Svépomocná kniha pro zlepšení gramatiky
Svépomoc, nebo sebezdokonalování, je sebeřízené zlepšení – ekonomicky, intelektuálně nebo emocionálně – často s podstatným psychologickým základem. Existuje mnoho různých svépomocných hnutí a každé z nich má své vlastní jedinečné zaměření, svépomocné techniky, přidružená přesvědčení, zastánce a v některých případech vůdce.
Svépomoc se často odehrává na základě veřejně dostupných informací nebo podpůrných skupin, kde se lidé v podobné situaci spojují. Od raných příkladů svépomocné právní praxe a domácích rad se konotace této fráze rozšířily a často se vztahují zejména na vzdělávání, podnikání, psychologické nebo psychoterapeutické nostrumy, předávané prostřednictvím populárního žánru svépomocných knih. Podle APA Dictionary of Psychology mezi potenciální přínosy svépomocných skupin, které profesionálové nemusí být schopni poskytnout, patří přátelství, emocionální podpora, zážitkové znalosti, identita, smysluplné role a pocit sounáležitosti.
Skupiny spojené se zdravotním stavem se mohou skládat z pacientů a/nebo jejich poskytovatelů péče. Kromě toho, že se v nich objevují dlouholetí členové sdílející zkušenosti, mohou se tyto zdravotnické skupiny stát lobbistickými skupinami a clearingovými středisky pro vzdělávací materiály. Ti, kteří si pomáhají učením se o zdravotních problémech, jsou příkladem svépomoci, zatímco takové skupiny by se daly lépe považovat za podporu peer-to-peer.
Autoři knihy First Things First z roku 1994 se odvolávají na literaturu moudrosti z roku 2500 př. n. l. jako na potvrzení svého konkrétního výčtu základních lidských potřeb. V rámci klasického starověku někteří [připisování potřebné] považovali radící poezii Hesioda, zejména jeho Díla a dny, za ranou adaptaci blízkovýchodní literatury moudrosti. Stoikové nabízeli rady s psychologickou příchutí.[citace nutná] Žánr spisů zrcadla knížat, který má dlouhou historii v islámské a západní renesanční literatuře, představuje sekulární příbuzný biblické literatury moudrosti. Přísloví z mnoha období, sebraná i nevyzvednutá, ztělesňují tradiční morální a praktické rady různých kultur.
Samotná fráze „svépomoc“ se v právním kontextu často objevovala poměrně brzy a odkazovala na doktrínu, že strana sporu má právo použít zákonné prostředky z vlastní iniciativy k nápravě křivdy.
Samuel Smiles (1812-1904) vydal v roce 1859 první sebevědomě osobní vývojovou „svépomocnou“ knihu – nazvanou Svépomocná. Její úvodní věta: „Nebe pomáhá těm, kteří si pomáhají sami“, obsahuje variaci „Bůh pomáhá těm, kteří si pomáhají sami“, často citovanou poučku, která se dříve objevila i v Almanachu Benjamina Franklina Chudák Richard (1733-1758).
Někteří komentátoři[přičtení potřebné] naznačují, že Dale Carnegie (1888-1955) začal svépomocné hnutí ve 20. století, když v roce 1936 vydal knihu Jak získat přátele a ovlivnit lidi. Poté, co neuspěl v několika kariérách, Carnegie začal být fascinován úspěchem a jeho vazbou na sebevědomí a studoval toto téma roky. Carnegieho knih se od té doby prodalo přes 50 milionů výtisků.
V roce 1902 vydal James Allen knihu As a Man Thinketh, která vychází z přesvědčení, že „člověk je doslova tím, co si myslí, jeho charakter je úplným souhrnem všech jeho myšlenek“. Ušlechtilé myšlenky, tvrdí kniha, tvoří ušlechtilého člověka, zatímco ponížené myšlenky tvoří ubohého člověka.
Napoleon Hill ve svém díle Think and Grow Rich (1937) popsal využití opakovaných pozitivních myšlenek k přilákání štěstí a bohatství napojením na „Nekonečnou inteligenci“.
Výzkumná firma Marketdata odhadla v roce 2006 hodnotu trhu „sebezdokonalování“ v USA na více než 9 miliard dolarů – včetně infomercialů, katalogů zásilkových služeb, holistických institutů, knih, audiokazet, seminářů motivačních řečníků, trhu osobního koučinku, programů na hubnutí a zvládání stresu. Marketdata předpokládala, že celková velikost trhu vzroste do roku 2008 na více než 11 miliard dolarů.
