Ahoj Jenny! Díky, že sis udělala čas a odpověděla na pár otázek. Na začátek se nám prosím představte a řekněte nám něco o sobě. Jakými třemi slovy byste se dala popsat? Můžete popsat své vzdělání/pracovní zkušenosti?
Ve své přednášce na TEDx jste představil pojem „kulturní osamělost“. Můžete nám vysvětlit, co to je?
Kulturní osamělost definuji jako schopnost patřit všude a zároveň nikam, jako zosobnění kultury, která je díky jedinečnému mixu míst a lidí, které člověk zažil, výrazně jeho vlastní, a v důsledku toho se cítí izolovaný.
Kulturní osamělost pramení z toho, že děti z třetích kultur (TCK) mají pocit, že nemají pevný smysl pro místo, kulturu nebo komunitu. Mnohé z nich se nemohou zakotvit nikde, kde by mohly říkat domov, protože necítí sounáležitost nebo „jednotu“ s žádnou národností nebo kulturou, a to v nich často vyvolává pocit, že pro ostatní nemají smysl, nezapadají a nemají kořeny. U některých tento neustálý vzorec stěhování vyvolává nejistotu a úzkost, protože kvůli všemu tomu stěhování všechny ztrácejí a mají pocit, že nemají kontrolu nad svým životem, protože se zároveň snaží vybudovat si svou identitu. Výsledkem je určitý druh smutku, když truchlí nad ztrátou sebe sama, své identity a světa, který opustili. Tento pocit nazývám „kulturní osamělostí“.
Jak odpovídáte na otázku „Odkud jste?“, když se vás na to lidé ptají?
Moje odpověď závisí na tom, kdo se ptá. Obvykle volím nejvhodnější odpověď, která vede k co nejkratšímu vysvětlení vzhledem ke složitosti odpovědi (a také proto, že nevím, jaká je pravá odpověď). Když se mě Korejec zeptá, odkud jsem, řeknu, že jsem vyrostl v USA, abych mu pomohl pochopit, proč umím plynně anglicky. Evropanům říkám, že jsem Korejec, abych jim pomohl určit, z jaké asijské země „pocházím“. Američanům odpovídám, že jsem se do USA přestěhoval v extrémně mladém věku a že jsem chodil do mezinárodní školy v Koreji. Ostatním TCK odpovídám, že jsem směs Korejců, Američanů a Španělů.
Co je to „dítě třetí kultury“? Jak to ovlivnilo vaše sebepojetí a identitu?
TCK je jedinec, který strávil značnou část svého vývoje mimo kulturu svých rodičů. Jsou to lidé, kteří ztělesňují kulturu svých rodičů, kulturu, v níž žijí (může jich být více), a třetí kulturu, která je spojením obou těchto kultur. V mém případě by se tato „třetina“ skládala z kultur Jižní Koreje, USA a Španělska.
Jako TCK si vytváříme vztah ke všem kulturám, do kterých se asimilujeme, ale zároveň se s žádnou z nich plně neztotožňujeme. Jsme nezávislí a kosmopolitní, jsme globální nomádi, kulturní kříženci a mezinárodní občané, a přesto současně bojujeme se svou identitou a ztrátami, které během každého stěhování utrpíme. Často se potýkáme s obtížemi při asimilaci a komunikaci se společenskými skupinami kvůli tomu, že zosobňujeme kulturu, která je výrazně naše vlastní.
Rozvoj naší identity jako TCK je opožděn, protože se musíme soustředit na přizpůsobení se všem těmto různým místům, a ne na vytvoření pocitu sounáležitosti. Vždycky jsem se cítila jako cizinka, ať jsem šla kamkoli, a nikdo mě plně nepřijal, ani na žádném místě.
Myslíte si, že na základě vaší definice kultury jako souboru sdílených přesvědčení lze tento koncept aplikovat i na jiné kultury, které nejsou nutně vázány na místo/národnost/etnickou příslušnost?
Pokud se zamyslíme nad pojmem „lidová kultura“, označuje myšlenku, víru nebo věc, která je v daném okamžiku ve společnosti všudypřítomná a významná; zahrnuje také sdílené zkušenosti a pocity, s nimiž se příslušníci této kultury setkávají při interakci s různými aspekty kultury.
