Komfortní ženy byly ženy a dívky přinucené vstoupit do prostitučních sborů vytvořených Japonským císařstvím během druhé světové války. Název „komfortní ženy“ je překladem japonského jména ianfu (慰安婦). Ianfu je eufemismus pro šófu (娼婦), jehož význam je „prostitutka (prostitutky)“.
Odhady se liší v tom, kolik žen bylo zapojeno, s čísly pohybujícími se od pouhých 20.000 od některých japonských učenců
až 410 000 od některých čínských učenců, ale přesná čísla se stále zkoumají a debatují. Mnoho žen bylo z Koreje, Číny a Filipín, i když ženy z Barmy, Thajska, Vietnamu, Malajsie, Tchaj-wanu, Indonésie a dalších Japonskem okupovaných území byly používány pro vojenské „komfortní stanice“. Stanice byly umístěny v Japonsku, Číně, na Filipínách, v Indonésii, dále v Malajsii, Thajsku, Barmě, Nové Guineji, Hongkongu, Macau a ve Francouzské Indočíně.
Podle svědectví byly mladé ženy ze zemí pod japonskou imperiální kontrolou unášeny ze svých domovů. V mnoha případech byly ženy také lákány na sliby práce v továrnách nebo restauracích. Jakmile byly ženy naverbovány, byly vězněny v „komfortních stanicích“ v cizích zemích. Studie nizozemské vlády popisovala, jak japonská armáda sama verbovala ženy násilím v Nizozemské východní Indii. Odhalila, že celkem 300 nizozemských žen bylo donuceno k japonskému vojenskému sexuálnímu otroctví.
Zřízení systému Comfort Women
Čínské a malajské dívky násilím unesené z Penangu Japonci, aby pracovaly jako ‚comfort girls‘ pro vojáky
Studiový portrét Jany Ruff O’Herneové, pořízený krátce předtím, než byla ona, její matka a sestry, stejně jako tisíce dalších nizozemských žen a dětí internovány japonskou císařskou armádou v Ambarawě. V následujících měsících byla O’Herneová, spolu s dalšími šesti nizozemskými ženami, opakovaně ve dne v noci znásilňována japonským vojenským personálem.
Japonská vojenská prostituce
Vojenská korespondence japonské císařské armády ukazuje, že cílem zprostředkování komfortních stanic byla prevence znásilňovacích zločinů páchaných příslušníky japonské armády a tím zabránění nárůstu nepřátelství mezi lidmi v okupovaných oblastech.
Vzhledem k dobře organizované a otevřené povaze prostituce v Japonsku bylo považováno za logické, že by měla existovat organizovaná prostituce, která by sloužila japonským ozbrojeným silám.
Japonská armáda zřídila komfortní stanice, aby zabránila pohlavním nemocem a znásilňování japonskými vojáky, aby poskytla pohodlí vojákům a odvrátila špionáž. Komfortní stanice však nebyly skutečným řešením prvních dvou problémů. Podle japonského historika Jošiakiho Jošimiho problémy ještě zhoršily. Jošimi tvrdil: „Japonská císařská armáda se nejvíce obávala, že doutnající nespokojenost vojáků by mohla explodovat v nepokoje a vzpouru. Proto poskytla ženy.“
První „utěšovací stanice“ byla zřízena v japonské koncesi v Šanghaji v roce 1932. Dřívější utěšitelky byly japonské prostitutky, které se do takové služby přihlásily dobrovolně. Nicméně jak Japonsko pokračovalo ve vojenské expanzi, armáda zjistila, že nemá dostatek japonských dobrovolníků, a obrátila se na místní obyvatelstvo, aby donutilo ženy sloužit v těchto stanicích. Mnoho žen reagovalo na výzvy k práci jako dělnice v továrnách nebo zdravotní sestry a nevěděly, že jsou tlačeny do sexuálního otroctví.
