Tón je použití výšky tónu v jazyce k rozlišení lexikálního nebo gramatického významu, tj. k rozlišení nebo skloňování slov. Všechny jazyky používají výšku tónu k vyjádření emocionálních a jiných paralingvistických informací a k vyjádření důrazu, kontrastu a dalších podobných rysů v tzv. intonaci, ale ne všechny jazyky používají tóny k rozlišení slov nebo jejich skloňování, obdobně jako souhlásky a samohlásky. Takové tónové fonémy se někdy nazývají tonémy.
Mírná většina jazyků na světě je tónová. Většina indoevropských jazyků, mezi něž patří nejrozšířenější jazyky na světě, však tónová není.
V nejznámějším tónovém jazyce, čínštině, se tóny rozlišují podle tvaru (obrysu), většina slabik nese vlastní tón a mnoho slov se rozlišuje pouze podle tónu. Kromě toho tón obvykle nehraje téměř žádnou gramatickou roli (pozoruhodnou výjimkou je jazyk Ťin v Šan-si). V mnoha tónových afrických jazycích, jako je většina jazyků bantuských, se však tóny rozlišují podle relativní úrovně, slova jsou delší, minimálních tónových párů je méně a celé slovo může nést jeden tón, nikoliv na každé slabice jiný tón. Gramatické informace, jako je minulost versus přítomnost, „já“ versus „ty“ nebo kladný versus záporný tón, se často přenášejí pouze tónem.
Mnoho jazyků používá tón v omezenější míře. Například somálština může mít pouze jeden vysoký tón na slovo. V japonštině má méně než polovina slov výškový pokles; slova kontrastují podle toho, po které slabice tento pokles následuje. Takové minimální systémy se někdy nazývají výškový přízvuk, protože připomínají jazyky s přízvukem na důraz, které obvykle připouštějí jednu hlavní přízvučnou slabiku na slovo. Termín „výškový přízvuk“ však nemá ucelenou definici.
Mezi jazyky, které jsou tónové, patří:
Převážná většina austronéských jazyků je netónová, ale u malého počtu se vyvinul tón. Z Austrálie není znám žádný tónový jazyk. U ostatních jazyků to prostě nevíme. Například jazyk Ket je některými badateli popisován jako jazyk s až osmi tóny, jinými jako jazyk se čtyřmi tóny a některými jako jazyk bez tónů. V takových případech může zařazení jazyka mezi tónové záviset na interpretaci tónu ze strany badatele. Například barmština má fonetický tón, ale každý z jejích tří tónů je doprovázen charakteristickou fonací (skřípavé, šelestivé nebo prosté samohlásky). Lze tvrdit, že buď je tón vedlejší k fonaci, a v tom případě by barmština nebyla fonematicky tónová, nebo že fonace je vedlejší k tónu, a v tom případě by byla považována za tónovou. Něco podobného se zdá být i v případě ketštiny.
Známý příklad tónu ve staré řečtině pochází z Aristofanových Žab, kde (l. 304) Aristofanes zmiňuje případ z představení Eurípidovy hry Orestés, kdy herec vyslovil galḗn‘ horō „vidím klidné vody“ s takovou empatií, že z toho vyšlo galên horō „vidím lasičku“.
Tón jako rozlišovací znak
.
Většina jazyků používá výšku tónu jako intonaci k vyjádření prozodie a pragmatiky, ale to z nich nedělá jazyky tónové. V tónových jazycích je tón fonemický, a proto v těchto jazycích existují minimální dvojice rozlišené podle tónu.
Zde je minimální sada tónů z mandarínské čínštiny, která má pět tónů, zde přepsaných diakritikou nad samohláskami:
Tyto tóny se kombinují se slabikou, například „ma“, a vytvářejí různá slova. Minimální sada založená na „ma“ je v transkripci pinyin,
Ty lze spojit do poněkud vykonstruované věty,
Známý thajský jazykolam zní:
Tóny se mohou vzájemně složitě ovlivňovat prostřednictvím procesu známého jako tónové sandhi.
Tóny rejstříku a obrysové tóny
Tónové systémy se dělí na dva základní typy: Systémy tónových rejstříků a systémy obrysových tónů.
