Asimilace je běžný fonologický proces, při kterém se jeden zvuk stává více podobným blízkému zvuku. K tomu může dojít buď v rámci slova, nebo mezi slovy. V rychlé řeči, například, „kabelka“ se často vyslovuje [ˈhambag], a „horký brambor“ jako [ˈhɒppəteɪtoʊ]. Stejně jako v těchto dvou příkladech, zvukové segmenty se obvykle asimilují s následujícím zvukem (to se nazývá regresivní nebo anticipační asimilace), ale mohou se také asimilovat s předchozím zvukem (progresivní asimilace). Zatímco asimilace se nejčastěji vyskytuje mezi bezprostředně sousedícími zvuky, může se vyskytnout mezi zvuky oddělenými jinými („asimilace na dálku“).
Asimilace může být synchronická – tedy aktivní proces v jazyce v daném okamžiku – nebo diachronická: tedy historická změna zvuku.
Souvisejícím procesem je koorculace, kdy jeden segment ovlivňuje druhý a vzniká alofonická variace, například samohlásky získávají funkci nosní před nosovými souhláskami, když se velum otevře předčasně, nebo /b/ se stává labialised jako v „boot“. Tento článek popíše oba procesy pod pojmem asimilace.
Fyziologické nebo psychologické mechanismy koorculace nejsou známy, ale my[potřebné přiřazení] často volně mluvíme o segmentu jako o „spouštění“ asimilační změny v jiném segmentu. V asimilaci jsou fonologické vzorování jazyka, styly diskursu a akcent některými z faktorů, které přispívají k pozorovaným změnám.
V asimilacích se vyskytují čtyři konfigurace:
I když se vyskytují všechny čtyři, změny týkající se následujícího přilehlého segmentu představují prakticky všechny asimilační změny (a většinu těch pravidelných).[citace nutná] Asimilace k přilehlému segmentu jsou nesrovnatelně častější než asimilace k segmentu nepřilehlému. Tyto radikální asymetrie mohou obsahovat náznaky o příslušných mechanismech, ale jsou nenápadné.
Pokud se zvuk změní s odkazem na následující segment, je tradičně nazýván „regresivní asimilace“; změny s odkazem na předchozí segment jsou tradičně nazývány „progresivní“. Mnoha[potřebným přiřazením] připadají tyto pojmy matoucí, neboť se zdá, že znamenají opak zamýšleného významu. V souladu s tím vznikla celá řada alternativních pojmů – ne všechny se vyhýbají problému tradičních pojmů. Regresivní asimilace je také známá jako zprava doleva, vedoucí nebo anticipační asimilace. Progresivní asimilace je také známá jako zleva doprava nebo vytrvalá nebo konzervační, zaostávající nebo zaostávající asimilace. Zde budou použity pojmy anticipační a zaostávající.
Příležitostně se mohou při vzájemné asimilaci ovlivňovat dva zvuky (vždy sousedící). Pokud taková změna vyústí v jediný segment s některými rysy obou složek, je známa jako koalescence nebo fúze.
Některé orgány[přisouzení potřebné] rozlišují mezi částečnou a úplnou asimilací; to znamená mezi asimilačními změnami, v nichž zůstává určitý fonetický rozdíl mezi dotčenými segmenty, a těmi, v nichž jsou všechny rozdíly vymazány.
Tónové jazyky mohou vykazovat asimilaci tónem (ve skutečnosti tonální umlaut), zatímco znakové jazyky také vykazují asimilaci, když mohou být charakteristiky sousedních cherém smíšené.
Anticipační asimilace do souvislého segmentu
To je zdaleka nejběžnější typ asimilace a typicky má charakter podmíněné zvukové změny, tj. vztahuje se na celý slovník. Například v angličtině se místo artikulace pro nosní souhlásky asimiluje s místem následující stop souhlásky (bank se vyslovuje [bæŋk], kabelka v rychlé řeči se vyslovuje [hæmbæɡ]). V italštině se bezhlasé přestávky asimilují s následujícím /t/: Latin okto „eight“ > It. otto, Latin lectus „bed“ > letto, suptus „under“ > sotto.
Anticipační asimilace na dálku
Zpoždění asimilace do souvislého segmentu
Přípustně běžné a často má povahu zdravého zákona. Proto-indoevropský *-ln- > -ll- v germánštině i italštině. Tudíž *ḱļnis „kopec“ > PreLat. *kolnis > Lat. collis; > PGmc *hulniz, *hulliz > OE hyll /hyl/ > kopec. Intermitentní forma angličtiny je, zbavující se samohlásky, stává se bezhlasou, když sousedí se slovní koncovkou bez hlásky.
Zpoždění asimilace na dálku
Vzácné a obvykle sporadické (kromě případů, kdy je součástí něčeho většího, jako v příkladu Skt. śaśa, výše): Řecký leirion > Lat. līlium „lily“.
V harmonii samohlásek je fonetika samohlásky často ovlivněna fonetikou předcházející samohlásky. Tak například většina finských případových značek přichází ve dvou příchutích, s /a/ a /æ/ (napsané ä) podle toho, zda je předcházející samohláska vzadu nebo vepředu. Je však obtížné zjistit, kde a jak v historii finštiny došlo ke skutečné asimilační změně. Rozložení dvojic koncovek ve finštině je právě to, není v žádném smyslu působením asimilační inovace (i když pravděpodobně vznikem takové inovace v minulosti).
Proto-kurzíva *dw > latinské b, jako *dwis „twice“ > Lat. bis. Také starolatinské duellum > latinské bellum „war“.
Proto-keltské *sw se ve staré irštině objevuje v počáteční pozici jako s, tedy *swesōr „sister“ > OIr siur */921uɾ/, *spenyo- > *swinea- > *swine „bradavka“ > sine. Ale když předchází samohláska, stává se *sw posloupnost /f/: fiur „má sestra“, bó tri-fne má „kráva se třemi bradavkami“. Je zde také slavná změna v P-keltském jazyce kW -> s. Proto-keltské také prošlo změnou gw -> b.