Madness and Civilization: A History of Insanity in the Age of Reason (Šílenství a civilizace: Historie šílenství ve věku rozumu) je anglické vydání zkrácené verze knihy Folie et déraison, která původně vyšla v roce 1961. (Kompletní překlad nazvaný The History of Madness má Routledge vydat 31. března 2006: ISBN 0415277019) Toto byla první velká kniha Michela Foucaulta, napsaná v době, kdy byl ředitelem Maison de France ve Švédsku. Zkoumá myšlenky, postupy, instituce, umění a literaturu vztahující se k šílenství v západních dějinách.
Foucault začíná svou historii ve středověku a všímá si sociálního a fyzického vyloučení malomocných. Tvrdí, že s postupným vymizením malomocenství se na tuto vyloučenou pozici dostalo šílenství. Loď bláznů v 15. století je literární verzí jedné takové vylučovací praxe, praxe posílání šílených lidí na lodích pryč. V 17. století v Evropě, v hnutí, které Foucault proslule popisuje jako Velké vězení, byli „nerozumní“ příslušníci obyvatelstva zavíráni a institucionalizováni. V 18. století se na šílenství začalo pohlížet jako na averzi rozumu a nakonec u Freuda jako na duševní nemoc.
Foucault také tvrdí, že šílenství ztratilo svou moc označovat hranice společenského řádu a poukazovat na pravdu a bylo umlčeno rozumem. Zkoumá vzestup vědecké a „humanitární“ léčby šílenců, zejména z rukou Philippa Pinela a Samuela Tukea. Tvrdí, že tyto nové léčby nebyly ve skutečnosti o nic méně kontrolní než předchozí metody. Tukeho venkovský ústup pro šílence spočíval v trestání šílenců, dokud se nenaučí jednat „rozumně“. Podobně se Pinelova léčba šílenců rovnala rozšířené averzní terapii, včetně takových léčeb, jako jsou mrazivé sprchy a použití svěrací kazajky. Podle Foucaultova názoru se tato léčba rovnala opakované brutalitě, dokud vzorec soudu a trestu nebyl pacientem internalizován.