Většina čínských jazyků používá obrysové tónové systémy, kde jsou charakteristickým rysem tónů jejich změny výšky (tj. výška tónu je obrysová), například stoupající, klesající, klesající nebo rovná. Naproti tomu většina bantuských jazyků má tónové systémy registrové, kde je rozlišovacím znakem relativní rozdíl mezi výškami tónů, například vysoká, střední nebo nízká, a nikoli jejich tvar. V mnoha rejstříkových tónových systémech existuje výchozí tón, obvykle nízký v dvoutónovém systému nebo střední v třítónovém systému, který je častější a méně výrazný než ostatní tóny. Existují také jazyky, které kombinují rejstříkové a obrysové tóny, jako například mnohé jazyky Kru, kde se podstatná jména rozlišují podle obrysových tónů a slovesa podle rejstříkových. Jiné jazyky, například jorubština, mají fonetické kontury, které však lze snadno analyzovat jako sekvence rejstříkových tónů, například sekvence vysokých nízkých /áá/ se stávají klesajícími [âː] a sekvence nízkých vysokých /áá/ stoupajícími [ǎː].
Termín „rejstřík“, pokud se nepoužívá ve spojení „rejstříkový tón“, běžně označuje hláskovou fonaci kombinovanou s tónem v rámci jednoho fonologického systému. Barmština je například rejstříkovým jazykem, kde jsou rozdíly ve výšce tónu natolik provázány s fonací samohlásek, že ani jeden z nich nelze považovat za jazyk bez druhého.
Tónování terasy a tónování sandhi
Tóny jsou realizovány jako výška tónu pouze v relativním smyslu. „Vysoký tón“ a „nízký tón“ mají význam pouze ve vztahu k hlasovému rozsahu mluvčího a při porovnávání jedné slabiky s druhou, nikoli jako kontrast absolutní výšky, jak je tomu v hudbě. V důsledku toho může být při kombinaci tónu a prozodie věty absolutní výška vysokého tónu na konci prozodické jednotky nižší než výška nízkého tónu na začátku jednotky, a to v důsledku všeobecné tendence (v tónových i netónových jazycích) k poklesu výšky tónu s časem v procesu zvaném downdrift.
Tóny se mohou navzájem ovlivňovat stejně jako souhlásky a samohlásky. V mnoha jazycích s tónovým rejstříkem mohou nízké tóny způsobit pokles následujících vysokých nebo středních tónů; efekt je takový, že i když nízké tóny zůstávají na dolním konci hlasového rozsahu mluvčího (který sám o sobě klesá v důsledku poklesu), vysoké tóny postupně klesají jako schody na schodišti nebo terasovitá rýžová pole, až nakonec tóny splynou a systém se musí resetovat. Tento efekt se nazývá terasování tónů.
Někdy může tón zůstat jedinou realizací gramatické částice poté, co původní souhláska a samohláska zaniknou, takže jej lze slyšet pouze na základě jeho vlivu na ostatní tóny. Může způsobit pokles, nebo se může spojit s jinými tóny a vytvořit kontury. Ty se nazývají plovoucí tóny.
V mnoha obrysově tónových jazycích může jeden tón ovlivnit tvar sousedního tónu. Ovlivněný tón se může stát něčím novým, tónem, který se vyskytuje pouze v takových situacích, nebo se může změnit na jiný existující tón. Tomu se říká tón sandhi. Například v mandarínské čínštině se zanořovací tón mezi dvěma jinými tóny redukuje na jednoduchý nízký tón, který se jinak v mandarínštině nevyskytuje, zatímco pokud se vyskytnou dva zanořovací tóny za sebou, první z nich se stane stoupavým tónem, který je nerozlišitelný od ostatních stoupavých tónů v jazyce. Například ze slov [xɤn˨˩˦] „velmi“ a [xaʊ˨˩˦] „dobrý“ vznikne věta [xɤn˧˥ xaʊ˨˩˦] „velmi dobrý“.
