„Lásko mého života, ublížila jsi mi, zlomila jsi mi srdce a teď mě opouštíš.“ -Královna
Už jste někdy křičeli na rodiče a hned toho litovali? Nebo jste snad lhali partnerovi do očí či ignorovali jeho telefonáty?
Dr. Deborah South Richardsonová, profesorka psychologie na Georgia Regents University, prohlásila: „Lidé, kteří nám mohou způsobit jakoukoli škodu, budou pravděpodobně lidé, které známe.“
Ubližování těm, kteří jsou nám bližší, je něco, co se děje přirozeně z mnoha různých důvodů. Podívejme se nyní na 7 důvodů, proč se to děje.
„Doufám, že se ti v budoucnu nepodaří získat magisterský titul. Rozhodně nejsi hoden mé pozornosti. Je mi líto trávit svůj drahocenný čas s dívkou, jako jsi ty.“
Poté, co jste od své drahé polovičky slyšeli tato zraňující slova, se vaše srdce rozpadlo na kousky. Říkáte si, jak se mohl muž, který byl tak milý, něžný a úžasný jako on, před vámi změnit v takové monstrum? Proč to udělal…?
Podle psycholožky Joanny Pantazi (2019) je jedním z důvodů, proč můžete ublížit těm, které milujete, to, že trestáte a sabotujete sami sebe. Tato tendence vychází ze základního přesvědčení o nedostatečnosti. Když je ve vás zakořeněno přesvědčení, že nejste hodni lásky, nezasloužíte si být šťastní, nejste milováni nebo že jste odsouzeni zničit vše, co je pro vás dobré, je velmi pravděpodobné, že nakonec budete jednat tak, abyste potvrdili přesvědčení, že nemůžete být skutečně šťastní nebo si nezasloužíte lásku.
Proto máte tendenci ubližovat svým blízkým, abyste sabotovali sebe a své štěstí, nebo protože cítíte potřebu se potrestat. V takovém případě jste pravděpodobně sebedestruktivní ve více oblastech svého života, nejen ve vztazích.
Pokud jste někdy měli pocit, že ubližujete druhým kvůli sebesabotáži nebo sebetrestání, zvažte:
2. Chceme získat kontrolu jako ochranu a protislužbu.
Od kamarádky se dozvíte špatnou zprávu, že vás váš drahý podvádí. V hlavě si vymýšlíte nejrůznější scénáře, včetně představy, že se s vámi váš milý rozejde. Proto ve snaze ochránit se dříve, než vám ublíží, řeknete svému drahému polovičce, že se s ním chcete rozejít jako první.
Všechny formy zrady a ubližování druhým mají společnou základní motivaci: získat prchavý pocit posílení z adrenalinového zážitku z porušení hlubších hodnot, jako je respektování hranic a péče o citovou pohodu blízkých. V intimních vztazích máme tendenci ubližovat druhému, protože on ublížil nám jako první, abychom měli navrch v kontrole. Pokud se toto stane zavedenou dynamikou ve vašem vztahu, nesporně bude celý vztah toxický a stane se páteří zneužívání (Pantazi, 2019).
Pokud si takový vzorec chování u sebe uvědomíte:
3. Cítíme větší svobodu být sami sebou a necenzurovat svá slova a činy.
Vy: Jak vypadám? (Točíš se před svým mladším bratrem a ptáš se ho na jeho názor na své nové oblečení, které sis koupila na internetu).
Váš bratr: Ano. Vypadáš velmi tlustě.
Zažili jste někdy podobnou zkušenost se svými sourozenci, kdy jste měli tendenci být sami sebou a necenzurovat svá slova a činy?
V jakémkoli blízkém vztahu, ať už mezi rodinnými příslušníky nebo milostnými partnery, můžete mít tendenci chovat se a mluvit autenticky. Čím větší důvěrnost, láska a důvěra se mezi dvěma partnery vytvoří, tím větší svobodu cítíte, že můžete být sami sebou a necenzurovat svá slova a činy. Není to nakonec kvintesence lásky a důvěry, možnost být sám sebou a vědět, že budete přijat takový, jaký jste, tak jako tak?
