Konsenzuální realita je jedním z přístupů k odpovědi na otázku „Co je skutečné?“ , což je hluboká filozofická otázka, jejíž odpovědi sahají až do pravěku. Dává praktickou odpověď – realita je buď to, co existuje, nebo to, na čem se shodneme na základě konsensu, že zřejmě existuje. Někteří tento termín znevažují, protože z toho vyplývá, že může znamenat jen o málo víc než „to, čemu se skupina nebo kultura rozhodne věřit“, a může mít jen malý nebo žádný vztah k jakékoli „skutečné realitě“, a ve skutečnosti tento termín zpochybňuje pojem „skutečná realita“.
Potíže s touto otázkou pramení z obavy, že lidé ve skutečnosti plně nerozumějí povaze poznání nebo vědění a neshodnou se na ní, a proto (jak se často tvrdí) není možné si být nade vší pochybnost jistý tím, co je skutečné. V souladu s tím tato logická linie vyvozuje, že si ve skutečnosti nemůžeme být nade vší pochybnost jisti povahou skutečnosti. Můžeme se však snažit dosáhnout určité formy konsensu s ostatními o tom, co je skutečné. Můžeme se jím prakticky řídit za předpokladu, že se zdá, že se blíží nějakému druhu platné reality.
Konsenzuální realita je tedy pojem se dvěma významy. Pro zastánce materialistické filozofie znamená objektivní celkovou časoprostorovou realitu, o níž se věří, že existuje bez ohledu na vnímání každého jednotlivce. Pro ty, kdo se hlásí k jiným filozofickým názorům, označuje dohodnuté pojetí reality, které lidé na světě, v určité kultuře nebo skupině považují za skutečné, obvykle na základě svých společných zkušeností, jak je považují za reálné.
V průběhu dějin to také vyvolávalo sociální otázku: Co si počít s těmi, kteří nesouhlasí s konsensuální realitou ostatních nebo se společností, v níž žijí? Odpovědi se různily, od závěrů, že takoví lidé jsou výstřední, duševně nemocní, božsky inspirovaní či osvícení, až po zlé či démonické povahy. Vnucování reality je termín používaný pro násilné prosazování kulturně přijímané reality na nekonformních jedincích. Jeho rozsah sahá od lhostejnosti přes uvěznění až po smrt.
Konsenzuální realitě lze porozumět studiem sociálně konstruované reality, která je předmětem sociologie vědění. (Přečtěte si třetí stranu knihy The Social Construction of Reality od Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna.)
Vezměme si tento příklad: realita je jiná pro lidi, kteří věří v Boha, než pro ty, kteří věří, že věda a matematika jsou dostatečné pro vysvětlení života, vesmíru a všeho. Ve společnostech, kde převládá náboženství zaměřené na Boha, by toto chápání bylo konsenzuální realitou, zatímco náboženský světonázor by zůstal nekonsenzuální (nebo alternativní) realitou v převážně sekulární společnosti, kde je konsenzuální realita založena na vědě.
Různí jedinci a komunity v různých vývojových fázích tak mají zásadně odlišné pohledy na svět. Nejedná se o pouhé vyspělejší názory, ale o zásadně odlišné názory se zásadně odlišným chápáním okolního světa a konstruktů, v nichž žijí. Z hlediska konsenzuální reality se tedy společnost, která je (například) sekulární, a společnost, která věří, že za každou eventualitu mohou bohové a ďáblové, bude mít velmi odlišnou konsenzuální realitu a celé jejich přesvědčení o otázkách od vědy přes otroctví až po lidské oběti se může v přímém důsledku lišit právě kvůli rozdílům v konsenzu ohledně světa, v němž žijí.
Konsenzuální realita ve vědě a filozofii
Materialisté však nemusí přijmout myšlenku, že existují různé možné reality pro různé lidi, takže pro ně by mělo smysl pouze první použití termínu konsenzuální realita. Někdo, kdo věří v opak, by pro ně mohl být považován za bludaře.
Objektivisté, ačkoli nejsou materialisté, rovněž odmítají pojem subjektivní reality; zastávají názor, že ačkoli každý jedinec může mít své vlastní vnímání reality, toto vnímání nemá žádný vliv na to, jaká realita ve skutečnosti je; ve skutečnosti, pokud se vnímání reality výrazně liší od skutečné reality, nutně z toho vyplývají závažné negativní důsledky.