Tóny slov a slabik
Další rozdíl mezi tónovými jazyky spočívá v tom, zda se tóny uplatňují nezávisle na každé slabice, nebo na slově jako celku. V kantonštině, thajštině a do jisté míry i v jazycích Kru může mít každá slabika libovolný tón, zatímco v šanghajštině, skandinávských jazycích a mnoha jazycích Bantu působí obrys každého tónu na úrovni slova. To znamená, že tříslabičné slovo v třítónovém slabikotónovém jazyce má mnohem více tónových možností (3×3×3=27) než jednoslabičné slovo (3), ale v jazyce s tónovým slovem takový rozdíl není. Například šanghajština má dva kontrastní tóny bez ohledu na počet slabik ve slově. Mnoho jazyků, které jsou popisovány jako jazyky s výškovým přízvukem, jsou jazyky slovotónovými.
Tónové sandhi je mezistupeň, protože tóny jsou neseny jednotlivými slabikami, ale vzájemně se ovlivňují, takže na sobě nejsou nezávislé. Například řada mandarínských přípon a gramatických částic má takzvaný (při popisu mandarínštiny) „neutrální“ tón, který nemá samostatnou existenci. Pokud se slabika s neutrálním tónem přidá ke slabice s plným tónem, je výšková kontura výsledného slova zcela určena touto druhou slabikou:
Po vysokých tónech a vysokých stoupavých tónech má neutrální slabika samostatnou výšku, která vypadá jako tón středního rejstříku – výchozí tón ve většině jazyků s rejstříkovým tónem. Po klesajícím tónu však nabývá nízké výšky; obrysový tón zůstává na první slabice, ale výška druhé slabiky odpovídá místu, kde obrys končí. A po nízkém klesajícím tónu se kontura rozšíří na druhou slabiku: Obrys zůstává stejný (˨˩˦), ať už má slovo jednu nebo dvě slabiky. Jinými slovy, tón je nyní vlastností slova, nikoli slabiky. Šanghajština dovedla tento vzorec do extrému, neboť výška tónu všech slabik je určena tónem, který jim předchází, takže charakteristický je pouze tón počáteční slabiky slova.
Jazyky s jednoduchým tónovým systémem nebo výškovým přízvukem mohou mít jednu nebo dvě slabiky určené pro tón a zbytek slova má standardní tón. Tyto jazyky se liší v tom, který tón je označen a který je výchozí. Například v jazyce Navajo mají slabiky standardně nízký tón, zatímco označené slabiky mají vysoký tón. V příbuzném jazyce sekani je však výchozí vysoký tón a označené slabiky mají nízký tón. Existují paralely s důrazem: V angličtině mají slabiky s důrazem vyšší tón než slabiky bez důrazu, zatímco v ruštině mají slabiky s důrazem nižší tón.
Existují tři hlavní přístupy k zápisu tónů ve fonetickém popisu jazyka.
V africké lingvistice (stejně jako v mnoha afrických pravopisech) se k označení tónu obvykle používá sada přízvučných značek. Nejběžnější fonetickou sadu (která je také součástí mezinárodní fonetické abecedy) najdete níže:
Existuje několik variant. V mnoha třítónových jazycích je běžné označovat vysoký a nízký tón, jak je uvedeno výše, ale vynechat označení středního tónu, např. má (vysoký), ma (střední), mà (nízký). Podobně v některých dvoutónových jazycích se explicitně označuje pouze jeden tón.
Ve složitějších tónových systémech, jako je tomu například v jazycích kru a omot, je obvyklé označovat tón číslicemi: 1 pro VYSOKÝ a 4 nebo 5 pro NÍZKÝ v kru, ale 1 pro NÍZKÝ a 5 pro VYSOKÝ v omot. Obrysové tóny se pak označují 14, 21 atd.
V čínské tradici se číslice přiřazují k různým tónům. Například standardní mandarínština má pět tónů a číslovky 1, 2, 3 a 4 jsou přiřazeny čtyřem tónům a neutrální tón je ponechán bez čísla. Čínské dialekty jsou tradičně popisovány osmi tóny (z pohledu moderní lingvistiky šesti tóny), ačkoli mnoho dialektů nemá všechny tóny. Mimo standardní mandarínštinu jsou těmto tónům přiřazeny číslovky 1 až 8 na základě jejich historického původu. Ani v jednom z těchto systémů nemá číslovka nic společného s hodnotami výšky tónů. Například tón 5 má v různých dialektech drasticky odlišné realizace.
