Filosofie běžného jazyka není ani tak filosofickou doktrínou nebo školou, jako spíše volnou sítí přístupů k tradičním filosofickým problémům. Tyto přístupy obvykle spočívají v tom, že se upouští od filozofických „teorií“ ve prospěch pozornosti věnované detailům používání každodenního, „běžného“ jazyka. Obecně jsou spojovány s díly J. L. Austina, Gilberta Ryla a s pozdějším dílem Ludwiga Wittgensteina. Název vychází z kontrastu mezi těmito přístupy a dřívějšími přístupy, které převládaly v analytické filozofii a dnes se někdy nazývají filozofie ideálního jazyka.
Změna, kterou přineslo Wittgensteinovo dílo ve 30. letech 20. století, se soustředila především na myšlenku, že na běžném jazyce v jeho současné podobě není nic špatného a že mnohé tradiční filozofické problémy jsou pouze iluzemi vyvolanými nepochopením jazyka a souvisejících témat. První myšlenka vedla k odmítnutí přístupů dřívější analytické filosofie – pravděpodobně jakékoli dřívější filosofie – a druhá vedla k jejich nahrazení kontemplací jazyka v jeho běžném užívání s cílem „rozpustit“ zdání filosofických problémů, nikoli se je pokoušet řešit. Filosofie běžného jazyka, nazývaná také lingvistická filosofie, je tak někdy brána jako rozšíření analytické filosofie a někdy jako její alternativa.
Ačkoli byla analýza běžného jazyka silně ovlivněna Wittgensteinem a jeho studenty v Cambridgi, ve čtyřicátých letech 20. století za Austina a Gilberta Rylea v Oxfordu do značné míry vzkvétala a rozvíjela se a po určitou dobu byla poměrně rozšířená, než na přelomu šedesátých a sedmdesátých let její popularita rychle poklesla. V současnosti není neobvyklé slyšet, že „filosofie běžného jazyka je mrtvá“. Wittgenstein je snad jedinou z významných osobností tohoto směru, která si zachovala alespoň trochu podobnou pověst, jakou měla v té době.
Wittgenstein zastával názor, že významy slov spočívají v jejich běžném užití, a proto filozofové zakopávají o slova, která jsou abstrahována. Z Anglie pochází myšlenka, že filosofie se dostala do potíží tím, že se snaží porozumět slovům mimo kontext jejich užití v běžném jazyce (viz kontextualismus).
Například: co je realita? Filozofové s ní zacházejí jako s podstatným jménem označujícím něco, co má určité vlastnosti. O těchto vlastnostech diskutovali po tisíce let. Filozofie běžného jazyka by se místo toho zabývala tím, jak slovo „realita“ používáme. V některých případech lidé řeknou: „Zdá se mi, že je to tak a tak; ale ve skutečnosti je to tak a tak“. Tento výraz se však nepoužívá ve smyslu, že existuje nějaký zvláštní rozměr bytí, který má to a to a který nemá to a to. Ve skutečnosti tím myslíme: „Tak-a-tak pouze znělo správně, ale bylo v něčem zavádějící. Teď se vám chystám říct pravdu: takový-a-takový“. To znamená, že „ve skutečnosti“ je něco jako „nicméně“. A věta: „Ve skutečnosti je to tak, že …“ plní podobnou funkci – nastavuje očekávání posluchače. Dále, když mluvíme o „skutečné zbrani“, nevyslovujeme metafyzické tvrzení o povaze reality; pouze tuto zbraň stavíme do protikladu k pistoli na hraní, předstírané pistoli, imaginární pistoli atd.
Spor začíná, když filosofové běžného jazyka použijí stejnou nivelizační tendenci na otázky typu „Co je pravda?“ nebo „Co je vědomí?“. Filozofové této školy by trvali na tom, že nelze předpokládat, že (například) „Pravda“ „je“ „věc“ (ve stejném smyslu, jako jsou „věcmi“ stoly a židle), kterou slovo „pravda“ představuje. Místo toho se musíme podívat na rozdílné způsoby, jakými slova „pravda“ a „vědomí“ skutečně fungují v běžném jazyce. Po prozkoumání můžeme zjistit, že neexistuje jediná entita, jíž by slovo „pravda“ odpovídalo, což se Wittgenstein pokouší postihnout prostřednictvím svého pojmu „rodinné podobnosti“ (viz Filosofická zkoumání). Proto jsou filosofové běžného jazyka spíše antiesencialističtí. Tento názor byl a je samozřejmě velmi kontroverzní.