Joseph Wolpe se narodil 20. dubna 1915 v Johannesburgu v Jižní Africe a zemřel 4. prosince 1997 na rakovinu plic. Je jednou z nejvlivnějších postav v behaviorální terapii. Wolpe vyrostl v Jižní Africe a získal titul M.D. na univerzitě ve Witwatersrandu. V roce 1956 byl Wolpe oceněn Fordovým stipendiem a strávil rok na Stanfordově univerzitě v Centru pro behaviorální vědy, následně se vrátil do Jižní Afriky, ale natrvalo se přestěhoval do Spojených států v roce 1960, kdy přijal místo na University of Virginia. V roce 1965 přijal místo na Temple University.
Jedním z nejvlivnějších zážitků ve Wolpeově životě bylo, když narukoval do jihoafrické armády jako zdravotnický důstojník. Wolpeovi bylo svěřeno léčit vojáky, u nichž byla diagnostikována takzvaná „válečná neuróza“, ale dnes je známá jako posttraumatická stresová porucha. Hlavní léčbou té doby pro vojáky byla drogová terapie. Lékaři používali určitý typ „séra pravdy“, aby přiměli vojáky mluvit o svých zážitcích. Věřilo se, že když budou vojáci otevřeně mluvit o svých zážitcích, účinně to vyléčí jejich neurózu. To však nebyl tento případ. Právě tento nedostatek úspěšných léčebných výsledků přinutil Wolpeho, kdysi oddaného následovníka Freuda, zpochybňovat psychoterapii a hledat efektivnější možnosti léčby. Wolpe je nejvíce známý svými recipročními inhibičními technikami a systematickou desenzibilizací, které způsobily revoluci v behaviorální terapii.
Při Wolpeově hledání účinnějšího způsobu léčby úzkosti vyvinul různé techniky reciproční inhibice, využívající trénink asertivity. Reciproční inhibice může být definována jako úzkost inhibovaná pocitem nebo reakcí, která není slučitelná s pocitem úzkosti. Wolpe nejprve začal používat stravování jako reakci na inhibovanou úzkost u laboratorních koček. Nabízel jim potravu a zároveň představoval podmíněný podnět ke strachu. Po svých pokusech v laboratoři aplikoval reciproční inhibici na své klienty ve formě tréninku asertivity. Myšlenka tréninku asertivity byla taková, že člověk nemůže být naštvaný nebo agresivní, když je zároveň úzkostný. Důležité bylo, že Wolpe věřil, že tyto techniky zmenší asociaci vyvolávající úzkost. Trénink asertivity se ukázal být užitečný zejména pro klienty, kteří měli úzkost ze sociálních situací. Trénink asertivity však měl potenciální vadu v tom smyslu, že nemohl být aplikován na jiné druhy fobií. Wolpeovo používání recipročních zábran vedlo k jeho objevu systematické desenzibilizace. Věřil, že čelit strachu nevede vždy k jeho překonání, ale spíše k frustraci. Podle Wolpeho byl klíč k překonání strachu „postupně“.
Systematická destrukce
Systematická desenzibilizace je tím, čím je Wolpe nejznámější. Wolpe však nebyl první, kdo se s takovou myšlenkou setkal. Mary Cover Jonesová používala podobné techniky při léčbě fobií u mladších dětí. Přesto to byl Joseph Wolpe, kdo zavedl a zdokonalil systematickou desenzibilizaci. Systematická desenzibilizace je, když je klient vystaven úzkosti produkující podnět na nízké úrovni a jakmile není přítomna úzkost, je mu dána silnější verze podnětu produkujícího úzkost. To pokračuje, dokud jednotlivý klient již necítí žádnou úzkost vůči podnětu. Existují tři hlavní kroky v používání systematické desenzibilizace. Prvním krokem je naučit klienta relaxační techniky. Wolpe dostal nápad na relaxaci od Jacobsona, který studoval svalovou relaxaci. Upravil Jacobsonovy relaxační techniky tak, aby trvaly kratší dobu. Wolpeho racionální bylo, že nelze být uvolněný a zároveň úzkostný. Druhým krokem je, aby klient a terapeut vytvořili hierarchii úzkostí Terapeut obvykle nechá klienta udělat seznam všech věcí, které vyvolávají úzkost ve všech jejích různých podobách. Pak společně s terapeutem klient vytvoří hierarchii, počínaje tím, co produkuje nejnižší úroveň úzkosti, až po to, co produkuje nejvíce úzkosti. Dále je třeba, aby byl klient plně uvolněný a zároveň si představoval úzkost produkující stimul. Podle toho, jaká je jeho reakce, zda necítí žádnou úzkost nebo velké množství úzkosti, bude pak podnět změněn na silnější nebo slabší. Systematická desenzibilizace, i když úspěšná, má také chyby. Pacient může dát zavádějící hierarchie, může mít problémy s relaxací nebo si není schopen adekvátně představit scénáře. I přes tuto možnou chybu se zdá být nejúspěšnější.
Vliv Josepha Wolpea na behaviorální terapii je dlouhodobý a rozsáhlý. Za svou práci v behaviorální vědě obdržel Wolpe mnoho ocenění. Mezi jeho ocenění patřily Americká psychologická asociace Distinguished Scientific Award, Cena Psi Chi Distinguished Member Award a Cena za celoživotní přínos od Asociace pro rozvoj behaviorální terapie. Kromě těchto ocenění mu Wolpeho alma mater, Univerzita Witwatersrand, udělila v roce 1986 čestný doktorát vědy. Wolpe byl navíc plodný spisovatel, k jeho nejznámějším knihám patří Praxe behaviorální terapie a Psychoterapie reciproční inhibicí. Věnování Josepha Wolpea psychologii je zřejmé z jeho zapojení do komunity psychologů, měsíc před svou smrtí navštěvoval konference a přednášel na Pepperdine University, i když byl v důchodu. Jeho teorie navíc vydržely dlouho po jeho smrti.
Vyvinul SUDS (Subjective Units of Disturbance Scale) pro hodnocení míry subjektivního nepohodlí nebo psychické bolesti.
Wolpe, Joseph. Psychoterapie reciproční inhibicí. California: Stanford University Press,
1958.
Wolpe, Joseph. The Practice of Behavior Therapy. Pergamon Press, 1969.
Wolpe, Joseph and Arnold Lazarus. Behavior Therapy Techniques. Oxford: Pergamon Press, 1966.
Wolpe, Joseph and David Wolpe. Our Useless Fears. Boston: Houghton Mifflin Company, 1981.