Tento nedostatek zábran a hranic však usnadňuje neúmyslné zranění druhé osoby. Možná si myslíte, že váš komentář je zcela nevinný a bez zlého úmyslu, nicméně může být vnímán jako urážlivý vůči osobě na straně příjemce.
Podle vedoucí terapeutky Britské asociace pro poradenství a psychoterapii Dr. Sheri Jacobsonové (2015) je pro vytvoření zdravých vztahů zásadní stanovení správných osobních hranic. Pokud jste tedy zjistili, že máte skutečně menší zábrany ve svých slovech a činech, je třeba s osobou na straně příjemce komunikovat, aby věděla, že jí nechcete ublížit. Pokud se vám přizná, že se cítí vašimi slovy a chováním zraněn, měli byste se pokořit a požádat o odpuštění. Tím si skutečně získáte větší úctu a lásku členů rodiny nebo své drahé polovičky.
4. Rozvíjíme nejistý styl připoutání
Attachment neboli vazba je citové pouto, které jste si vytvořili jako kojenci se svou primární pečovatelkou – pravděpodobně matkou. Podle teorie attachmentu, jejímž průkopníkem je britský psychiatr John Bowlby a americká psycholožka Mary Ainsworthová, kvalita vazby, kterou jste zažili během tohoto prvního vztahu, často určuje, jak dobře se budete chovat k ostatním lidem a jak budete reagovat na intimitu po celý život. Vzorce připoutání jsou buď bezpečné, nebo nejisté. Pokud dítě vyrůstá v prostředí důslednosti, spolehlivosti a bezpečí, bude mít pravděpodobně bezpečný styl připoutání.
Americká licencovaná psychoterapeutka a rodinná terapeutka Dr. Marni Feuermanová (2020) říká, že když se dospělí s bezpečnou vazbou ohlédnou za svým dětstvím, obvykle mají pocit, že jim byl vždy někdo spolehlivý k dispozici. V dospělosti by si užívali blízkých intimních vztahů a nebojí se v lásce riskovat. Naopak lidé, u nichž se vyvinuly nejisté vzorce připoutání, nevyrůstali v konzistentním, podporujícím a potvrzujícím prostředí. Jedinci s tímto stylem připoutání mají v dospělosti často potíže s navazováním smysluplných vztahů s druhými lidmi.
Člověk s nejistým stylem připoutání se však může naučit změnit své chování a vzorce. Každý má schopnost se měnit a růst. Člověk, který nemá přirozeně bezpečný styl, může pracovat na „zaslouženém bezpečí“, což znamená rozvíjet bezpečný styl prostřednictvím vztahů a interakcí v dospělosti. To se může dařit v kontextu přátelství a psychoterapie. V intenzivní psychoterapii jim terapeut pomáhá identifikovat traumata z minulosti, rozpoznat, kde je jejich chování zakotveno, a posunout se v životě dál s pozitivnějším pohledem na sebe a svět (Feuerman, 2020).
5. Chceme si prosadit vlastní prostor a nezávislost.
Tvoje matka : Ne, ještě nemůžeš řídit sám. Právě jsi dostala řidičský průkaz. Musím na tebe dohlížet a být u tebe, když řídíš.
Ty : Prosím tě, mami, nebuď takový kontrolor. Už nejsem dítě! (Vyslovíš to slovo zvýšeným hlasem a silně práskneš dveřmi od ložnice, abys zdůraznila nesouhlas s matkou)
Zažili jste někdy výše uvedenou situaci? Máte pocit, že vás rodiče příliš kontrolují a nedávají vám prostor a nezávislost, po kterých toužíte, a proto máte sklon ke vzpouře a pronášení zraňujících slov.
