Asexualita
Bisexualita
Heterosexualita
Homosexualita
Autosexualita
Kinseyho škála
Kleinova mřížka sexuální orientace
Fluidní sexualita
Bouří osa sexuality
Monosexualita
Pansexualita
Parafilie
Polysexualita
Aromantismus
Biromantismus
Heteroromanticismus
Homoromantismus
Biologie a sexuální orientace
Demografie sexuální orientace
Homosexuální orientace
Lesbismus
Mužská homosexualita
Mužská heterosexualita
Sexualita nelidských zvířat
Situační sexuální chování
Otázka, zda je zvolena sexuální orientace, nebo zda je tendence nebo orientace dědičná nebo geneticky předurčená, nebo zda k tomu přispívají oba faktory, je kontroverzní a významná, a to ze sociálních, politických a náboženských důvodů. K této otázce se běžně zaujímají různé přístupy.
Tato problematika je nejčastěji spojována s názory na homosexualitu a je zde diskutována většinou v tomto kontextu, i když podobné úvahy platí v zásadě pro mnoho sexuálních sklonů a jiných možností volby, kde genetika, psychologie a volba mohou hrát roli v konečném výsledku.
Historicky, v klasické (řecké/římské) době, byla různorodá sexuální orientace součástí společnosti. Z velké části kvůli náboženským vlivům byly vztahy mezi osobami stejného pohlaví až do relativně nedávné doby vnímány velmi negativně. V mnoha částech světa je homosexualita stále vnímána v negativním světle. Verše v judaistických, křesťanských a islámských Svatých knihách jsou často brány jako jasná prohlášení, že Bůh neschvaluje homosexuální aktivitu u lidí.
V této souvislosti se objevuje silný podnět ke zkoumání toho, proč a jak lidé rozvíjejí sexuální orientaci, a tato otázka má silný politický podtext.
Filosoficky, pokud je to otázka volby – tedy pokud si člověk může vybrat, zda bude či nebude gay (buď proto, že neexistuje žádná orientace, nebo proto, že orientace může být spolehlivě změněna pomocí terapie nebo jiné metody) – pak ti, kteří považují homosexualitu za škodlivou, by to považovali za důkaz, že jednání na základě homosexuálních pudů je nemorální. Pokud se na druhou stranu sexuální orientace ukáže jako genetický nebo biologický rys, který obecně nelze změnit, mnoho lidí to bude považovat za důkaz podporující opačný názor, že homosexuálové by neměli být kritizováni za to, že jsou tím, čím se narodili, a že jejich sexualita a sklony jsou součástí jejich bytostného bytí a měly by být respektovány. (Nicméně jiní, jako moderátorka talk rádia Dr. Laura Schlessingerová, jednoduše interpretovali jakoukoli genetickou predispozici k homosexualitě jako „vrozenou vadu“). Pro ty, kteří nevidí homosexualitu jako škodlivou, je otázka, zda je či není výsledkem vědomé volby, irelevantní.
V obou případech je pravděpodobné, že mnoho lidí nemá na tuto problematiku žádné silné názory, protože homosexuálové, kteří se o tuto debatu zajímají, stejně jako ti věřící lidé a další, kteří mají silný motiv ji obhajovat, jsou oba v menšině. Je to však stále otázka, která přitahuje velký zájem z genetického a psychologického hlediska, odděleného od svého politického a sociálního rozměru.
Hypotéza biologického vlivu
Empirické studie, které zahrnují kvantifikaci biologického vlivu na sexuální orientaci, jsou diskutovány v Biologii a sexuální orientaci. K sexuální orientaci mohou samozřejmě přispívat i jiné než dobrovolné environmentální/kulturní faktory.
Malá, ale podstatná skupina psychoterapeutických profesionálů, především ale ne zcela konzervativní křesťané, židé a muslimové (a v širší kulturní a politické debatě) vnímají sexuální orientaci jako volbu a něco, co může být u některých jedinců zpochybněno, změněno nebo vybráno v dospívání nebo dospělosti. V tomto případě je primárním aspektem sexuální orientace, který je zajímavý, to, zda je přitažlivost pro příslušníky stejného, opačného nebo obou pohlaví. (Diskuse o tom, zda existují přesně dvě pohlaví a co tvoří pohlaví, viz článek o pohlaví.)
