Výzkum sexuální orientace transžen (transsexuálů z muže na ženu) je řídký. Mnoho studií na toto téma trpělo zkreslením, protože mnoho transsexuálů má pocit, že musí dát na takové otázky „správné“ odpovědi, aby zvýšili své šance na získání hormonální substituční terapie. Patrick Califia, autor knihy Sex Changes and Public Sex, uvedl, že tato skupina má jasné povědomí o tom, jaké odpovědi dát na dotazované otázky, aby byla považována za způsobilou pro hormonální substituční terapii a/nebo operaci změny pohlaví:
Několik transsexuálních aktivistů tvrdí, že orientace transsexuálních žen odpovídá orientaci cisgenderové ženské populace; nicméně tato tvrzení dosud nebyla podložena a zdají se být spíše politicky motivovaná než založená na faktech. Jiní poukazují na důkazy, že přitažlivost stejného pohlaví může být v cisgenderové ženské populaci běžná, takže možná velká část lesbických a bisexuálních transžen není nic, co by mělo vyvolávat překvapení.
Řada transžen uvedla, že jejich sexuální zájem se v průběhu jejich přechodu přesunul z jednoho pohlaví na druhé. Fakticky jejich sexuální orientace zůstala nezměněna: byly heterosexuální – nebo homosexuální – jak před přechodem, tak po něm. Zdá se, že existuje jen malý nebo žádný výzkum o prevalenci nebo příčině tohoto jevu. Podrobnou zprávu o této zkušenosti jedné transženy naleznete na tomto odkazu.
Lidé s konzervativním kulturním zázemím nebo přesvědčením mají tendenci pohlížet na transženy, pokud je přitahují muži, jako na zženštilé gaye, kteří svou zženštilost dovedli na extrémní úroveň.
Pokud je přitahují ženy, jsou zastánci teorie autogynefilie vnímáni jako jinak heterosexuální muži s abnormálním fetišem. Tento názor je zpochybňován v rámci debaty o asociacích a rozdílech mezi homosexualitou a transsexualitou a o problematice autogynefilie.