Neokantianismus znamená oživený nebo upravený typ filozofie podle vzoru toho, který v osmnáctém století formuloval Immanuel Kant nebo (někdy) Schopenhauerova kritika kantovské filozofie v jeho díle Svět jako vůle a reprezentace. Má nějaký konkrétnější odkaz v pozdější německé filozofii. Hnutí „zpět ke Kantovi“ začalo v 60. letech 19. století, jako reakce na materialistickou kontroverzi v německém myšlení v 50. letech 19. století.
Ranými plody hnutí byla díla Kuna Fischera o Kantově a Friedricha Langeho Dějinách materiálismu (Geschichte des Materialismus), z nichž posledně jmenovaný demonstroval způsob, jakým transcendentální idealismus nahradil historický boj mezi materiálním idealismem a mechanistickým materialismem. Fischer se brzy zapletl do sporu s aristotelistou Friedrichem Adolfem Trendelenburgem o interpretaci výsledků transcendentální estetiky, což byl spor, který následně podnítil Vaihingerův masivní komentář ke Kritice čistého rozumu.
Významným myslitelem první generace neokantovského hnutí byl Hermann Cohen, který vešel ve známost jako vůdce školy v Marburgu, jejímiž dalšími významnými představiteli byli Paul Natorp, Nicolai Hartmann a Ernst Cassirer. Naproti tomu bádenská škola Wilhelma Windelbanda, Heinricha Rickerta a Emila Laska měla tendenci klást důraz na logiku a vědu.
Neokantovské školy měly tendenci klást důraz na Kantovu vědeckou četbu, často bagatelizovaly roli intuice ve prospěch konceptů. Nicméně etické aspekty neokantovského myšlení je často vtahovaly do oběžné dráhy socialismu a měly důležitý vliv na rakousko-marxismus a revizionismus Edwarda Bernsteina. Lange a Cohen byli zvláště horliví na toto spojení mezi kantovským myšlením a socialismem, což vedlo Ludwiga Von Misese k tomu, aby považoval kantovské myšlení za zhoubné. Dalším aspektem neokantovského hnutí, který byl důležitý, byla jeho snaha prosazovat revidované pojetí židovského náboženství zejména v Cohenově stěžejním díle, jednom z mála děl hnutí dostupných v anglickém překladu.
Termín „neokantovský“ lze také použít jako obecný termín pro každého, kdo přijímá Kantovy názory částečným nebo omezeným způsobem. Oživení zájmu o Kantovo dílo, které probíhá od stěžejního díla Petera Strawsona Hranice smyslu, lze také považovat za účinně neokantovské, v neposlední řadě díky jeho pokračujícímu důrazu na epistemologii na úkor ontologie. Konverzní evropská tradice čerpající z porozumění transcendentálnímu odvozenému z fenomenologie nadále zdůrazňuje konverzní čtení, jak ukazují nedávná díla Jeana-Luca Nancyho.