Antropologie náboženství se zabývá studiem náboženských institucí ve vztahu k ostatním společenským institucím a srovnáváním náboženské víry a praxe v různých kulturách. V 19. století převládal v kulturní antropologii zájem o kulturní evoluci; většina antropologů předpokládala, že existuje jednoduchý rozdíl mezi „primitivním“ a „moderním“ náboženstvím, a snažila se popsat, jak se první z nich vyvinulo v druhé. Ve 20. století většina antropologů tento přístup odmítla. V dnešní antropologii náboženství se odráží vliv nebo zapojení takových teoretiků, jako jsou Karl Marx, Sigmund Freud, Émile Durkheim a Max Weber. Zabývají se zejména tím, jak náboženská víra a praxe mohou odrážet politické nebo ekonomické síly; nebo sociálními funkcemi náboženské víry a praxe.
Antropologické přístupy k náboženství odrážejí obecnější napětí v rámci antropologie: obor se definuje jako věda v tom smyslu, že všichni antropologové zakládají své interpretace a vysvětlení na empirických důkazech (a mnoho antropologů se zabývá vytvářením univerzálních modelů lidského chování), a obor se také definuje v tom smyslu, s jakou vážností bere místní víru a praktiky (viz kulturní relativismus), a v tom, že se snaží porozumět různým kulturám v jejich vlastních podmínkách prostřednictvím zúčastněného pozorování. Ačkoli tedy mnozí lidé ze Západu (včetně některých antropologů) „náboženství“ bez okolků odmítají jako nevědecké, prakticky všichni antropologové předpokládají, že pro trvání a význam náboženství musí existovat dobré důvody, a v důsledku toho předpokládají, že náboženské víry a praktiky jsou v jistém smyslu „rozumné“.
„Nikdy nebylo obtížné obhájit význam náboženství v lidském životě. Náboženství bylo nalezeno ve všech společnostech, které antropologové zkoumali.“
Aby však antropologové zjistili důvody významu náboženství, zpravidla překračují doslovné nároky toho kterého náboženství a zkoumají jeho metaforický význam nebo latentní sociální funkce.
V západní kultuře se náboženství stalo víceméně synonymem pro monoteismus a různé morální kodexy, které monoteismus předepisuje. Morální kodexy se vyvinuly také ve spojení s hinduistickou a buddhistickou vírou, nezávisle na monoteismu. Předepisující morální kodexy nebo dokonce normativní etické kodexy však nejsou nezbytnou součástí náboženské víry nebo praxe, stejně jako nejsou nezbytnou součástí vědy a vědecké metody.
Anthony F. C. Wallace navrhuje čtyři kategorie náboženství, přičemž každá následující kategorie podřazuje předchozí. Jedná se však o syntetické kategorie a nemusí nutně zahrnovat všechna náboženství.