Situace se s postupem války zhoršovala. Pod náporem válečného úsilí nebyla armáda schopna zajistit dostatek zásob japonským jednotkám; v reakci na to jednotky vyrovnaly rozdíl tím, že požadovaly nebo rabovaly zásoby od místních. Podél frontových linií, zejména na venkově, kde byli prostředníci vzácní, armáda často přímo požadovala, aby místní vůdci obstarávali ženy do nevěstinců. Když byli místní obyvatelé, zejména Číňané, považováni za nepřátele, japonští vojáci prováděli „politiku tří Allů“, která zahrnovala nevybíravé únosy a znásilňování místních civilistů.
Úřad Spojených států pro válečné informace zpráva z rozhovorů s 20 utěšitelkami v Barmě zjistila, že dívky byly navedeny nabídkou spousty peněz, možností splatit rodinné dluhy, snadnou prací a vyhlídkou na nový život v nové zemi, Singapuru. Na základě těchto falešných prohlášení mnoho dívek narukovalo do zámořské služby a byly odměněny zálohou ve výši několika set jenů.
Pozdní archivy šetření a procesů
Dne 12. května 2007 novinář Taichiro Kajimura oznámil nález 30 dokumentů nizozemské vlády předložených tokijskému tribunálu jako důkaz incidentu s nucenou masovou prostitucí v roce 1944 v Magelangu.
Jihokorejská vláda označila Bae Jeong-ja za projaponskou spolupracovnici (chinilpa) v září 2007 pro nábor žen.
Nedostatek oficiální dokumentace ztížil odhady celkového počtu žen-utěšitelek, protože na příkaz japonské vlády bylo na konci války zničeno obrovské množství materiálu, který se týkal záležitostí souvisejících s válečnými zločiny a válečnou odpovědností nejvyšších představitelů státu. Historici dospěli k různým odhadům při pohledu na dochovanou dokumentaci, která udává poměr počtu vojáků v určité oblasti k počtu žen, a také při pohledu na míru zastoupení žen. Historik Yoshiaki Yoshimi, který provedl první akademickou studii na toto téma, která tuto otázku otevřela, odhadl jejich počet na 50 000 až 200 000.
V další analýze lékařských záznamů císařské armády o léčbě pohlavních nemocí z roku 1940 Jošimi dospěla k závěru, že pokud procentuální zastoupení léčených žen odráží celkové složení celkové populace komfortních žen, tvoří korejské ženy 51,8 procenta, čínské 36 procent a japonské 12,2 procenta.
Dosud své svědectví zveřejnila pouze jedna Japonka. Stalo se tak v roce 1971, kdy bývalá „utěšitelka“, nucená pracovat pro vojáky showy na Tchaj-wanu, vydala své paměti pod pseudonymem Suzuko Shirota.
Zacházení s utěšitelkami
Přibližně tři čtvrtiny utěšitelek zemřely a většina přeživších zůstala neplodná kvůli sexuálnímu traumatu nebo sexuálně přenosné nemoci. Podle japonského vojáka Jasudži Kaneka. „Ženy plakaly, ale pro nás bylo jedno, zda ženy žily nebo zemřely. Byli jsme císařovi vojáci. Ať už ve vojenských nevěstincích nebo na vesnicích, znásilňovali jsme bez odporu.“ Bití a fyzické mučení bylo prý běžné. Revizionistický japonský historik Ikuhiko Hata tvrdí, že Kanekovo svědectví je nepravdivé, protože svědčil o masakru v Nankingu v roce 1937, ale v armádě nebyl až do roku 1940.
