Metabolický syndrom

Metabolický syndrom je kombinace zdravotních poruch, které postihují velké množství lidí seskupeným způsobem. V některých studiích se prevalence v USA počítá až na 25% populace, konečným výsledkem je zvýšení rizika kardiovaskulárních onemocnění a cukrovky.

Jiné názvy pro tento syndrom jsou:

Příznaky a rysy jsou:

Výše uvedená onemocnění jsou diagnostikována odděleně; viz příslušné články. Panel pro léčbu dospělých III Národního vzdělávacího programu pro cholesterol (2001, 2005) definoval diagnózu jako tři nebo více z následujících pěti:

Příčiny metabolického syndromu jsou extrémně složité a byly objasněny pouze částečně. Většina pacientů je starší, obézních a mají určitý stupeň inzulínové rezistence. Diskutuje se o tom, zda je obezita nebo inzulínová rezistence příčinou metabolického syndromu nebo vedlejším produktem dalekosáhlejší metabolické poruchy. Systémový zánět: často se zvyšuje množství zánětlivých markerů (včetně C-reaktivního proteinu), stejně jako fibrinogen, InterLeukin−6 (IL−6), Tumor Necrosis Factor alfa (TNFα) a další. Některé poukázaly na oxidační stres způsobený zvýšenou hladinou kyseliny močové zprostředkovanou fruktózou v potravě.

Běžně dochází k rozvoji viscerálního tuku následovanému adipocyty (tukovými buňkami) viscerálního tuku, které zvyšují plazmatické hladiny TNFα. Bylo prokázáno, že TNFα nejen způsobuje tvorbu zánětlivých cytokinů, ale může také vyvolat buněčnou signalizaci interakcí s TNFα receptorem, která může vést k inzulínové rezistenci. Jako model pro rozvoj metabolického syndromu byl navržen experiment s potkany, kteří byli krmeni stravou, z níž jedna třetina byla sacharóza. Sacharóza nejprve zvýšila hladiny triglyceridů v krvi, což navodilo viscerální tuk a v konečném důsledku vedlo k inzulínové rezistenci . Význam takových studií pro člověka zůstává nejasný.

1. Kritéria Světové zdravotnické organizace (1999) vyžadují přítomnost diabetes mellitus, zhoršenou glukózovou toleranci, zhoršenou glukózovou nebo inzulínovou rezistenci nalačno, A dvě z následujících:
– krevní tlak: ≥ 140/90 mmHg
– dyslipidemie: triglyceridy (TG): ≥ 1,695 mmol/l a/nebo HDL-C (high-density lipoprotein cholesterol)
≤ 0,9 mmol/l (muži), ≤ 1,0 mmol/l (ženy)
– centrální obezita: poměr pas:kyčel > 0,90 (muži), > 0,85 (ženy) a/nebo index tělesné hmotnosti > 30 kg/m2
– mikroalbuminurie: poměr vylučování albuminu močí ≥ 20 mg/min nebo poměr albumin:kreatinin ≥ 30 mg/g

Doporučujeme:  Časopis psychoterapeutické praxe a výzkumu

2. Evropská skupina pro studium inzulinové rezistence (1999) vyžaduje inzulinovou rezistenci definovanou jako horní 25% hodnot inzulinu nalačno u nediabetických jedinců A dvě nebo více z následujících:
– centrální obezita: obvod pasu ≥ 94 cm (muži), ≥ 80 cm (ženy)
– dyslipidemie: TG ≥ 2,0 mmol/l a/nebo HDL-C < 1,0 mg/dl nebo léčená pro dyslipidemii – hypertenze: krevní tlak ≥ 140/90 mmHg nebo antihypertenzní léky – plazmatická glukóza nalačno ≥ 6,1 mmol/l

3. National Cholesterol Education Program Adult Treatment Panel III (2001) vyžaduje alespoň tři z následujících:
– centrální obezita: obvod pasu ≥ 102 cm (muži), ≥ 88 cm (ženy)
– dyslipidemie: TG ≥ 1,695 mmol/l
– dyslipidemie: HDL-C < 40 mg/dl (muži), < 50 mg/dl (ženy) – krevní tlak ≥ 130/85 mmHg – glukóza v plazmě nalačno ≥ 6,1 mmol/l

Hlavní léčbou je životní styl (tj. omezení kalorií a fyzická aktivita). Někdy však může být nutná léčba léky. Obecně se jednotlivá onemocnění, která tvoří metabolický syndrom, léčí odděleně (např. diuretika a ACE inhibitory na hypertenzi). Cholesterolové léky mohou být použity ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů, pokud jsou zvýšené. Použití léků, které snižují inzulínovou rezistenci, např. metformin a thiazolidindiony, je kontroverzní a obecně není schválené použití.

Termín „metabolický syndrom“ se datuje přinejmenším do konce 50. let, ale začal se běžně používat koncem 70. let k popisu různých souvislostí rizikových faktorů s cukrovkou, které byly zaznamenány již ve 20. letech 20. století.

Pojmy „metabolický syndrom“, „syndrom inzulinové rezistence“ a „syndrom X“ se nyní používají speciálně k definování konstelace abnormalit, která je spojena se zvýšeným rizikem rozvoje diabetu 2. typu a aterosklerotického vaskulárního onemocnění (např. onemocnění srdce a cévní mozková příhoda). Její etiologie zůstává neznámá.