Domnívám se, že kultura se nemusí omezovat na určité místo, národnost nebo etnickou skupinu. Kultura může zahrnovat jak zájmy a záliby, tak i soubor ideálů, přesvědčení a koncepcí, které řídí naše každodenní chování. Je to něco, co může existovat v lidech různých etnik, národností nebo dokonce socioekonomického původu a sdružovat je dohromady.
Proč je pro lidi tak důležité vědět, odkud pocházíte, a mít pocit sounáležitosti? Jak všechny tyto myšlenky, o kterých hovoříte, souvisejí s psychologií?
Potřeba sounáležitosti, ať už s místem, nebo se skupinou lidí, je stejně zásadní jako fyziologická potřeba jíst, pít a spát. Když nemáme pocit, že někam patříme, cítíme se osamělí – a to je důvod, proč se můžeme cítit osamělí, i když jsme obklopeni mořem lidí; můžeme se cítit opuštění a izolovaní, i když jsme mezi přáteli nebo rodinou. Stejně jako je hlad spojen s potřebou jíst, je osamělost reakcí na potřebu někam patřit. Lidé jsou společenští tvorové – evolučně byla společenskost upřednostňována, protože příslušnost ke smečkám a kmenům zvyšovala naše šance na přežití v divočině. Dnes se po okolí nepotulují žádní mamuti, kteří by lidi motivovali k tomu, aby se k sobě připoutali a byli společenští; nyní to děláme jen proto, že je příjemné být přijímán a někam patřit.
Sociální psychologové, jako například Abraham Maslow, se zabývali konceptem sociálních potřeb. V roce 1943 Maslow ve své hierarchii potřeb navrhl, že potřeba sounáležitosti je jednou z pěti základních potřeb potřebných k seberealizaci. Potřeba sounáležitosti je přímo nad základními, nejnižšími potřebami fyziologickými a potřebami bezpečí; dále tu máme potřeby úcty, které se vztahují k našim touhám po pocitu prestiže a pocitu úspěchu prostřednictvím uznání a respektu druhých. Vědět, odkud pocházíte, a cítit se na tomto místě přijímaní, cítit se, že někam patříte, vám poskytuje pohodlí a má zásadní význam pro vaši celkovou pohodu a rozvoj identity. Když vám někdo položí otázku: „Kdo jste?“, s největší pravděpodobností se ztotožníte se svou rasou, náboženstvím, profesí atd. a to jsou všechno skupiny, s nimiž se ztotožňujete.
Příslušnost ke skupinám lidí nám poskytuje systém podpory a pomáhá nám nasměrovat náš život. Sociální srovnávání a diskuse se členy skupiny, s nimiž se stýkáte, kterých si vážíte a považujete se za podobné, mohou ovlivňovat a pomáhat řídit vaše rozhodnutí; pomáhají nám pochopit smysl světa kolem nás. Stereotypizace prostřednictvím příslušnosti ke skupinám navíc pomáhá uspořádat svět, i když někdy spíše negativním způsobem kvůli důsledkům, které ze zmíněného rozčlenění vyplývají. Pocit pohody ve skupině, s níž se ztotožňujete, může také usnadnit projevování vlastního názoru, což je důležitá součást péče o duševní zdraví.
Jak můžeme vaše myšlenky uplatnit jako studenti psychologie nebo lidé, kteří se o psychologii zajímají, při dalším studiu psychologie?
Témata, která jsem zmínil, mají nejen význam pro obecnou oblast kulturní a sociální psychologie, ale mají i určité klinické důsledky pro psychology – jaké druhy léčby budou a nebudou fungovat, na co si dát pozor atd. Ve stále globalizovanějším světě si všichni musíme být vědomi toho, že lidé již nezapadají do jednoduchých forem a kategorií – složitost lidských identit a způsobů komunikace se každým dnem zvyšuje.
Jak už jsem zmínila ve své přednášce, jazyk a gramatika utvářejí naše myšlení a cítění a pomáhají formovat naši identitu. Pro dvojjazyčné nebo vícejazyčné jedince, z nichž většina bývá TCK, je to pro nás mnohem složitější. Odborník na duševní zdraví musí mít tyto proměnné přirozeně na paměti, když určuje nejlepší způsob léčby.
