Ukázka bičování na veletrhu Folsom Street Fair 2004.
Tento článek je o sadismu a masochismu jako aspektech BDSM. Sadismus a masochismus jako parafilie viz Sadismus a masochismus jako lékařské termíny. O nesexuálním sadismu viz Sadistická porucha osobnosti.
Sadismus je sexuální potěšení nebo uspokojení ze způsobování bolesti a utrpení jiné osobě. Slovo je odvozeno od jména markýze de Sade, plodného francouzského filozofa a spisovatele sadistických románů.
Opakem sadismu je masochismus, sexuální potěšení nebo uspokojení z bolesti nebo utrpení, často spočívající v sexuálních fantaziích nebo touze být bit, ponižován, svazován, mučen nebo jinak nucen trpět, ať už jako doplněk nebo náhrada sexuálního potěšení. Název je odvozen od jména spisovatele 19. století Leopolda von Sacher-Masocha, známého svým románem Venuše v kožichu, který se zabýval silně masochistickou tematikou.
Sadismus a masochismus, které se často vyskytují společně (jedna osoba získává sadistické potěšení působením bolesti nebo utrpení druhé osobě, která tím získává masochistické potěšení), se souhrnně označují jako sadomasochismus nebo sadomasochismus.
Často se shodují na tom, že touha po dominanci nebo podřízenosti je ve skutečnosti hnací silou sadomasochismu, přičemž poskytování a přijímání bolesti slouží pouze jako aktivní stimulace k posílení těchto pocitů. Tento názor podporuje povaha sadomasochistického chování. Masochista obecně nemá potěšení z jakékoli libovolné formy bolesti, pouze z bolesti přijaté pod záminkou vynucení autority, a to obvykle pouze té sexuální povahy. Stejně tak sadista má obvykle potěšení pouze z bolesti, která je způsobována z důvodů trestu a kontroly, a to nejčastěji pro nepřímé potěšení masochisty. Mnoho sadomasochistických aktivit zahrnuje pouze mírnou bolest nebo nepohodlí. Často jsou zaměřeny především na hraní rolí.
Bolest, násilí, sex a láska jsou spojeny s uvolňováním různých hormonů a chemických látek v lidském těle. Navíc bylo prokázáno, že lidé při sledování, poslechu nebo představě takových zážitků projevují v těle sympatické reakce.
Účinky sadomasochismu na chemii těla pravděpodobně posilují toto chování, a vytvářejí tak psychické stavy, které se snaží takové chování podporovat.
Termíny sadismus a masochismus poprvé důsledně použil pro popis tohoto chování německý psychiatr Richard Freiherr von Krafft-Ebing ve své sbírce kazuistik Psychopathia Sexualis z roku 1886, slavné studii o sexuální perverzi. Sigmund Freud, psychoanalytik a Krafft-Ebingův současník, si všiml, že se oba druhy sexuálního chování často vyskytují u stejných jedinců, a spojil je do jediné dichotomické entity známé jako sadomasochismus (často zkracované jako S&M nebo S/M). Tento postřeh je běžně ověřován v literatuře i v praxi; mnoho sadistů a masochistů se definuje jako „přepínatelní“ – schopní mít potěšení v obou rolích.
Krafft-Ebing i Freud předpokládali, že sadismus u mužů je důsledkem narušení agresivní složky mužského sexuálního pudu. Masochismus u mužů však považovali za významnější odchylku, která je v rozporu s povahou mužské sexuality. Freud pochyboval, že by masochismus u mužů byl někdy primární tendencí, a spekuloval, že může existovat pouze jako transformace sadismu. Sadomasochismu u žen se věnovalo poměrně málo diskusí, protože se mělo za to, že se vyskytuje především u mužů. Oba také předpokládali, že masochismus je natolik neodmyslitelnou součástí ženské sexuality, že by bylo obtížné jej rozlišit jako samostatný sklon.
Havelock Ellis v knize Studies in the Psychology of Sex tvrdil, že mezi aspekty sadismu a masochismu není jasný rozdíl a že je lze považovat za vzájemně se doplňující emocionální stavy. Upozornil také na důležitou skutečnost, že sadomasochismus se týká pouze bolesti v souvislosti se sexuálním potěšením, a nikoli krutosti, jak se domníval Freud. Jinými slovy, sadomasochista si zpravidla přeje, aby bolest byla působena nebo přijímána s láskou, nikoliv s týráním, pro potěšení jednoho nebo obou účastníků. Toto vzájemné potěšení může být dokonce nezbytné pro uspokojení zúčastněných.
Ellis se zde dotýká často paradoxní povahy konsensuálního sadomasochismu. Nejde jen o bolest, která má vyvolat rozkoš, ale i o násilí – nebo simulaci násilí -, které vyjadřuje lásku. Tato rozporuplnost je snad nejzřetelnější v postřehu některých autorů, že sadomasochistické aktivity jsou obvykle prováděny nejen ve prospěch masochisty, ale že je často masochista ovládá, a to prostřednictvím jemných emocionálních signálů, které sadista přijímá.
