Bloomfieldův přístup k lingvistice se vyznačoval důrazem na vědecký základ lingvistiky, příklonem k behaviorismu, zejména v jeho pozdějších pracích, a důrazem na formální postupy analýzy jazykových dat. Vliv Bloomfieldovy strukturální lingvistiky koncem padesátých a v šedesátých letech 20. století upadl, protože převládla teorie generativní gramatiky, kterou vypracoval Noam Chomsky.
Bloomfield se narodil 1. dubna 1887 v Chicagu ve státě Illinois. Jeho otec Sigmund Bloomfield se do Spojených států přistěhoval jako dítě v roce 1868; původní příjmení Blumenfeld bylo po příjezdu do USA změněno na Bloomfield. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Elkhart Lake ve Wisconsinu, kde navštěvoval základní školu, ale na střední školu se vrátil do Chicaga. Jeho strýc Maurice Bloomfield byl významným lingvistou na Univerzitě Johnse Hopkinse a jeho teta Fannie Bloomfield Zeislerová byla známou koncertní pianistkou.
V letech 1903-1906 navštěvoval Bloomfield Harvard College, kterou absolvoval s titulem bakaláře. Následně začal studovat na Wisconsinské univerzitě v Madisonu, kde vedle kurzů dalších indoevropských jazyků navštěvoval kurzy němčiny a germánské filologie. Setkání s indoevropeistou Eduardem Prokoschem, členem fakulty Wisconsinské univerzity, přesvědčilo Bloomfielda, aby se věnoval lingvistice. V roce 1908 se Bloomfield přestěhoval na Chicagskou univerzitu, kde navštěvoval kurzy němčiny a indoevropské filologie u Frances A. Woodové a Carla Darlinga Bucka. Woodová vedla jeho doktorskou práci z germánské historické lingvistiky a v roce 1909 promoval. V letech 1913 a 1914 absolvoval další studia na univerzitě v Lipsku a Göttingenu u předních indoevropeistů Augusta Leskiena, Karla Brugmanna a také u Hermanna Oldenberga, specialisty na védský sanskrt. Bloomfield studoval v Göttingenu také u specialisty na sanskrt Jacoba Wackernagela a jak Wackernagela, tak sanskrtskou gramatickou tradici přísné gramatické analýzy spojenou s Pániním považoval za důležité vlivy na svou historickou i deskriptivní práci. Další vzdělávání v Evropě bylo podmínkou pro povýšení na Illinoiské univerzitě z instruktora do hodnosti docenta.
Bloomfield byl v letech 1909-1910 instruktorem němčiny na univerzitě v Cincinnati, v letech 1910-1913 instruktorem němčiny na univerzitě v Illinois v Urbana-Champaign, v letech 1913-1921 docentem srovnávací filologie a němčiny na univerzitě v Illinois, v letech 1921-1927 profesorem němčiny a lingvistiky na státní univerzitě v Ohiu, v letech 1927-1940 profesorem germánské filologie na univerzitě v Chicagu, v letech 1940-1949 profesorem lingvistiky na univerzitě v Yale. V létě roku 1925 pracoval Bloomfield jako asistent etnologa v Kanadském geologickém průzkumu na Kanadském ministerstvu dolů a prováděl lingvistické terénní práce na pláních Cree; toto místo mu zprostředkoval Edward Sapir, který byl v té době vedoucím antropologického oddělení Viktoriina muzea, Kanadského geologického průzkumu a Kanadského ministerstva dolů.
Bloomfield byl jedním ze zakládajících členů Linguistic Society of America. V roce 1924 spolu s Georgem M. Bollingem (Ohio State University) a Edgarem Sturtevantem (Yale University) vytvořil výbor pro organizaci vzniku společnosti a vypracoval návrh výzvy k jejímu založení. Přispěl hlavním článkem do úvodního čísla časopisu Language, který Společnost vydávala, a v roce 1935 byl jejím předsedou. V letech 1938-1941 přednášel na letním lingvistickém institutu Společnosti, přičemž instituty v letech 1938-1940 se konaly v Ann Arbor v Michiganu a institut v roce 1941 v Chapel Hill v Severní Karolíně.
Bloomfield se nejprve zabýval historickou germanistikou, počínaje svou disertační prací a pokračuje řadou prací o indoevropské a germánské fonologii a morfologii. Jeho postdoktorské studium v Německu dále posílilo jeho odborné znalosti v oblasti neogermánské tradice, která dosud dominovala indoevropským historickým studiím. Bloomfield po celou dobu své kariéry, zejména však na jejím počátku, zdůrazňoval neogramatický princip pravidelných zvukových změn jako základní koncept historické lingvistiky.
Bloomfieldova práce v indoevropštině se kromě disertační práce omezovala na článek o palatálních souhláskách v sanskrtu a jeden článek o sanskrtské gramatické tradici spojené s Pāṇinim a na řadu recenzí knih. Bloomfield hojně využíval indoevropský materiál k vysvětlení historických a srovnávacích principů v obou svých učebnicích, An introduction to language (1914) a v seminární knize Language (1933). Ve svých učebnicích vybíral indoevropské příklady, které podporovaly klíčovou neogramatickou hypotézu o pravidelnosti zvukových změn, a zdůrazňoval posloupnost kroků nezbytných pro úspěch srovnávací práce: (a) vhodná data v podobě textů, které je třeba intenzivně studovat a analyzovat; (b) aplikace srovnávací metody; (c) rekonstrukce protoforem. Dále zdůraznil význam studia dialektů tam, kde je to vhodné, a upozornil na význam sociologických faktorů, jako je prestiž a vliv významu. Kromě pravidelných jazykových změn připouštěl Bloomfield také výpůjčky a analogie.
