Integrační psychoterapie zahrnuje fúzi různých škol psychoterapie.
Nová terapie se rodí v několika fázích. Poté, co je terapeut vyškolen v již existující škole psychoterapie, začíná praktikovat. Poté, co je terapeut vyškolen v jiných školách, může kombinovat různé teorie jako základ nové praxe. Poté někteří praktici píší o svém novém přístupu a označují tento přístup novým jménem. Tento celkový vzorec byl pozorován v mnoha nových terapiích a je jisté, že vytvoří mnoho budoucích terapií.
Při slučování škol psychoterapie lze zvolit pragmatický nebo teoretický přístup. Pragmatičtí praktici mísí několik pramenů teorie z několika škol i různých technik; takoví praktici jsou někdy nazýváni eklektickými psychoterapeuty a zabývají se především tím, co funguje. Jiní terapeuti se alternativně považují za více teoreticky zakotvené, protože slučují své teorie; jsou nazýváni integrovanými psychoterapeuty a nezabývají se jen tím, co *funguje, ale i tím, proč to funguje.
Například eklektický terapeut může zažít změnu u svého klienta po podání určité techniky a být spokojen s pozitivním výsledkem. Naopak integrující terapeut je také zvědavý na „proč a jak“ změny. Důležitý je teoretický důraz, například klient se mohl pouze snažit terapeutovi zavděčit a spíše se terapeutovi přizpůsoboval, než aby se sám v sobě více plně zmocnil.
Různé cesty k integrované psychoterapii
Nejnovější vydání Příručky psychoterapeutické integrace (Norcross & Goldfried, 2005) rozpoznalo čtyři obecné cesty k integraci: Common Factors, Technical Eclecticism, Theoretical Integration, and Assimilative Integration (Norcross, 2005).
První cesta k integraci se nazývá společné faktory a „usiluje o určení základních složek, které mají různé terapie společné“ (Norcross, 2005, str. 9)
Výhodou přístupu založeného na společných faktorech je důraz na terapeutické působení, které bylo prokázáno jako účinné. Nevýhodou je, že společné faktory mohou přehlížet specifické techniky, které byly vyvinuty v rámci konkrétních teorií. Společné faktory popsali Jerome Frank (Frank & Frank, 1991), Bruce Wampold (2001) a Miller, Duncan a Hubble (2005).
Druhou cestou k integraci je technický eklekticismus, který je navržen tak, aby „zlepšoval naši schopnost vybrat nejlepší léčbu pro člověka a problém…veden především daty o tom, co v minulosti fungovalo nejlépe pro ostatní“ (Norcross, 2005, str. 8). Výhodou technického eklekticismu je, že podporuje používání různorodých strategií, aniž by mu bránily teoretické rozdíly. Nevýhodou je, že nemusí existovat jasný koncepční rámec popisující, jak techniky čerpané z rozdílných teorií mohou do sebe zapadat. Nejznámějším modelem technické eklektické psychoterapie je Multimodální terapie Arnolda Lazara (2005). Model systematického výběru léčby Larryho E. Beutlera (Beutler, Consoli, & Lane, 2005) představuje další model technického eklekticismu.
Třetí cestou k integraci obecně uznávanou v literatuře je teoretická integrace, v níž „jsou integrovány dvě nebo více terapií v naději, že výsledek bude lepší než samotné základní terapie“ (Norcross, 2005, str. 8). Některé modely teoretické integrace se zaměřují na kombinování a syntézu malého počtu teorií na hluboké úrovni, zatímco jiné popisují vztah mezi několika systémy psychoterapie. Jedním z prominentních příkladů teoretické syntézy je model cyklické psychodynamiky Paula Wachtela (Wachtel, Kruk, & McKinney, 2005), který integruje teorie psychodynamických, behaviorálních a rodinných systémů. Dalším příkladem syntézy je model kognitivně analytické terapie Anthonyho Rylea (2005), který integruje myšlenky z psychoanalytické teorie objektových vztahů a kognitivní psychoterapie. Nejvýznamnějším modelem popisujícím vztah mezi několika různými teoriemi je Prochaskův a DiClementův (2005) transteoretický model.
Vznikající modely, které kombinují trasy
Kromě zavedených přístupů, které zapadají do jedné ze čtyř cest, existují novější modely, které kombinují aspekty tradičních cest. Například Hillův (2004) třífázový model pomáhajících dovedností povzbuzuje poradce, aby během různých fází pomáhání kladli důraz na dovednosti z různých teorií. Hillův model by mohl být považován za kombinaci teoretické integrace a technického eklekticismu. Good a Beitman (2006) popsali integrační přístup zdůrazňující jak základní složky účinné terapie, tak specifické techniky určené k zacílení na konkrétní oblasti zájmu klientů. Tento přístup lze popsat jako integraci společných faktorů a technického eklekticismu. Multiteoretická psychoterapie (Brooks-Harris, 2008) je nový integrační model, který kombinuje prvky technického eklekticismu a teoretické integrace. Terapeuti jsou povzbuzováni, aby záměrně volili kombinace teorií a intervenčních strategií.