Gilles Deleuze ve svém eseji Chlad a krutost odmítá termín „sadomasochismus“ jako umělý, zejména v kontextu prototypu masochistického díla, Sacher-Masochovy Venuše v kožichu. Deleuze namísto toho tvrdí, že sklon k masochismu je založen na touze vyvolané z odkladu uspokojení. Dovedeno do extrému, nekonečného odkladu, se to projevuje jako věčný chlad. Masochista čerpá potěšení z, jak říká Deleuze, Smlouvy: z procesu, v němž může ovládat jiného jedince a proměnit ho v někoho chladného a bezcitného. Sadista naproti tomu čerpá potěšení ze Zákona: z nevyhnutelné moci, která staví jednoho člověka pod druhého. Sadista se pokouší zničit ego ve snaze sjednotit id a superego, čímž v podstatě uspokojuje ty nejnižší touhy, které sadista může vyjádřit, zatímco ignoruje nebo konkurenčně potlačuje vůli ega neboli svědomí. Deleuze se tak pokouší tvrdit, že masochismus a sadismus vycházejí z natolik odlišných podnětů, že spojení těchto dvou termínů je nesmyslné a zavádějící. Vnímané sadistické schopnosti masochistů považuje Deleuze za reakce na masochismus. V epilogu Venuše v kožichu totiž postava Severina zahořkla z experimentu s masochismem a místo toho obhajuje dominanci nad ženami.
Mnoho teoretiků, zejména feministických teorií, tvrdí, že sadomasochismus je neodmyslitelnou součástí moderní západní kultury. Podle jejich teorií se sex i vztahy důsledně učí formulovat v rámci mužské dominance a ženské podřízenosti. Některé z nich tento hypotetický rámec dále spojují s nerovnostmi mezi pohlavími, třídami a rasami, které zůstávají podstatnou součástí společnosti, a to navzdory úsilí hnutí za občanská práva a feminismu. Není však známo, do jaké míry některý z těchto vlivů skutečně ovlivňuje sexualitu – ať už vědomě, nebo nevědomě – a platnost této teorie sociálně podmíněného ženského masochismu je sporná.
Důvodů, proč sadomasochisté považují sadomasochistické praktiky za příjemné, se běžně uvádí celá řada a odpověď do značné míry závisí na konkrétním člověku. Pro některé je přijetí role poddajnosti nebo bezmoci určitou formou terapeutického úniku; od životního stresu, od odpovědnosti nebo od pocitu viny. U jiných může být v moci silné, kontrolující přítomnosti, která v nich vyvolává pocity bezpečí a ochrany spojené s dětstvím. Stejně tak jim může přinášet uspokojení, když si vyslouží souhlas této postavy (viz: otroctví (BDSM)). Sadista si naopak může užívat pocit moci a autority, který plyne z dominantní role, nebo získávat potěšení zprostředkovaně skrze utrpení masochisty. Není však dostatečně známo, co nakonec spojuje tyto emocionální prožitky se sexuálním uspokojením nebo jak se toto spojení zpočátku utváří.
Psychologové se obvykle shodují na tom, že zkušenosti z raného sexuálního vývoje mohou mít zásadní vliv na charakter sexuality v pozdějším věku. Zdá se však, že sadomasochistické touhy se formují v různém věku. Někteří jedinci uvádějí, že je měli již před pubertou, zatímco jiní je objeví až v dospělosti. Podle jedné studie se u většiny sadomasochistů mužského pohlaví (53 %) objevily před 15. rokem života, zatímco u většiny žen (78 %) až později (Breslow, Evans a Langley 1985). Stejně jako sexuální fetiše se lze sadomasochismus naučit podmiňováním – v tomto kontextu jde o opakované spojování sexuálního potěšení s nějakým předmětem nebo podnětem.
Rozdíl mezi sadomasochismem, BDSM a D/S
Sadismus a masochismus v reálném životě
Termín BDSM označuje zcela běžné aktivity mezi dospělými, které obsahují sadistické a masochistické prvky. Mnohá chování, jako je erotický výprask, lechtání a milostné kousání, které mnoho lidí považuje pouze za „drsný“ sex, obsahují také prvky sado-masochismu. Všimněte si otázky zákonného souhlasu, který může, ale nemusí představovat obranu před trestní odpovědností za způsobená závažnější zranění.
V některých extrémních případech mohou sadismus a masochismus zahrnovat fantazie, sexuální nutkání nebo chování, které způsobují významné potíže nebo zhoršení v sociální, pracovní nebo jiné důležité oblasti fungování, a to do té míry, že mohou být považovány za součást duševní poruchy. Jedná se však o výjimečný případ a psychiatři se v současné době přiklánějí k tomu, aby sadismus a masochismus nebyly považovány za poruchy samy o sobě, ale pouze za poruchy spojené s jinými problémy, jako je například porucha osobnosti.
