Empatie (z řeckého εμπάθεια, „způsobit utrpení“) je běžně definována jako schopnost člověka rozpoznat, vnímat a přímo prožívat emoce druhého. Vzhledem k tomu, že stavy mysli, přesvědčení a touhy druhých jsou provázány s jejich emocemi, může být člověk s empatií k druhému často schopen efektivněji definovat způsoby myšlení a nálady druhého. Empatie je často charakterizována jako schopnost „vžít se do situace druhého“, nebo prožívání perspektivy nebo emocí jiné bytosti v sobě samém, jakási emocionální rezonance.
Vzhledem k tomu, že empatie zahrnuje pochopení emocí jiných lidí, způsob, jakým je charakterizována, je odvozen od způsobu, jakým jsou charakterizovány emoce samotné. Pokud jsou například emoce považovány za centrálně charakterizované tělesnými pocity, pak bude uchopení tělesných pocitů jiného člověka pro empatii stěžejní. Na druhou stranu, pokud jsou emoce centrálně charakterizovány kombinací přesvědčení a tužeb, pak bude uchopení těchto přesvědčení a tužeb pro empatii podstatnější.
Dále je třeba rozlišovat mezi úmyslným představováním si, že je jiná osoba, nebo že je v její situaci, a pouhým rozpoznáním jejích emocí. Schopnost představit si sebe jako jinou osobu je sofistikovaný imaginativní proces, který se plně rozvíjí až s časem, nebo se značným tréninkem, zkoumáním nebo představivostí. Nicméně základní schopnost rozpoznat emoce je pravděpodobně vrozená a může být dosažena nevědomě. Přesto ji lze trénovat a dosáhnout jí s různými stupni intenzity nebo přesnosti.
Lidská schopnost rozpoznat tělesné pocity druhého souvisí s napodobitelskými schopnostmi druhého a zdá se, že je založena na vrozené schopnosti spojovat tělesné pohyby a výrazy obličeje, které člověk vidí v druhém, s proprioceptivními pocity, kdy sám vytváří tyto odpovídající pohyby nebo výrazy. Zdá se, že lidé také vytvářejí stejné bezprostřední spojení mezi tónem hlasu a jinými vokálními výrazy a vnitřním citem. Viz neurologický základ níže.
Diskutuje se o tom, jak přesně by měl být charakterizován vědomý prožitek (nebo fenomenologie) empatie. Základní myšlenkou je, že při pohledu na výrazy tváře nebo tělesné pohyby druhého nebo při slyšení jeho tónu hlasu může člověk získat bezprostřední představu o tom, jak se cítí (na rozdíl od intelektuálnějšího zaznamenávání behaviorálních příznaků jeho emocí). Ačkoli empatické rozpoznání pravděpodobně zahrnuje nějakou formu vzrušení u empatika, nemusí tento pocit prožívat jako sounáležitost s vlastním tělem, ale místo toho pravděpodobně vnímavě lokalizuje pocit „v“ těle druhého člověka. Alternativně může empatik místo toho získat pocit emocionální „atmosféry“ nebo že emoce patří stejně všem zúčastněným stranám.
Plněji rozvinutá empatie vyžaduje více než pouhé rozpoznání emočního stavu druhého. Vzhledem k tomu, že emoce jsou typicky zaměřeny na objekty nebo stavy věcí, může empatik nejprve vyžadovat určitou představu o tom, co by tento objekt mohl být (kde objekt může zahrnovat imaginární objekty, koncepty, jiné lidi nebo dokonce empatika). Alternativně může rozpoznání pocitu předcházet rozpoznání objektu této emoce, nebo dokonce pomoci empatikovi při objevování objektu emoce druhého. Empatik může také potřebovat určit, jak emoční stav ovlivňuje způsob, jakým druhý vnímá objekt. Například empatik potřebuje určit, na které aspekty objektu se zaměřit. Proto často nestačí, že empatik rozpozná objekt, ke kterému druhý směřuje, plus tělesný pocit, a pak tyto složky jednoduše spojí dohromady. Empatizátor spíše potřebuje najít cestu do smyčky, kde vnímání objektu ovlivňuje pocit a pocit ovlivňuje vnímání objektu. Následující sled příkladů identifikuje některé z hlavních faktorů empatie s jiným:
Existují také obavy, že vlastní emocionální pozadí empatika může ovlivnit nebo zkreslit to, jaké emoce vnímá u druhých. Empatie není proces, který by pravděpodobně přinesl určité soudy o emocionálních stavech druhých. Je to dovednost, která se postupně rozvíjí v průběhu života a která zlepšuje čím více kontaktu máme s osobou, s níž empatizujeme. Jakékoli poznání, které získáme o emocích druhého, musí být proto přezkoumatelné ve světle dalších informací. Uvědomování si těchto omezení je tedy rozumné v klinické nebo pečovatelské situaci.
Při snaze komunikovat s druhým může být užitečné prokázat empatii s druhým, otevřít komunikační kanál s druhým. V tomto případě jsou možné dvě metody empatie:
a) buď simulovat „předstírané“ verze víry, tužeb, charakterových rysů a kontextu toho druhého a zjistit, k jakým emocionálním pocitům to vede;
b) nebo simulovat emocionální pocit a pak se porozhlédnout po vhodném důvodu, aby to zapadlo.
