„Individuální práva“ je morální a právní termín odkazující na to, co je člověku dovoleno dělat a co lze udělat jednotlivci. Policejní státy jsou obecně považovány za utlačovatelské, protože svým občanům nabízejí málo individuálních práv. Individuální práva jsou považována za stěžejní pro „model řádného procesu“ trestního soudnictví.
V západním diskurzu se běžně předpokládá, že individuální práva mají nepřímou souvislost se sociální kontrolou. Naproti tomu velká část nedávného politického diskurzu o individuálních právech v Čínské lidové republice, zejména s ohledem na práva na řádný proces a právní stát, se zaměřila na to, jak ochrana individuálních práv ve skutečnosti činí sociální kontrolu ze strany vlády účinnější. Bylo například argumentováno, že u lidí je menší pravděpodobnost, že poruší zákon, pokud se domnívají, že právní systém je pravděpodobně potrestá, pokud zákon skutečně porušili, a nepotrestá je, pokud zákon neporušili. Naproti tomu, pokud je právní systém svévolný, pak jednotlivec nemá žádnou motivaci zákon skutečně dodržovat.
Lidé, kteří tvrdí, že individuální práva jsou důležitější než sociální kontrola, se nazývají „obhájci individuálních práv“. Tato myšlenková škola zastává názor, že je lepší nechat zločince na svobodě, než popravit, uvěznit nebo jinak potrestat nevinného člověka. Obhájci mají tendenci argumentovat zvýšením občanských práv. To je tradičně spojováno s liberalismem.
Práva jsou významná pouze tam, kde existují odpovídající povinnosti a povinnosti je vymáhat – protože lidé musí být motivováni k plnění těchto povinností a s nimi spojeného rizika (např. odpor při zatýkání, odpor), tato práva mohou být normálně skutečně vymáhána pouze vládou, která může vybírat daně a platit policisty a soudní personál.
Definice individuálních práv je tedy základní odpovědností každé moderní vlády. Ve Spojených státech ústava vymezuje individuální práva v rámci Listiny práv. V Kanadě plní kanadská Listina práv a svobod stejnou funkci. Jedním z klíčových rozdílů mezi oběma dokumenty je, že některá práva v kanadské Listině mohou být vládami nadřazena, pokud tak úmyslně činí, a „výsledná rovnováha individuálních práv a sociálních práv zůstává po změně přiměřená svobodné a demokratické společnosti“. V praxi se žádná kanadská vláda nikdy nerozhodla čelit politickým důsledkům skutečného nadřazení Listiny. Naopak ve Spojených státech takové nadřazení neexistuje (ani teoreticky, jak je tomu v Kanadě) a soudní aktivismus byl normou ve výkladu Listiny práv.
Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a následné deklarace stanovily individuální práva, teoreticky, jako základ mezinárodních právních norem.
Individuální práva lze rozdělit na práva negativní (co můžete dělat bez nátlaku ostatních nebo vlády – např. svoboda slova) a práva pozitivní (na co máte nárok od společnosti, i když jsou poskytována na úkor ostatních – např. bezplatné vzdělání). Ústavní systém federální vlády Spojených států je primárně určen k ochraně práv negativních. Pozitivní práva zahrnují i novější ústavy, včetně ústav západní Evropy a některých státních ústav USA.
Rozdíl mezi negativními a pozitivními právy může ilustrovat rozdíl mezi politickými ideologiemi. Například mnoho stoupenců libertariánských a konzervativních ideologií se domnívá, že primární úlohou vlády je chránit negativní práva a s omezením vládní kontroly prý následuje prosperita, kterou si pozitivní práva představují. Na druhou stranu levicově orientované ideologie zdůrazňují pozitivní práva přinejmenším stejně jako práva negativní a tvrdí, že obojí je nezbytné pro svobodnou a prosperující společnost.
Mnoho myslitelů zpochybňuje platnost rozdílu mezi negativními a pozitivními právy, které považují za čistě sémantickou záležitost. Lze říci, že každé negativní právo zahrnuje nárok na ochranu proti nějaké formě zneužití, a je tedy stejně „pozitivní“ jako právo pozitivní. Jiní by oponovali, že výkon negativních práv nevyžaduje žádné jednání ze strany jiných nebo vlády (např. lze teoreticky uplatňovat svobodu projevu, aniž by vám někdo jiný pomáhal, zatímco bezplatná zdravotní péče nemůže probíhat bez jednání ostatních).
Myšlenka individuálních práv úzce souvisí s myšlenkou individuálního kapitálu v některých teoriích politické ekonomie, v nichž jedinec zvyšuje své vlastní tvůrčí schopnosti (na rozdíl od měřitelných výrobních schopností, které se obvykle nazývají teorií lidského kapitálu) a musí mít i nadále možnost činit tak, jak uzná za vhodné. Nejvýznamnějším zastáncem tohoto přístupu, nazývaného „rozvoj jako svoboda“, je ekonom Amartya Sen.
Novější teorie lidského rozvoje kombinuje tento pohled s přísnější ekologickou ekonomií a prostředky měření blahobytu. Individuální práva, jako je „svoboda od toxinů“ nebo „svoboda zahrady“, např. pěstování konopí, hrají ve většině takových teorií ústřední roli a v některých zemích byla skutečně prosazována, např. v Kanadě, kde je jednotlivci uznáno právo na výsadbu původních rostlin navzdory jakékoliv společenské kontrole, jako součást existujícího „práva na svobodný projev“ a „svobody svědomí“.
V některých případech byl termín „individuální práva“ kooptován konzervativci ve snaze udržet současné mocenské vztahy.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text] Tyto skupiny vidí „individuální práva“ jako existující v přímém rozporu s právy utlačovaných skupin, jako jsou ženy, barevní lidé, chudí lidé a příslušníci různých skupin kulturních menšin.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]