V ikoničtějších systémech se používají tónová čísla nebo ekvivalentní sada grafických piktogramů známá jako „tónová písmena Chao“. Ty rozdělují výšku tónu do pěti úrovní, přičemž nejnižší je přiřazena hodnota 1 a nejvyšší hodnota 5. (To je opak ekvivalentních systémů v Africe a Americe.) Změna výšky tónové kontury je zaznamenána jako řetězec dvou nebo tří čísel. Například čtyři tóny mandarínské čínštiny se přepisují takto (upozorňujeme, že písmena tónů se nezobrazí správně, pokud nemáte nainstalovaný kompatibilní font):
Střední tón se označuje jako /33/, nízký tón jako /11/ atd.
Standardní zápis IPA se někdy používá i pro čínštinu. Jedním z důvodů, proč není rozšířenější, je skutečnost, že v písmech IPA jsou široce podporovány pouze dva obrysové tóny, stoupající /ɔ̌/ a klesající /ɔ̂/, zatímco některé čínské jazyky mají více než jeden stoupající nebo klesající tón. Jedním z běžných řešení je zachovat standardní IPA /ɔ̌/ a /ɔ̂/ pro stoupavý (/35/) a klesavý (/53/) tón a používat diakritiku /ɔ̗/ a /ɔ̖/ pro nízký stoupavý (/13/) a nízký klesavý (/31/) tón.
Vietnamština používá latinku a 6 tónů je označeno diakritickými znaménky nad nebo pod určitou samohláskou každé slabiky. V mnoha slovech končících na diftongy je však stále sporné, která samohláska je přesně označena. Zápis vietnamských tónů je následující:
Abecedy Hmongů a Iu Mienů založené na latince používají plná písmena pro tóny. V hmongštině je jeden z osmi tónů (tón ˧) ponechán bez zápisu, zatímco zbylých sedm je označeno písmeny b, m, d, j, v, s, g na konci slabiky. Vzhledem k tomu, že hmongština nemá žádné fonémové souhlásky na konci slabiky, nedochází k žádné dvojznačnosti. Tento systém umožňuje mluvčím hmongského jazyka psát na běžném psacím stroji s latinkou, aniž by se museli uchylovat k diakritickým znaménkům. V jazyce Iu Mien písmena v, c, h, x, z označují tóny, ale na rozdíl od hmongštiny má také koncové souhlásky psané před tónem.
Japonština nemá tón, ale má pokles tónu, takže 雨 áme (déšť) s poklesem tónu po první slabice se liší od あめ ame (cukroví), které žádný pokles nemá.
Několik severoamerických jazyků má tón, jedním z nich je oklahomská čerokézština, o níž se říká, že je nejhudebnější z irokézských jazyků. Čerokézština má šest tónů (1 nízký, 2 střední, 3 vysoké, 4 velmi vysoké, 23 stoupajících a 32 klesajících).
V mezoamerikanistické lingvistice /1/ znamená vysoký tón a /5/ nízký tón, s výjimkou otomangueánských jazyků, kde /1/ může být nízký tón a /3/ vysoký tón. Běžně se také setkáváme s ostrým přízvukem pro vysoký tón a s velkým přízvukem pro nízký tón a s jejich kombinacemi pro obrysové tóny. Několik populárních pravopisů používá pro označení nízkého tónu za samohláskou „j“ nebo „h“.
Jižní atabaské jazyky, mezi které patří i jazyky Navahů a Apačů, jsou tónové a analyzují se jako jazyky se dvěma tóny, vysokým a nízkým. Jedna z variet jazyka hopi má vyvinutý tón, stejně jako jazyk čejenů.
Mezoamerická jazyková skupina nazývaná Oto-Manguean je notoricky známá jako tónová a je největší jazykovou rodinou v Mezoamerice, která zahrnuje jazyky jako zapotécký, mixtécký a otomí, z nichž některé mají až 8 různých tónů (Chinantec) a jiné pouze dva (Matlatzinca a Chichimeca Jonaz). Dalšími jazyky v Mezoamerice, které mají tóny, jsou huicholština, jukatecká mayština, tzotzilská mayština San Bartolo a uspantecká mayština (quiché z Uspantánu) a jedna odrůda huave.