Je-li sexuální orientace (zcela nebo téměř zcela) vědomou volbou, pak pravděpodobně hrají velkou roli sociální a kulturní vlivy, jako je tomu u „životních stylů“ volby, jako je jaké jídlo jíst nebo jak uspořádat narozeninovou oslavu. Tato hypotéza předpovídá, že ve společnostech, kde je (například) homosexualita široce diskutována nebo akceptována, se bude více lidí hlásit jako homosexuálové. U těch, kteří věří, že homosexualita je nemorální, vyvolává tato teorie obavy, že pozitivní nebo dokonce neutrální zobrazení homosexuality poškodí děti, dospívající, a dokonce i dospělé, tím, že je ovlivní tímto směrem.
Někteří zastánci hypotézy volby se domnívají, že sexuální orientace není volbou, která se nutně provádí náhodně nebo snadno. Většina zastánců volby má negativní názor na všechny neheterosexuální orientace. Proto mohou například považovat homosexualitu za osobní problém ne nepodobný závislosti na drogách nebo alkoholu. Člověk nemusí být schopen změnit svou orientaci bez pomoci, ale nakonec se ukáže, že jeho vlastní volby a chování jsou nedílnou součástí jeho problému.
Někteří lidé se domnívají, že homosexuální chování je špatné, ale nevěří, že homosexuální orientace je zvolena. To často vede k závěru, že s lidmi, kteří nejsou heterosexuálové, by se mělo zacházet s respektem nebo soucitem, ale že by měli být odrazováni od toho, aby jednali na základě svých „nemorálních“ a spontánních erotických tužeb. Takový názor zastává římskokatolická církev.
Téměř všichni souhlasí s tím, že rozhodnutí zapojit se do určitého sexuálního chování (ať už je vedeno spontánní erotickou touhou, vnější sugescí nebo jakýmkoli jiným vlivem) je za normálních okolností vědomou volbou. Hlavní neshody jsou ohledně toho, zda a.) existuje základní orientace, která ovládá emocionální touhy a reakce na události, a zda b.) jednání na stejnopohlavních nebo jiných sexuálních přitažlivostech je morální, nemorální nebo ortogonální k morálním úvahám.
Dnes se mnoho lidí domnívá, že sexuální orientace se nevybírá. Četné průzkumy a značné množství neoficiálních důkazů zřejmě ukazují, že pohlaví (pohlaví), ke kterému měla většina lidí spontánní erotické touhy (ať už heterosexuální, homosexuální, oboje nebo jiné), se od doby, kdy tyto pocity začaly v dospívání, nezměnilo. Je však třeba poznamenat, že tyto průzkumy mohou ze své podstaty zahrnovat prvek předpojatosti v jejich demografii (tj. pouze homosexuálové mohou komentovat své zkušenosti s tím, že jsou gayové a tak dále). Navíc takové průzkumy byly provedeny poměrně nedávno, historicky řečeno, a mohou odrážet krátkodobý fenomén v lidských dějinách.
Také malý počet gayů, leseb a bisexuálů věří, že si – více či méně vědomě – zvolili svou sexuální orientaci, jak ukazují knihy jako Vera Whisman’s Queer by Choice: Lesbians, Gay Men, and the Politics of Identity (1996) a webové stránky jako QueerByChoice.com. V 70. letech se názor, že homosexualita může být zvolena, stal základním pravidlem lesbického feministického hnutí.
Věda v současné době nemá definitivní odpověď na tuto otázku. Na jedné straně je známo, že prostředí a život mohou od velmi raného věku zásadně formovat lidskou psychiku, a mnoho homosexuálů sleduje svou orientaci zpět k takovým formativním incidentům v celku nebo částečně. Na druhé straně je homosexualita v přírodě všudypřítomná a zdá se, že přirozeně vzniká u stovek druhů, které nepodléhají stejným psychologickým a environmentálním tlakům jako lidé.