Mezilidská komunikace je pro TCK plná vědomějších změn a rozhodnutí, protože musíme analyzovat, s kým mluvíme, a abychom s ním mohli vhodně komunikovat a navázat s ním vztah, musíme občas odložit určité identity a vyzdvihnout jiné identity. Čas od času, ať už jsme TCK, nebo ne, všichni měníme způsob vyjadřování a přepínáme mezi různými kulturními a jazykovými prostory, abychom využili různé části své vlastní identity. Své identity definujeme různými způsoby, abychom mohli „zapadnout“ do různých prostředí a byli přijati. Praktičtí pracovníci musí podobně přizpůsobit způsob, jakým komunikují se svými klienty, ať už jsou TCK, nebo ne, aby jim co nejlépe pomohli.
Jaké byly vaše zkušenosti s prezentací na TEDx Talk?
S veřejným vystupováním mám bohaté zkušenosti, ale před přednáškou na TEDu jsem nikdy nemluvil ani nepřednášel v přímém přenosu. Byla to pro mě skvělá příležitost vyzkoušet si, jaké to je mluvit pod tlakem nahrávání a živého vysílání, a navíc mluvit před publikem jako obvykle. Po přednášce mě oslovilo několik lidí a vyprávělo mi o katarzi z druhé ruky, kterou pocítili, když poslouchali řeč někoho, kdo měl nejen stejné společné zážitky jako oni, ale kdo také vymyslel termín pro onen zmatený sled životních událostí a emocí, které pociťovali v dětství/pociťují i nyní. Tito lidé se dokázali ztotožnit se mnou a mými zkušenostmi a někteří byli neuvěřitelně překvapeni, když zjistili, že existuje mnoho dalších lidí, kteří jsou na tom stejně jako oni. Interakce a rozhovory, které jsem mohl zažít po přednášce, byly stejně naplňující, ne-li více, než samotná přednáška.
Doufám, že tato přednáška podpoří dialog a otevřenou diskusi i mezi lidmi, kteří nejsou členy TCK. Je důležité vědět o demografických skupinách, ke kterým nepatříme, protože navzdory tomu, že příslušníky těchto jiných demografických skupin možná nedokážeme plně pochopit, můžeme se od nich a z našich odlišností učit. Rozdíly vytvářejí prostor pro dialog a diskusi a prostřednictvím těchto rozhovorů bychom se všichni měli více snažit porozumět jeden druhému. Musíme odložit zastaralé představy o tom, že lidé pocházejí/patří k jednomu místu, a místo toho se zaměřit na jednotlivce před námi.
Máte nějakou radu pro naše čtenáře, zejména pro ty, kteří bojují s jinakostí?
Nejste sami. Každý se někdy v životě cítí vyloučený. Být jiný nebo mít pocit, že nepatříte do určité skupiny lidí nebo míst, je těžké snášet a někdy velmi osamělé, ale musíte mít na paměti, že všechny zkušenosti nám tak či onak pomáhají růst, i když některé bolestivějším způsobem. Utěšujte se tím, že jste uprostřed růstu a učení – učíte se kompetencím, samostatnosti a nezávislosti.
TCK jsou například často ostrakizováni a mají pocit, že mezi ně nepatří, jsou však odolní. Přizpůsobují se novým situacím a přežívají a daří se jim v podstatě kdekoli. Umíme se skvěle přizpůsobit a rozpoznat společenské normy a náznaky. Ačkoli nemusíme nikam zcela zapadnout, dokážeme se vplížit na většinu míst a asimilovat se natolik dobře, že nás společnost přijme. Díky kontaktu s různými kulturami a lidmi také chápeme, jak se na situace dívat z více než jednoho jediného úhlu pohledu. To nám pomáhá být empatičtější a citlivější k jiným názorům, způsobům života a kulturám – pomáhá nám to mít širší pohled na mnoho aspektů života obecně.
Možná se teď cítíte jako outsider, ale jednoho dne si najdete svou vlastní malou niku, do které dokonale zapadnete – ať už to bude nové město, skupina přátel nebo pracoviště. Zůstaňte silní!
Velký dík Jenny za odpovědi na naše otázky! Často slýcháme o skvělých aspektech multikulturního života (kterých je mnoho!). Je však také zajímavé dozvědět se více o problémech, kterým může člověk čelit, když je součástí více kultur, ale zároveň nemá tak pevný pocit sounáležitosti a identity jako člověk s jednou kulturou. Dospívání a hledání sebe sama je na začátku obtížné. Když se k tomu přidá otázka „odkud jsem?“, může to být ještě větší výzva. Doufáme, že když se člověk dozví více o Jennyiných zkušenostech a myšlenkách, může najít útěchu v myšlence, že existují další lidé, kteří procházejí podobnými obtížemi; nejste sami.