Gnosticismus označuje různá synkretická náboženská hnutí ve starověku, která se skládala z různých věroučných systémů, jež obecně spojovalo učení, že lidé jsou božské duše uvězněné v hmotném světě stvořeném nedokonalým bohem, demiurgem; tato bytost je často ztotožňována s abrahámovským bohem a je stavěna do protikladu k nadřazené entitě, označované několika termíny včetně Pleroma a Božství. Zobrazení demiurga – tento termín pochází z Platónova Timaiosu – se liší od bytosti jako ztělesnění zla až po bytost pouze nedokonalou a tak laskavou, jak to jen její nedostatečnost dovoluje. Obecně vzato byl tedy gnosticismus dualistickým náboženstvím, ovlivněným a ovlivňujícím helénskou filozofii, judaismus (viz Notzrim) a křesťanství; [jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text] pozdější směry tohoto hnutí, jako například valentiniáni, však naopak zastávaly monistický pohled na svět. To lze spolu s různým pojetím demiurga považovat za příznak různorodosti postojů zastávaných v rámci této kategorie.
Gnósis, o níž se v tomto termínu mluví, je forma zjeveného, esoterického poznání, díky němuž si duchovní prvky lidstva připomínají svůj pravý původ v nadřazeném Božství, a mohou tak uniknout hmotnosti. V důsledku toho v rámci sekt gnosticismu získávají gnózi pouze pneumatikové neboli psychikové; hylikové neboli somatikové, ačkoli jsou lidmi, nejsou schopni vnímat vyšší realitu a gnóze, kterou gnostická hnutí považují za nezbytnou pro spásu, pravděpodobně nedosáhnou. Ježíš Nazaretský je některými gnostickými sektami označován za ztělesnění nejvyšší bytosti, která se vtělila, aby přinesla gnózi na zem. V jiných (např. u notzrimů a mandejců) je považován za mšiha kdaba neboli „falešného mesiáše“, který překroutil učení, jež mu svěřil Jan Křtitel. Ještě jiné tradice označují Maniho a Seta, třetího syna Adama a Evy, za spasitelské postavy.
Zatímco dříve byl gnosticismus některými považován za heretickou odnož křesťanství, dnes se zdá být jasné, že stopy gnostických systémů lze vysledovat již několik století před křesťanskou érou. Gnostické sekty mohly existovat již dříve než v prvním století před naším letopočtem, tedy ještě před narozením Ježíše. Hnutí se rozšířilo v oblastech ovládaných Římskou říší a ariánskými Góty a Perskou říší; ve Středomoří a na Blízkém východě se dále rozvíjelo před druhým a třetím stoletím a během něj. Konverze k islámu a albigenská křížová výprava (1209-1229) značně zredukovaly zbývající počet gnostiků v průběhu středověku, i když několik izolovaných komunit existuje dodnes. Gnostické myšlenky se staly vlivnými ve filozofiích různých esoterických mystických hnutí konce 19. a 20. století v Evropě a Severní Americe, včetně některých, která se výslovně označují za oživení nebo dokonce pokračovatele dřívějších gnostických skupin.
Povaha a struktura gnosticismu
Hlavní rysy gnosticismu
Gnostické systémy se obvykle vyznačují:
„A Sofie z Epinoie […] přivedla na svět. A […] vyšlo z ní něco, co bylo nedokonalé a odlišné od jejího vzhledu, protože to stvořila bez svého chotě. A bylo to nepodobné podobě své matky, neboť to má jinou podobu.
„A když viděla (následky) své touhy, proměnila se v podobu hada se lví tváří. A její oči byly jako blesky, které se blýskají. Odhodila jej od sebe mimo ono místo, aby jej nikdo z nesmrtelných neviděl, neboť jej stvořila v nevědomosti.“