Sociální kontrola

Signály varující před zakázanými činnostmi; příklad sociální kontroly

Sociální kontrola odkazuje na sociální mechanismy, které regulují individuální a skupinové chování, což vede ke konformitě a souladu s pravidly dané společnosti nebo sociální skupiny. Mnohé mechanismy sociální kontroly jsou mezikulturní, i když jen v kontrolních mechanismech používaných k zabránění vzniku chaosu nebo anomie. Někteří teoretici, například Emile Durkheim, označují tuto formu kontroly jako regulaci. Sociologové identifikují dvě základní formy sociální kontroly:

Teorie sociální kontroly se začala studovat jako samostatný obor na počátku 20. století. Sociolog Edward A. Ross tvrdil, že systémy víry mají větší kontrolu nad lidským chováním než specifické zákony, bez ohledu na to, jakou podobu víra má. Prostředky k prosazení sociální kontroly tak mohou být buď formální, nebo neformální.

Neformální společenská kontrola označuje zvyky, tradice, normy a další společenské hodnoty zděděné jednotlivcem. Je vykonávána společností bez výslovného stanovení těchto pravidel a je vyjádřena prostřednictvím zvyků, norem a mravů. Neformální sankce mohou zahrnovat posměch, sarkasmus, kritiku a nesouhlas. V extrémních případech mohou sankce zahrnovat sociální diskriminaci a vyloučení. Tato implikovaná společenská kontrola má obvykle větší účinek na jednotlivce, protože se stávají internalizovanými, a tedy aspektem osobnosti. Tradiční společnost používá většinou neformální společenskou kontrolu zakotvenou ve své obvyklé kultuře a spoléhá na socializaci svých členů, aby zavedla společenský řád. rigidněji strukturované společnosti mohou klást větší důraz na formální mechanismy.

Stejně jako u formálních kontrol neformální kontroly odměňují nebo trestají přijatelné nebo nepřijatelné chování (tj. deviaci). Neformální kontroly jsou různorodé a liší se od jednotlivce k jednotlivci, od skupiny ke skupině a od společnosti ke společnosti. Například na schůzi ženského institutu by nesouhlasný pohled mohl dát najevo, že flirtovat s ministryní je nevhodné. V zločineckém gangu by se naopak uplatnil silnější postih v případě, že by někdo vyhrožoval, že bude informovat policii.

Doporučujeme:  Biopsychosociální přístup

Formální společenská kontrola je vyjádřena zákonem jako zákony, pravidla a nařízení proti deviantnímu chování. Provádí ji vláda a organizace za použití donucovacích mechanismů a dalších formálních sankcí, jako jsou pokuty a věznění. V demokratických společnostech jsou cíle a mechanismy formální společenské kontroly určovány legislativou volených zástupců a těší se tak určité podpoře obyvatelstva a dobrovolnému dodržování?

Aplikace teorie sociální kontroly

Podle teorie propagandistického modelu používají vůdci moderních společností ovládaných korporacemi indoktrinaci jako prostředek společenské kontroly. Teoretici jako Noam Chomsky tvrdí, že v moderních médiích existuje systematická předpojatost. Odvětví marketingu, reklamy a vztahů s veřejností tak prý využívá masové komunikace k podpoře zájmů určitých podnikatelských elit. Mocní ekonomičtí a náboženští lobbisté často využívali školní systémy a centralizovanou elektronickou komunikaci k ovlivňování veřejného mínění. Demokracie je omezená, protože většina nedostává informace potřebné k racionálnímu rozhodování o etických, sociálních, ekologických nebo ekonomických otázkách.

Aby si autoritářské organizace a vlády udržely kontrolu a regulovaly své subjekty, vyhlašují pravidla a vydávají dekrety. Vzhledem k nedostatečné podpoře vynucování ze strany veřejnosti se však tyto subjekty mohou spoléhat spíše na sílu a další přísné sankce, jako je cenzura, vyhoštění a omezení politické svobody. Některé totalitní vlády, jako například pozdní Sovětský svaz nebo současná Severní Korea a Čína, spoléhají na mechanismy policejního státu.

Sociologové považují neformální prostředky sociální kontroly za životně důležité pro udržení veřejného pořádku, ale také uznávají nutnost formálních prostředků s tím, jak se společnosti stávají složitějšími a jak reagují na krizové situace. Studium sociální kontroly spadá především do akademických oborů antropologie, politologie a sociologie.