Řada jazyků Jižní Ameriky je tónová. Například jazyk pirahã má tři tóny. Izolát jazyka Ticuna je výjimečný tím, že má pět úrovní tónů (jediný další jazyk, který má takový systém, je jazyk Trique a usilský dialekt jazyka Chinantec (oba otomangueánské jazyky v Mexiku).
Švédština i norština mají jednoduchý systém slovních tónů, často nazývaný pitch accent, který se objevuje pouze ve slovech o dvou a více slabikách. Tím se rozlišují některá dvouslabičná slova v závislosti na jejich morfologické struktuře. Tyto dva slovní tóny se obvykle nazývají přízvuk 1 a přízvuk 2 (resp. ostrý přízvuk a těžký přízvuk). Limburština je na tom podobně. Další vysvětlení a příklady najdete v článcích o švédštině, norštině a limburštině.
Jazyky mohou rozlišovat až pět výškových úrovní, ačkoli v nigerijském jazyce čori se rozlišuje šest povrchových tónů. Vzhledem k tomu, že tónové kontury mohou zahrnovat až dva posuny ve výšce tónu, existuje teoreticky 5*5*5 = 125 různých tónů. V jednom jazyce se jich však používá nejvíce, a to desetina tohoto počtu.
Pokud započítáme obrysové tóny jako samostatné tóny, má několik jazyků Kam-Sui v jižní Číně devět tónů za předpokladu, že se kontrolované slabiky nepočítají jako další tóny, jak se v Číně tradičně děje.
Předběžné práce na jazyce wobe v Libérii a na Pobřeží slonoviny a na jazycích čatino v jižním Mexiku naznačují, že některé dialekty mohou rozlišovat až čtrnáct tónů, ale mnozí lingvisté vyjádřili pochybnosti a domnívají se, že mnohé z nich se ukáží jako sekvence tónů nebo prozodické efekty.
Tón je často nesen slabikou, takže slabičné souhlásky, jako jsou nazály a trioly, mohou nést tón. To je běžné zejména u slabičných nazál, například v mnoha jazycích bantu a kru.
Původ tónů ve východní a jihovýchodní Asii objevil lingvista A.-G. Haudricourt: tóny v jazycích, jako je vietnamština nebo čínština, mají původ v dřívějších souhláskových kontrastech (základem jsou dva Haudricourtovy články publikované v letech 1954 a 1961). V současné době je již dobře známo, že stará čínština neměla tón. Na druhou stranu původ tónů v subsaharské oblasti zůstává dodnes neznámý: předpokládá se, že rekonstruované mateřské jazyky dnešních tónových jazyků bantu jsou tónové.
Historický původ tónu se nazývá tonogeneze (termín vytvořil lingvista James A. Matisoff). Tón je často spíše areálový než genealogický rys: To znamená, že jazyk může získat tón v důsledku bilingvismu, pokud jsou tónové i vlivné sousední jazyky, nebo pokud mluvčí tónového jazyka přejdou do daného jazyka a přinesou s sebou své tóny. V jiných případech může tón vzniknout spontánně a překvapivě rychle: Čerokézský dialekt v Oklahomě má tóninu, ale dialekt v Severní Karolíně ji nemá, ačkoli byly odděleny teprve v roce 1838.
Velmi často vzniká tón jako důsledek ztráty nebo splynutí souhlásek. (Takovýmto stopovým efektům zaniklých hlásek, které se neomezují jen na tón, se přezdívá češirizace podle přetrvávajícího úsměvu mizejícího kocoura Cheshirea v Alence v říši divů). V netónových jazycích znělé souhlásky běžně způsobují, že se následující samohlásky vyslovují s nižší výškou než ostatní souhlásky. Obvykle se jedná o drobný fonetický detail hlásek. Pokud se však souhlásková znělost následně ztratí, může tento náhodný výškový rozdíl zůstat nositelem rozdílu, který nesla znělost, a tím se stává významným (fonematickým). Historicky to můžeme vidět na příkladu paňdžábštiny: paňdžábské mručivé (znělé aspirované) souhlásky zanikly a zanechaly po sobě tón. Pokud byla šelestivá souhláska na začátku slova, zanechala za sebou vysoký tón; pokud na konci, vysoký tón. Pokud taková souhláska nebyla, výška tónu zůstala nedotčena; nedotčená slova však mají omezenou výšku tónu tak, aby nerušila nízké a vysoké tóny, a tak se stala vlastním tónem: středním tónem. Historická souvislost je natolik pravidelná, že se pandžábština stále píše, jako by měla šumové souhlásky, a tón se neoznačuje: Psané souhlásky čtenáři napovídají, který tón má použít.