Někteří idealisté zastávají názor, že neexistuje jeden konkrétní způsob, jak se věci mají, ale že osobní realita každého člověka je jedinečná. Takoví idealisté zastávají světonázor, který říká, že každý z nás si vytváří svou vlastní realitu, a i když se většina lidí může obecně shodnout (konsenzus) na tom, jaká realita je, žijí v jiné (nebo nekonsenzuální) realitě.
Sociální důsledky konsenzuální reality
Názory na pojem „konsenzuální realita“
Konotace pojmu „konsenzuální realita“ je až na výjimky znevažující: obvykle jej používají idealisté, surrealisté a další antirealističtí teoretici s tím, že tato konsenzuální realita je ve větší či menší míře vytvářena těmi, kdo ji zažívají. (Výraz „konsenzuální realita“ lze volněji použít pro označení jakéhokoli obecně přijímaného souboru přesvědčení).
Sociální aspekty konsenzuální reality
Někteří malíři, spisovatelé, teoretici a jednotlivci se různými způsoby pokoušeli oponovat konsenzuální realitě nebo ji podkopávat. Například Salvador Dalí zamýšlel svou paranoicko-kritickou metodou „systematizovat zmatek díky paranoie a aktivnímu myšlenkovému procesu, a tak napomoci úplné diskreditaci světa reality“.
Teorie prosazování reality tvrdí, že víra v konsenzuální realitu (v tomto smyslu se používá „realita“ „prosazování reality“) – na níž může záviset zdánlivá trvalost existence konsenzuální reality – je „prosazována“ nebo podporována různými prostředky včetně sankcí uplatňovaných vůči těm, kdo ji zpochybňují.
Proti teorii prosazování reality se staví ti, kterým se říká „prosazovatelé reality“ a kteří toto slovní spojení občas používají, aby zesměšnili ty, kteří této teorii věří, nebo volněji řečeno to, co považují za přitažené za vlasy nebo konspirační teorie obecně. (Je třeba poznamenat, že Alan C. Walter používá výraz „prosazovatelé reality“ velmi svérázným způsobem, který nemá nic společného s teorií prosazování reality). Tito „prosazovatelé reality“ se odvolávají na objektivistickou teorii reality a odmítají mnohočetné subjektivní reality, které se mohou značně rozcházet; to činí teorii „prosazování reality“ nesmyslnou.
Věřící v prosazování reality obvykle sympatizují s antipsychiatry. Ačkoli zákoníky o duševním zdraví v některých státech USA uvádějí, že snížená „schopnost rozpoznávat realitu“ (převzato z některých definic psychózy) je součástí standardu duševní nemoci, „existují spory o to, co se považuje za ztrátu kontaktu s realitou“. Richard Rogers a Daniel W. Shuman však ve své knize Conducting Insanity Evaluations uvedli, že standard se týká neporušenosti vnímání vnějších podnětů jedincem“, a přirovnali jej k „testování reality“,(s. 85) což je definice, která jde přímo k jádru sporu. Platnost tohoto standardu obecně byla také zpochybňována a někteří přirovnávali „proces násilného ustavování jedinců za vyjadřování jejich přesvědčení ve společnosti k vynucování reality“.
„Vnucování reality“ se používá také v řadě více či méně souvisejících významů, například jako označení pro pokusy rodičů nebo jiných osob přimět nebo přimět osobu s diagnózou autismu nebo Aspergerova syndromu, aby se vzdala myšlenek nebo chování typických pro tento syndrom (syndromy). Používá se také v jiných volných významech, jako je striktní dodržování pravdivosti v oblečení a líčení při hraní role nebo (zřejmě) poskytování „kontroly reality“ jiné osobě.
V obecnějším smyslu se „vynucování reality“ používá pro (často násilné nebo násilné) ukončení „fantazie“ u osoby, osob nebo skupiny, na které je uplatňována, nebo pro prosazení určité „reality“ za použití síly těm, kteří si ji neuvědomují nebo ji popírají.
Consensus Reality je nahrávací společnost.