V kontextu tohoto většího trhu se skupinové a korporátní pokusy pomoci „hledači“ přesunuly na „svépomocné“ tržiště, kde jsou zastoupeny LGAT
a psychoterapeutické systémy. Ty nabízejí více či méně předbalená řešení, jak poučit lidi hledající vlastní individuální zlepšení.[citace nutná]
Existuje také podžánr svépomocné knižní série: například průvodce pro figuríny a Průvodce úplným idiotem….
Někteří kritici naznačují, že svépomocné knihy a programy nabízejí příliš „snadné odpovědi“ na obtížné osobní a sociální problémy. Komentátoři kritizují svépomocné knihy za to, že obsahují pseudovědecká tvrzení, která mají tendenci uvádět spotřebitele v omyl, a mnoho různých autorů kritizuje svépomocné autory a tvrzení. Kniha Christophera Buckleyho Bůh je můj makléř (1998) tvrdí: „Jediný způsob, jak zbohatnout na svépomocné knize, je napsat ji.“ Wendy Kaminerová ve své knize z roku 1993 I’m Dysfunctional, You’re Dysfunctional (Jsem dysfunkční, jsi dysfunkční) kritizuje svépomocné hnutí za to, že povzbuzuje lidi, aby se zaměřili na individuální sebezdokonalování (spíše než aby se připojili ke kolektivním sociálním hnutím) a řešili své problémy.
Jiní oponovali, že svépomoc je univerzálním lidským chováním a je ve skutečnosti mnohem starší než jakýkoli formální druh profesionální terapie. Někteří [potřebné přisuzování] tvrdili, že odpor proti svépomoci nahrává agendě psychiatrů, kteří se živí léčbou lidských problémů a kteří proto mohou být rozmrzelí, že se na jejich území pohybují neprofesionálové, nebo kteří mohou zpochybňovat tradiční ortodoxní názory na to, jak překonat různé psychologické či životní problémy.
Svět svépomoci se stal terčem parodií. Kniha Walkera Percyho Ztraceni v kosmu (1983) nabízí parodii na knihu. Autoři W.R. Morton a Nathanel Whitten ve své knize Secrets of The Superoptimist z roku 2006 odhalili koncept „superoptimismu“ jako humorného protijedu k přepjaté kategorii svépomoci. George Carlin ve svém komediálním speciálu Stížnosti a křivdy poznamenává, že „nic takového“ jako svépomoc neexistuje: pokud člověk hledá pomoc od někoho jiného, technicky vzato se mu „svépomoci“ nedostává; a pokud člověk něčeho dosáhne sám, pomoc od počátku nepotřeboval.
Vědci také cíleně označují svépomocná tvrzení za zavádějící a nesprávná. V roce 2005 Steve Salerno vykreslil americké svépomocné hnutí (používá zkratku SHAM: The Self-Help and Actualization Movement) nejen jako neúčinné při dosahování svých cílů, ale také jako společensky škodlivé. Socioložka Micki McGeeová ve své knize Self-Help, Inc. z roku 2005 tvrdí, že vzkvétající sebezdokonalující průmysl maskuje ekonomické obavy Američanů v období hospodářského úpadku. Vidí Američany jako „belaborované“ – pracující sami na sobě, vynalézající a znovu vynalézající sami sebe, aby zůstali zaměstnaní a zaměstnatelní.
Jiní poukázali na to, že pojem svépomoc je příliš obecný na to, aby mohl být zpochybněn jako jeden celek, a proto by měl být hodnocen pouze případ od případu, protože existuje mnoho různých druhů svépomocných technik a pohybů. Efektivita či neúčinnost jakéhokoli svépomocného přístupu k jakémukoli jednomu problému by tedy nevypovídala nic o efektivitě či neúčinnosti jakéhokoli jiného svépomocného přístupu. Hodit všechny svépomocné přístupy do jednoho pytle je tedy nevědecké a nepřispívá k pečlivému zkoumání jakékoli jedné techniky. Bylo také poukázáno na to, že svépomocné chování je stejně přirozené a všudypřítomné jako dýchání, že v podstatě každý se do svépomoci na určité úrovni zapojuje jako součást každodenního života.