Stejné změny postihly mnoho dalších jazyků ve stejné oblasti a ve stejné době (1000-1500 n. l.). K rozdělení tónů došlo například také v thajštině, vietnamštině a tibetském dialektu Lhasa.
Obecně platí, že znělé počáteční souhlásky mají nízký tón, zatímco samohlásky po aspirovaných souhláskách získávají vysoký tón. Při ztrátě koncových souhlásek má glotální stopa tendenci zanechávat předcházející samohlásku s vysokým nebo stoupavým tónem (ačkoli glotalizované samohlásky mají tendenci mít nízký tón, takže pokud glotální stopa způsobí glotalizaci samohlásky, bude mít tendenci zanechávat za sebou nízkou samohlásku), zatímco koncová frikativa má tendenci zanechávat předcházející samohlásku s nízkým nebo klesavým tónem. Samohlásková fonace také často přechází v tón, jak je vidět v případě barmštiny.
Tón vznikl v athabaských jazycích nejméně dvakrát, a to jako mozaika dvou systémů. V některých jazycích, například v navažštině, se ve slabikách s glotalizovanými souhláskami (včetně glotálních stop) v slabičné kodě vyvinuly nízké tóny, zatímco v jiných, například ve slovanštině, se vyvinuly vysoké tóny, takže tyto dva tónové systémy jsou téměř zrcadlovými obrazy jeden druhého. Slabiky bez glotalizovaných kody vyvinuly opačný tón – například vysoký tón v jazyce Navajo a nízký tón v jazyce Slavey, a to kvůli kontrastu s tónem vyvolaným glotalizací. V jiných athabaských jazycích, konkrétně v jazycích na západní Aljašce (jako je koyukonština) a na pobřeží Tichého oceánu (jako je hupa), se tón nevyvinul. Proto je proto-atabaské slovo pro „vodu“ *tuː v jazyce Hupa bez tónu toː, v jazyce Navajo s vysokým tó a ve Slavey s nízkým tó; zatímco proto-ɢʊtʼ „koleno“ je v hupštině beztónové -ɢotʼ, v navažštině nízkotónové -ɡòd a ve slaveyštině vysokotónové -góʼ. Kingston (2005) uvádí fonetické vysvětlení opačného vývoje tónu na základě dvou různých způsobů tvoření glotalizovaných souhlásek buď (a) napjatým hlasem na předcházející samohlásce, který má tendenci vytvářet vysoké F0, nebo (b) skřípavým hlasem, který má tendenci vytvářet nízké F0. Jazyky s „tuhými“ glotalizovanými souhláskami a napjatým hlasem vyvinuly vysoký tón na předcházející samohlásce a jazyky s „uvolněnými“ glotalizovanými souhláskami a skřípavým hlasem vyvinuly nízký tón.
Bantuské jazyky mají také „zrcadlový“ tónový systém, kdy jazyky v severozápadním cípu bantuské oblasti mají opačné tóny než ostatní bantuské jazyky.
Slabiky -Mora -Metrická patka -Redukce samohlásek
Tónová kontura – Výškový přízvuk – Registr – Snížený tón – Zvýšený tón – Snížený tón – Tónové terasy – Plovoucí tón – Tónové písmo – Tónové písmeno
Sekundární napětí -Snížení samohlásek
Chroném -Geminace -Délka samohlásky -Mimořádně krátká
Intonace (výška tónu) – Výškový obrys – Nulování výšky tónu – Napětí – Rytmus – Hlasitost – Prozodická jednotka