Diagnostická a statistická příručka (DSM-III a DSM-IV) Americké psychiatrické asociace (APA) založená na mnohaletém výzkumu odtajnila homosexualitu jako klinický stav a vymazala ji ze svých knih. Klinický stav „homosexualita“ přetrvává – ale označuje osobu, která může trpět emocionální bolestí z potlačování své stejnopohlavní orientace.
Další aspekty diskuse
Změna sexuální orientace pomocí terapie
Většina současných odborníků na duševní zdraví považuje reparativní terapii – terapii, která se pokouší skutečně změnit sexuální orientaci pacienta z řekněme homosexuálního na heterosexuální – za neúčinnou a v některých případech za psychicky škodlivou. Existuje však také moderní ex-gay hnutí, které tvrdí, že homosexuálové se mohou stát heterosexuálními nebo jinak „nechat homosexualitu za sebou“ prostřednictvím poradenství, modlitby, averze nebo jiných terapií, pokud se tak rozhodnou.
Viz Homosexualita a psychologie.
Sexualita u jiných než lidských druhů
Někteří lidé považují za poučné nebo sugestivní podívat se na to, jak sexuální chování funguje u jiných druhů v přírodě. Studium zvířecí sexuality je rychle se rozvíjející obor a současné poznatky lze stručně shrnout následovně:
Dříve se věřilo, že pouze lidé a hrstka druhů provádějí sexuální akty jinak než kvůli plození a že sexualita zvířat je instinktivní a jednoduchá reakce na „správnou“ stimulaci (zrak, vůně). Současné chápání je, že u mnoha druhů se zvířata snaží dávat a dostávat sexuální stimulaci s ostatními, kde plození není cílem (včetně z předmětů, jiných druhů nebo prostřednictvím masturbace) a homosexuální chování bylo dnes zdokumentováno u více než 450 druhů.
Morální a náboženské ohledy
Náboženské autority, které považují homosexualitu za špatnou nebo „hříšnou“, často rozlišují mezi nemorálními sexuálními akty a neheterosexuálními pocity. Dodržovatelům těchto kodexů chování se často doporučuje zdržet se obecně sexuálních aktů nebo se pokusit pěstovat vztahy mezi opačným pohlavím; celibát je považován za přijatelnou nebo někdy dokonce obdivuhodnou alternativu k homosexualitě. (např. v římskokatolické církvi.) Některá náboženství považují heterosexuální manželství za morálně nadřazené celibátu nebo povinné pro vstup do žádoucí formy posmrtného života. (např. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.)
Ne všechny náboženské sekty považují neheterosexuální orientaci za špatnou, stejně jako všichni stoupenci organizovaných církví, kteří tento názor zastávají. Viz náboženství a homosexualita pro úplnější diskusi.
Zastánci postoje „volba chování“ poukazují na tabu nebo nelegální sexuální akty, jako je pedofilie nebo incest, kdy společnost vyžaduje, aby jednotlivci nejednali podle svých tužeb, jako příklady, kdy se očekává, že se bude rozhodovat, zda je orientace otázkou volby nebo ne.
Pro účely sexuálního chování se někteří lidé mohou rozhodnout pro celibát nebo být sexuálně aktivní a sebeidentifikace (v souladu s jejich hodnotami) je psychologický a sociální fenomén odlišný od sexuálního chování a přitažlivosti.
Častou citovanou odpovědí homosexuálů na tuto diskusi je prostě řečnická otázka – proč by si lidé přáli být součástí stigmatizované a diskriminované menšiny, pokud by měli pocit, že mají v této věci na výběr. Poukazují také na statistiky psychologického a sociologického výzkumu, které ukazují počet mladých homosexuálů, kteří se buď snaží změnit, ale dojdou k závěru, že nejsou schopni nebo je to ve skutečnosti proti jejich vnitřní povaze, nebo kteří si ubližují nebo jsou jinak ublíženi emocionálním utrpením a tlakem, které cítí.