Podobně se to může stát i v milostném vztahu, kdy se bojíte intimity, což způsobuje, že druhému nechtěně ubližujete, když se vám zdá, že citová vzdálenost mezi vámi je na váš vkus příliš malá. Jedná se o nevědomý způsob, jak si prosadit vlastní prostor a nezávislost tím, že druhého odstrčíte (Pantazi, 2019).
Proto je velmi důležité naučit se sdělovat své myšlenky a pocity. Pokud se s rodiči nějakým způsobem setkáte s takovou situací, jaká je popsána výše, musíte pochopit, odkud to přišlo. Z pohledu rodičů to dělají z lásky. Jakmile pochopíte, odkud to vycházelo, můžete se s nimi skutečně pokusit promluvit s konečným cílem přesvědčit je, aby vám dovolili dělat to, co chcete.
6. Snažíme se otestovat hranice a zjistit, kam až můžeme zajít, než nám udělají čáru.
Představte si tento scénář… Domluvíte si schůzku se svou drahou polovičkou v kavárně v určitý čas. Když však do kavárny dorazíte, váš partner tam není. Čekáte téměř hodinu. Když jí pak zavoláte, abyste se zeptali, kde je, dozvíte se, že je někde jinde a chce, abyste tam šli místo ní. Najednou změní plán tak, aby jí vyhovoval, a očekává, že se prostě zařadíte.
Vědomě či nevědomě testujeme hranice a zkoušíme, kam až náš partner zajde, čímž ho zraňujeme. Klinický psycholog Leon F. Seltzer (2018) uvedl, že obecně se nemůžeme dozvědět, jaké jsou hranice druhého člověka, dokud je nevyzkoušíme. Malé děti to ve své naivitě dělají instinktivně. Čím jsou mladší, tím pravděpodobněji – a častěji – budou testovat vaše hranice (a vaši trpělivost). Děti jsou motivovány silnými impulsy získat nebo udělat cokoli, co jim v danou chvíli připadá přesvědčivé, a pokud jim nikdo neřekne jinak, budou se jen nevinně hnát za objekty svých tužeb.
Často se stává, že člověk, který posouvá hranice svého partnera, zoufale touží po jasných a pevných hranicích, aniž by si uvědomoval, že tímto chováním může svému protějšku neúmyslně ublížit. Je přirozené navázat a vytvořit si intimní pouto s druhou osobou, ale stejně tak je přirozená touha chránit se fyzicky i citově. Zdravé partnerství je takové, kdy každý z partnerů dokáže najít rovnováhu mezi svou potřebou spojení a potřebou ochrany. Dobrá hranice je, když jste schopni jít střední cestou, kdy si dovolíte být zranitelní způsobem, který usnadňuje intimitu, a zároveň si udržujete ostražitost způsobem, který zabraňuje tomu, aby vás někdo zneužil (Weiss, 2017).
7. Máme idealizaci a vysoká očekávání
Klinická psycholožka Dr. Helen Odessky (2017) uvádí: „Když máme nerealistická očekávání ohledně našich vztahů, máme tendenci cítit se zklamaní nebo vyčerpaní, když naše vztahy nesplňují naše očekávání. To nás může vést k tomu, že se dobrých vztahů vzdáme nebo je budeme negativně srovnávat s idealizovaným vztahem a přehlédneme to, co v našem vlastním vztahu funguje.“
Čím blíže jsme si s někým citově, tím více rolí mu v mysli přisuzujeme, tím větší očekávání od něj máme a tím více pro nás nakonec znamená. Svým způsobem si je idealizujeme – máme o nich poměrně vysoké mínění, a tak jakýkoli drobný náznak, který nemusí být v souladu s tímto idealizovaným obrazem, který o nich máme, může být vnímán citlivěji a může nás zranit (Pantazi, 2019).
Jak to vyřešit? Pokud jste se stali obětí ublížení, protože si druhého příliš považujete, nezapomeňte se cvičit v tom, abyste si věci nebrali příliš osobně.