Ať tak či onak, plné empatické zapojení má pomoci pochopit a předvídat chování druhého.
Empatie může být bolestivá sama pro sebe: vidění bolesti druhých, zejména tak, jak je vysílána hromadnými sdělovacími prostředky, může způsobit jednu dočasnou nebo trvalou klinickou depresi; jev, který je někdy nazýván weltschmerz.
Bez základního emocionálního pochopení druhých neexistuje základ pro vztah, proto boj s napětím spočívá v dilematu chránit se před bolestí empatie nebo se snažit navázat vztah s jinými lidmi i přes potenciální riziko zranění.
Kontrastní empatie s jinými jevy
Člověk si musí dávat pozor, aby si nezaměňoval empatii se sympatiemi, emoční nákazou nebo telepatií. Sympatie je pocit soucitu s druhým, přání vidět ho v lepším stavu nebo šťastnějšího, často popisovaný jako „pocit lítosti“ nad někým. Emoční nákaza je, když člověk (zejména kojenec nebo člen davu) imitativně „zachytí“ emoce, které ostatní projevují, aniž by nutně rozpoznal, že se to děje. Telepatie je kontroverzní paranormální jev, kdy emoce nebo jiné duševní stavy mohou být čteny přímo, aniž by bylo nutné usuzovat nebo vnímat expresivní stopy o druhé osobě.
Sympatie je: „Je mi líto tvého smutku, chci pomoci.“
Emocionální nákaza je: „Cítím smutek.“
Empatie je: „Cítím tvůj smutek.“
Apatie je: „Je mi jedno, jak se cítíš.“ Telepatie je: „Čtu tvůj smutek, aniž bys mi ho nějak normálně vyjádřil.“
Psychologické perspektivy
Někteří odborníci (psychologové, psychiatři a další vědci) se domnívají, že ne všichni lidé mají schopnost cítit empatii nebo vnímat emoce druhých. Například autismus a související stavy, jako je Aspergerův syndrom, jsou často (ale ne vždy) charakterizovány zjevnou sníženou schopností vcítit se do druhých. Interakce mezi empatií a poruchami autistického spektra je komplexní a pokračující oblastí výzkumu a je podrobně rozebrána níže.
Podle myšlenek Simona Barona-Cohena by tato absence mohla souviset s absencí teorie mysli (tj. schopnost modelovat pohled na svět druhého pomocí buď teorie podobné analogii mezi sebou a ostatními, nebo schopnost simulovat předstírané duševní stavy a následně aplikovat důsledky těchto simulací na ostatní). Opět platí, že ne všichni autistici zapadají do tohoto vzorce a teorie zůstává kontroverzní.
Oproti tomu psychopati jsou zdánlivě schopni demonstrovat zdání vnímání emocí druhých s takovou teorií mysli, často přesvědčivým způsobem demonstrují péči a přátelství a mohou tuto schopnost využít k okouzlení nebo manipulaci, ale zásadně postrádají sympatie nebo soucit, ke kterým empatie často vede. Empatie rozhodně nezaručuje benevolenci. Stejná schopnost může být základem škodolibosti (potěšení z bolesti jiné bytosti) a sadismu (sexuální uspokojení způsobením bolesti nebo ponížení jiné osobě).
Některé výzkumy navíc naznačují, že lidé jsou schopnější a ochotnější vcítit se do těch, kteří jsou jim nejvíce podobní. Zejména se empatie zvyšuje s podobnostmi v kultuře a životních podmínkách. S větší pravděpodobností se také vcítíme do těch, s nimiž se setkáváme častěji (viz Levenson a Reuf 1997 a Hoffman 2000: 62).
Rozvoj dovedností empatie je často ústředním tématem procesu uzdravování drogově závislých.
A co víc, lidé se dokážou vcítit do zvířat. Empatie jako taková je považována za hnací psychologickou sílu hnutí za práva zvířat (příklad sympatie), ať už je používání empatie odůvodněno jakoukoli skutečnou podobností mezi emocionálními zážitky zvířat a lidí.
Poruchy empatie a autistického spektra
V této souvislosti je někdy hlášena vyšší úroveň empatie jedinci s mírným nebo vysoce funkčním Aspergerovým syndromem, zejména zvířatům a dalším hluboce zakořeněným emocím v lidech – anekdoticky to může být častěji tak s „vysoce funkčními“ jedinci, případně síla negativních empatických pocitů s lidmi mohla být sama o sobě přispívající příčinou ústupu do sebe.