Bloomfieldova indoevropská práce měla dva široké důsledky: „a „…pevně zakotvil studium indoevropských jazyků v rámci obecné lingvistiky….“.
V rámci svého školení u předních indoevropeistů v Německu v letech 1913-1914 studoval Bloomfield sanskrtskou gramatickou tradici pocházející od Pániniho, který žil v severozápadní Indii v šestém století př. n. l. Pániniho gramatika se vyznačuje mimořádnou důkladností a explicitností při popisu sanskrtských jazykových forem. Bloomfield poznamenal, že „Pāṇini uvádí vznik každého skloňovaného, složeného nebo odvozeného slova s přesným uvedením zvukových variant (včetně přízvuku) a významu“. V dopise algonkistovi Trumanu Michelsonovi Bloomfield poznamenal: „Mým vzorem je Pāṇini a druh práce, kterou v indoevropštině vykonal můj učitel, profesor Wackernagel z Basileje.“
Během studia na Illinoiské univerzitě se Bloomfield věnoval výzkumu tagalogu, austronéského jazyka, kterým se mluví na Filipínách. Lingvistickou práci v terénu prováděl společně s Alfredem Violou Santiagem, který byl v letech 1914-1917 studentem inženýrství na univerzitě. Výsledky byly publikovány jako Tagalogské texty s gramatickou analýzou, která kromě rozsáhlého gramatického popisu a analýzy každého slova v textech obsahuje i řadu textů diktovaných Santiagem. Bloomfieldova práce na tagalštině od začátku terénního výzkumu až po zveřejnění netrvala déle než dva roky. Jeho studie o tagalogu byla popsána jako „…nejlepší zpracování jakéhokoli austronéského jazyka… Výsledkem je popis tagalogu, který nebyl nikdy překonán co do úplnosti, přesnosti a bohatosti exemplifikace.“.
Jedinou další Bloomfieldovou publikací o austronéském jazyce byl článek o syntaxi jazyka ilocano, založený na výzkumu provedeném s rodilým mluvčím ilocano, který byl studentem Yaleovy univerzity. Tento článek byl popsán jako „…tour de force, neboť na méně než sedmi stranách pokrývá celou taxonomickou syntax ilocano“.
Bloomfield provedl terénní výzkum v jazycích Cree, Menominee a Ojibwe a analyzoval materiál v dříve publikovaných sbírkách textů Fox. Jeho první algonkinský výzkum, který začal kolem roku 1919, zahrnoval studium sbírek textů v jazyce Fox, které publikovali William Jones a Truman Michelson. Při práci s texty v těchto sbírkách Bloomfield excerpoval gramatické informace a vytvořil gramatický náčrt jazyka Fox. Na základě excerpovaného materiálu byl posmrtně vydán lexikon jazyka Fox.
Bloomfield podnikl terénní výzkum Menominejců v létě 1920 a 1921, další krátký terénní výzkum v září 1939 a občasné návštěvy mluvčích Menominejců v Chicagu na konci 30. let 20. století, kromě korespondence s mluvčími ve stejném období. Jeho informace doplnil materiál shromážděný Morrisem Swadeshem v letech 1937 a 1938, často v reakci na konkrétní dotazy Bloomfielda. K významným publikacím patří sbírka textů, gramatika a lexikon (obojí vydáno posmrtně), kromě teoreticky významného článku o menominských fonologických alternacích.
Bloomfield podnikl v roce 1925 terénní výzkum mezi mluvčími kmene Plains Cree v Saskatchewanu v rezervaci Sweet Grass a také v rezervaci Star Blanket, jehož výsledkem jsou dva svazky textů a posmrtně vydaný lexikon. Podnikl také krátkou terénní práci s mluvčími kmene Swampy Cree v The Pas v Manitobě. Bloomfieldova práce na Swampy Cree poskytla údaje, které podpořily prediktivní sílu hypotézy o fonologických změnách bez výjimky.
Bloomfieldův počáteční výzkum Odžibvejů probíhal na základě studia textů shromážděných Williamem Jonesem a gramatik a slovníků z 19. století. Během lingvistického institutu Americké lingvistické společnosti, který se konal v roce 1938 na Michiganské univerzitě v Ann Arboru ve státě Michigan, vedl kurz terénních metod s Andrewem Medlerem, mluvčím ottawského dialektu, který se narodil v Saginaw ve státě Michigan, ale většinu života strávil na ostrově Walpole v Ontariu. Výsledný gramatický popis, přepsané věty, texty a lexikon byly posmrtně vydány v jednom svazku. V roce 1941 Bloomfield spolupracoval s Angeline Williamsovou, mluvčí ottawského dialektu, na Lingvistickém institutu pořádaném v roce 1941 na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill v Severní Karolíně, a výsledkem byl posmrtně vydaný svazek textů.
–
VIAF: 84830 – –
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–