Fallibilismus je filozofická doktrína, že absolutní jistota o poznání je nemožná; nebo alespoň, že všechny nároky na poznání by mohly být v zásadě mylné. Jako formální doktrína je nejvíce spojována s Charlesem Sandersem Peircem, který ji použil ve svém útoku na zakladatelství, ale je již přítomna v názorech raných filozofů, Xenofana, Sokrata a Platóna. Dalším zastáncem omylnosti je Karl Popper, který staví svou teorii poznání, kritický racionalismus, na omylných předpokladech. V poslední době byl tento koncept také použit Willardem Van Ormanem Quinem k útoku na možnost analytických výroků.
Na rozdíl od skepse z omylu nevyplývá nutnost opustit své znalosti – nemusíme mít logicky přesvědčivá zdůvodnění toho, co víme. Spíše je to přiznání, že protože empirické znalosti mohou být revidovány dalším pozorováním, jakákoliv z věcí, které bereme jako znalosti, se může ukázat jako nepravdivá. Někteří omylní činí výjimku pro věci, které jsou axiomaticky pravdivé (jako matematické a logické znalosti). Jiní zůstávají omylnými i v těchto věcech, na základě toho, že i když jsou tyto axiomatické systémy v jistém smyslu neomylné, jsme stále schopni chybovat při práci s těmito systémy. Navíc, podle Gödelových vět o neúplnosti, najít kompletní a konzistentní množinu axiomů pro všechny matematiky je nemožné, to znamená, že i matematika má svůj vlastní paradox jako Barber paradox. Teorie, že bylo nemožné poznat pravdu s jistotou, byla základem vzdělávacího hnutí vedeného lidmi jako John Dewey a byla nazývána pragmatistickým hnutím.
Kritický racionalista Hans Albert demonstroval nemožnost dokázat jakoukoli určitou pravdu i v oblasti logiky a matematiky. Viz jeho Munchhausen-Trilemma ilustrující beznadějnou situaci, aby ospravedlnil všechny své prostředky k ospravedlnění jakékoli určité pravdy. I když omylnost je nevyhnutelná Albert se nestal obětí relativismu nebo skepse.
Morální omylnost je specifickou podmnožinou výše nastíněného širšího epistemologického omylu. V debatě mezi morálním subjektivismem a morálním objektivismem zastává morální omylnost třetí přijatelný postoj: že objektivně pravdivé morální normy existují, ale že je nemohou spolehlivě nebo přesvědčivě určit lidé. Tím se vyhýbá problémům spojeným s pružností subjektivismu tím, že zachovává myšlenku, že morálka není věcí pouhého názoru, a zároveň vysvětluje konflikt mezi rozdílnými objektivními morálkami. Významnými zastánci takových názorů jsou Isaiah Berlin (hodnotový pluralismus) a Bernard Williams (perspektivismus).