Někteří studenti zvířecího chování tvrdí, že empatie není omezena na lidi, jak vyplývá z definice. Příkladem jsou delfíni zachraňující lidi (sympatie) před utonutím nebo před žraločími útoky a množství chování pozorovaných u primátů, a to jak v zajetí, tak ve volné přírodě. Viz například populární kniha Opice a mistr suši od Franse de Waala. Bylo prokázáno, že hlodavci prokazují empatii pro klenotníky (ale ne cizince) v bolestech.[11]
Výzkum v posledních letech se zaměřil na možné mozkové procesy jako souběžné s empatií (Preston & de Waal, 2002). Funkční magnetická rezonance (fMRI) byla v poslední době využita ke zkoumání funkční anatomie empatie (recenze viz Decety & Jackson, 2006; Decety & Lamm, 2006; deVignemont & Singer, 2006). Tyto studie ukázaly, že pozorování emočního stavu jiné osoby aktivuje části neuronové sítě zapojené do zpracování téhož stavu v sobě, ať už jde o znechucení (Wicker et al., 2003), dotek (Keysers et al., 2004), nebo bolest (Morrison et al., 2004; Jackson et al., 2005, 2006; Lamm et al., 2007; Singer et al., 2004, 2006).
Studie empatických neuronálních obvodů byla inspirována objevem zrcadlových neuronů u opic, které střílejí jak když se tvor dívá jak jiný provádí akci, tak i když oni sami provádí to představuje možný nervový mechanismus pro mapování pocitů druhých na vlastní nervový systém.
V Bowerovi (2005) byla dále zkoumána funkce těchto zrcadlových buněk. Mohou souviset s uvědoměním si cílenosti akcí. Tyto neurony „mohou být zodpovědné za pochopení záměru akce u jiných lidí“, uvedli Kiyoshi Nakahara a Yasushi Miyashita, oba z Lékařské fakulty Tokijské univerzity v poznámce, která Bowerovu akci doprovází.
Dapretto a kol. (2006) zjistili, že na rozdíl od normálně se vyvíjejících dětí, vysoce funkční děti s autismem nevykazovaly žádnou zrcadlovou neuronovou aktivitu v mozkovém podřadném čelním gyru (pars opercularis) při napodobování a pozorování emocionálních projevů. Autoři naznačují, že to podporuje hypotézu, že nefunkční zrcadlový neuronový systém může být základem sociálních deficitů pozorovaných u autismu.
Součásti obvodů zapojených do empatie mohou být také nefunkční v psychopatii (Tunstall N., Fahy T. and McGuire P. in: Guide to Neuroimaging in Psychiatry, Eds. Fu C et al, Martin Dunitz: London 2003).
Ve věku 2 let děti obvykle začínají projevovat základní chování empatie tím, že mají emocionální odezvu, která odpovídá jiné osobě. Ještě dříve, v jednom roce věku, mají kojenci určité základy empatie, v tom smyslu, že chápou záměry jiných lidí.[12]. Někdy batolata utěší ostatní nebo projeví starost o ně již ve 24 měsících věku. Také během druhého roku budou batolata hrát hry lži nebo „předstírat“ ve snaze oklamat ostatní, a to vyžaduje, aby dítě vědělo, čemu ostatní věří, než bude moci manipulovat s touto vírou (Feldman, 1997).
Kromě výše uvedeného užití je termín empatie některými lidmi také používán k označení jejich zvýšené nebo vyšší citlivosti na emoce a stav druhých. To údajně může vést jak k pozitivním aspektům, jako je například zkušenější instinkt pro to, co je s lidmi „v zákulisí“, tak i k potížím, jako je rychlá nadměrná stimulace, přemáhání nebo stres způsobený neschopností ochránit se před tímto takzvaným „vyzvednutím“. Takoví lidé mohou například považovat davy za stresující jen kvůli tomu, že si vyzvednou to, co je často popisováno jako „bílý šum“ nebo mnohočetné emoce, když jím procházejí, což je jev, který nelze zaměňovat s agorafobií a někdy neformálně známý jako davová nemoc.
Empatie v tomto smyslu je takovými lidmi připisována různým mechanismům. Patří mezi ně jednoduše sofistikovanější podvědomé zpracování smyslových podnětů nebo silnější emoční zpětná vazba, než je norma (tj. normální lidská zkušenost, ale více), a proto zapadá do současných modelů. Někteří lidé, možná kvůli synestézii, věří, že je to místo toho přímý emoční smysl nebo cit pro „energii“ druhých. Náboženství New Age (náboženství New Age) vybudovalo systémy víry kolem neoficiálních důkazů o osobách, které tvrdí, že jsou v tomto smyslu „empaty“. Tento aspekt empatie není klinicky rozpoznán a někdo, kdo se nazývá „empatikem“, obvykle nemá v úmyslu naznačovat, že je nadán jakoukoli psychickou schopností.
Opakující se téma diskusí na takových webových stránkách se týká dopadu na jednotlivce, a tedy i metod (včetně duševních praktik, emočních procesů a rituálů), které neoficiálně mohou pomoci snížit intenzitu empatických reakcí na pocity druhých na snesitelnější úroveň (neformálně nazývané ‚stínění‘ nebo emoční odtažitost).
Měřítko, jak dobře může člověk odvodit specifický obsah po sobě jdoucích myšlenek a pocitů druhé osoby (Ickes, 1997, 2003). William Ickes a jeho kolegové vyvinuli metodu založenou na videu pro měření empatické přesnosti a použili tuto metodu ke studiu empatické nepřesnosti manželsky agresivních a násilnických manželů, mezi jinými tématy.