„Sadismus“ a „masochismus“ v kontextu dobrovolných sexuálních aktivit nejsou zcela přesné termíny, alespoň podle psychologických definic. „Sadismus“ v absolutním smyslu označuje někoho, jehož potěšení z působení bolesti nezávisí na souhlasu „oběti“. Ve skutečnosti může být nedostatek souhlasu pro skutečného sadistu nezbytnou součástí prožitku. Podobně masochista v konsensuálním BDSM je někdo, kdo si užívá prožitek bolesti v určitém kontextu a obvykle podle určitého scénáře a vzájemně dohodnuté „scény“. Tito „masochisté“ si obvykle neužívají bolest v jiných scénářích, jako jsou náhodná zranění, lékařské zákroky apod.
Stejně tak výměna moci v sadomasochismu nemusí probíhat podle očekávání. Ačkoli by se dalo předpokládat, že „sadista“ nebo „nahoře“ – osoba, která vyvolává pocity nebo způsobuje ponížení – je ten, kdo má moc, lze přesněji říci, že skutečnou moc má „masochista“ nebo „dole“, který obvykle vytváří scénář nebo alespoň určuje hranice, podle kterých se praktikující sado-maso hrají.
Sadismus a masochismus v beletrii
Zobrazení sadismu a masochismu v beletrii bývá obecně vykresleno z pohledu masochistické fantazie.
Román Venuše v kožichu Leopolda von Sacher-Masocha je v podstatě jedna dlouhá masochistická fantazie, v níž hlavní mužská postava povzbuzuje svou milenku, aby s ním špatně zacházela. Inspiroval stejnojmennou píseň průkopnické rockové skupiny The Velvet Underground se stejným námětem, v níž zaznívá text „Polib botu z lesklé, lesklé kůže“.
Vědeckofantastický román A Clockwork Orange z roku 1962 a jeho filmová adaptace z roku 1971 od Stanleyho Kubricka sledují hrdinské činy pouličního gangu vedeného sadistickým mladým nihilistou se zálibou v Beethovenovi a hromadném znásilňování. Obě díla představují násilný sadismus jako sílu, která roste pod společností, aby ji nakonec rozpoutala.
Ve filmu Straw Dogs režiséra Sama Peckinpaha z roku 1971 se objevuje scéna, v níž je postava Amy Sumnerové (hrála ji Susan Georgeová) „znásilněna“ svým bývalým přítelem. Scéna je krajně nejednoznačná, ale obvykle se interpretuje tak, že Amy si začne toto setkání, jehož je masochistickým subjektem, užívat.
Ve filmu Hellraiser z roku 1987 a jeho pokračováních má Pinhead (hlavní cenobit) pocit, že v utrpení a mučení je krása.
Příběh O je další klasický masochistický román, který napsala žena, Pauline Réage. V tomto románu je hlavní ženská postava držena na zámku a týrána skupinou mužů.
Spisovatelka Anne Riceová, známá především díky knize Interview s upírem, napsala sadomasochistickou trilogii.
The Claiming of Sleeping Beauty pod pseudonymem A. N. Roquelaure.
Film La Pianiste z roku 2001 (v českém znění s titulky jako Učitelka klavíru) popisuje vztah mezi potlačovanou učitelkou klavíru a jejím žákem, který skončí nešťastně, když mu ona odhalí své extrémní masochistické touhy, čímž vztah skončí, ale ne dříve, než se on znechuceně pokusí uskutečnit své pojetí jejích masochistických fantazií.
Japonský film Koroshiya 1 z roku 2001 (v titulcích uveden pod názvem Ichi the Killer) sleduje dvě hlavní postavy, Kakiharu a Ichiho. Kakihara je extrémní sado-masochista, který má zálibu v bolesti a ponižování a zároveň má zálibu v poskytování bolesti a ponižování. Kakihara hledá extrémního sadistu, který mu splní jeho přání konečného masochistického uvolnění, i kdyby to mělo vést k jeho smrti. (Vlastně doufá, že ano.)
Film Sekretářka režiséra Stevena Shainberga z roku 2002 se zabývá vztahem mezi masochistickou sekretářkou a jejím dominantním, sadistickým zaměstnavatelem.
Televizní seriál Queer as Folk obsahuje sadomasochistické prvky.
Postavy doktora Phoebuse Farba v černé komedii Malý krámek hrůz z roku 1960 a Orina Scrivella, doktora medicíny, v muzikálu Malý krámek hrůz jsou komicky sadistické postavy.
Sadomasochismus v populární kultuře
Sadomasochismus se také stal oblíbeným tématem pro inzerenty, kteří se snaží působit „ostře“ nebo nekonvenčně. Společnost Anheuser-Busch, Inc., která je hlavním výrobcem populárních piv, včetně Bud Lite, nyní sponzoruje Folsom Street Fair a značka Diesel Jeans publikuje ve velkých módních časopisech reklamy se sadomasochistickou tematikou. Dalo by se říci, že sadomasochistická tématika se stává v módních časopisech populárnější než kdysi.