Detekce kořisti je proces, kterým jsou predátoři schopni detekovat a lokalizovat svou kořist prostřednictvím senzorických signálů. Tento článek pojednává o predaci v jejím nejširším smyslu, tj. kdy jeden organismus požírá jiný.
Evoluční boj a obrana kořisti
Kořist má adaptace, jako je tajemné zbarvení v tomto arktickém zajíci, které jim pomáhají vyhnout se predaci.
Predátoři jsou v evolučním závodě ve zbrojení se svou kořistí, pro kterou jsou výhodné mutace neustále zachovány přirozeným výběrem. Na oplátku jsou predátoři také vystaveni takovému selektivnímu tlaku, ti nejúspěšnější v lokalizaci kořisti předávají své geny ve větším počtu do genofondu další generace. Adaptace kořisti, které jim umožňují vyhnout se ochraně, jsou rozšířené a tento obecný vzorec je souhrnně znám jako crypsis. Crypsis může zahrnovat časové vyhýbání, jako je noční tvorba, behaviorální metody, jako je skrývání, a non-behaviorální adaptace, jako je kamufláž. Často se kombinují behaviorální a pasivní charakteristiky, například kořistní zvíře může vypadat podobně a chovat se jako jeho lovec vlastního predátora (viz mimikry). Kromě toho některé druhy (zejména ptáci) aktivně útočí na své predátory a brání jim najít svá vejce nebo mláďata. Predátoři musí překonat tento arzenál kryptické obrany, pokud mají najít potravu a dožít se dalšího dne.
K detekci kořisti se používá celá řada metod. K používaným senzorickým systémům patří zrakový systém, čichový systém (čich), sluchový systém (sluch) a somatosenzorický systém (například hmat). Někteří predátoři mohou využívat všechny tyto smysly k určení kořisti, zatímco jiní mohou záviset hlavně nebo zcela na jediném. Detekční metody lze také rozdělit na přímou detekci kořistního organismu samotného a nepřímé stopy, například pach jeho moči.
Pokusy na Blue Jays naznačují, že vytvářejí vyhledávací obraz pro určitou kořist.
Vizuální predátoři mohou tvořit tzv. vyhledávací obraz určité kořisti.
Predátoři nemusí lokalizovat svého hostitele přímo: například kestrely jsou schopny detekovat výkaly a moč své kořisti (které odrážejí ultrafialové záření), což jim umožňuje identifikovat například oblasti, kde se nachází velké množství hrabošů. Tato adaptace je nezbytná při detekci kořisti, protože hraboši se před takovými predátory rychle schovají.
Tato beruška (Calvia decemguttata) je snadno zpozorována, ale její nápadné barvy jsou známkou její nevábnosti, kterou budou zkušení predátoři pravděpodobně znát.
Jakmile dravec najde svou kořist, nepokusí se ji vždy pronásledovat nebo sežrat. Kořist má kromě toho, že se vyhýbá odhalení, i jiné způsoby, jak dravce od její konzumace odradit. Aposematické rostliny a živočichové mohou mít nápadné zbarvení, takže potenciální konzument, jako je býložravec, se na základě nepříjemných minulých zkušeností vyhne jejich konzumaci. I když si dravec může přát svou kořist sežrat, může být nesmírně obtížné lokomotivní organismus chytit. Zvířata žijící ve skupinách mají zvýšenou bdělost a i osamělá zvířata jsou schopna v případě potřeby rychle uniknout. I když se jí podaří chytit, její kořist může přilákat soupeřící dravce, což jí dává šanci v boji uniknout. Může také zasáhnout orgán, který není životně důležitý: některé druhy mají klamný vzhled, že se jedna část jejich těla podobá druhé, například hmyz s falešnými hlavami. To činí konzumaci (nebo smrtelnou ránu) méně pravděpodobnou, což dává kořisti druhou šanci na útěk.
Predátoři mohou mít rozsáhlé schopnosti při hledání kořisti, ale i když se jim to podaří, nemusí skončit s jídlem.