. To je model (přirozený výběr) evoluční teorie. Proto z epistemologického postoje nemůže vzniknout model duševní poruchy, aniž by se nejprve stanovila teorie mysli. Doktor McLaren neříká, že biopsychosociální model postrádá opodstatnění, jen že neodpovídá definici vědeckého modelu (nebo teorie) a „neodhaluje nic, co by nebylo známo (implicitně, ne-li přímo) žádnému praktikovi rozumné citlivosti“. Uvádí, že biopsychosociální model by měl být v historickém kontextu vnímán jako vzpírající se trendu biologického redukcionismu, který byl (a stále je) předstižením psychiatrie. Engel „prokázal velmi velkou službu ortodoxní psychiatrii tím, že legitimizoval koncept mluvení s lidmi jako s lidmi“. Stručně řečeno, i když je správné říkat, že sociologie, psychologie a biologie jsou faktory duševních onemocnění, pouhé konstatování tohoto zjevného faktu z něj nedělá model ve vědeckém smyslu slova.

Profesor psychiatrie a autor S. Nassir Ghaemi považuje Engelův model za antihumanistický a prosazuje používání méně eklektických, méně obecných a méně vágních alternativ, jako je medicínský humanismus Williama Oslera nebo psychiatrie založená na metodách Karla Jasperse.