Deset nizozemských žen bylo v únoru 1944 odvedeno důstojníky japonské císařské armády násilím z vězeňských táborů na Jávě, aby se staly nucenými sexuálními otrokyněmi. Ve dne v noci byly systematicky bity a znásilňovány v takzvané „Comfort Station“. Jako oběť incidentu vypovídal v roce 1990 Jan Ruff-O’Herne před výborem americké Sněmovny reprezentantů:
První ráno v nevěstinci byly pořízeny fotografie Jana Ruff-O’Herneho a ostatních, které byly umístěny na verandu, která sloužila jako přijímací prostor pro japonský personál, který si z těchto fotografií vybíral. Následující čtyři měsíce byly dívky ve dne v noci znásilňovány a bity, přičemž ty, které otěhotněly, byly nuceny k potratům. Po čtyřech trýznivých měsících byly dívky přesunuty do tábora v Bogoru na Západní Jávě, kde se setkaly se svými rodinami. Tento tábor byl určen výhradně pro ženy, které byly umístěny do vojenských nevěstinců, a Japonci varovali vězně, že pokud jim někdo řekne, co se jim stalo, budou oni i jejich rodinní příslušníci zabiti. O několik měsíců později byli O’Herneovi převezeni do tábora v Batávii, který byl osvobozen 15. srpna 1945.
Japonští důstojníci, kterých se to týkalo, byli na konci války japonskými úřady potrestáni. Po skončení války bylo 11 japonských důstojníků shledáno vinnými a jeden voják byl odsouzen k trestu smrti válečným trestním soudem v Batávii. Soudní rozhodnutí shledalo, že obvinění, která ti, kdo znásilnili, porušili, byl armádní rozkaz najímat pouze dobrovolné ženy. Oběti z Východního Timoru vypověděly, že byly nuceny do otroctví, i když nebyly dost staré na to, aby začaly menstruovat. Soudní svědectví uvádí, že tyto předpubertální dívky byly opakovaně znásilňovány japonskými vojáky, zatímco ty, které se odmítly podřídit, byly popraveny.
Hank Nelson, emeritní profesor na Asijsko-pacifickém výzkumném oddělení Australské národní univerzity, psal o nevěstincích, které během druhé světové války provozovala japonská armáda v Rabaulu na Papui-Nové Guineji. Cituje z deníku Gordona Thomase, zajatce v Rabaulu. Thomas píše, že ženy pracující v nevěstincích „s největší pravděpodobností obsluhovaly 25 až 35 mužů denně“ a že byly „oběťmi žlutého obchodu s otroky“.
Nelson také cituje Kentara Igusu, japonského námořního chirurga, který sloužil v Rabaulu. Igusa ve svých pamětech napsal, že ženy pokračovaly v práci i přes infekci a těžké nepohodlí, i když „plakaly a prosily o pomoc“.
Během druhé světové války zavedl režim Šówa v Koreji systém prostituce podobný tomu, který byl zaveden v jiných částech sféry společné prosperity v oblasti větší východní Asie. Korejští agenti, korejská Kempeitai (vojenská policie) a vojenské pomocné síly se podílely na získávání a organizaci žen v pohodlí a využívaly jejich služeb. Čong-song Pak zjistil, že „Korejci pod japonskou nadvládou se plně akulturovali jako hlavní aktéři licencovaného systému prostituce, který byl v jejich zemi transplantován koloniálním státem“.
Spojenecké síly zajaly „utěšitelky“ stejně jako japonské vojáky a vydaly o nich zprávu. V roce 1944 vyšetřovatel armády Spojených států oznámil, že „utěšitelka“ není nic jiného než prostitutka nebo „profesionální táborová následovnice“ připojená k japonské armádě ve prospěch vojáků.“ Zpráva pokračuje: „Žily si dobře, protože jejich jídlo a materiál nebyly na příděl a měly spoustu peněz, za které si mohly koupit žádané předměty. Mohly si koupit oblečení, boty, cigarety a kosmetiku… Zatímco v Barmě se bavily účastí na sportovních akcích s důstojníky i muži a navštěvovaly pikniky, zábavy a společenské večeře. Měly fonograf a ve městech směly chodit nakupovat.“ V Jižní Koreji, během korejské války a po ní, byly udržovány oddělené „utěšovací stanice“ pro vojáky OSN/USA a Jižní Koreje. Ženy byly nazývány „západní princezny“ stejně jako „utěšitelky“ (wianbu).
O otázce utěšitelek se nediskutovalo, když byly po korejské válce uzavřeny poslední stanice. O tom se nediskutovalo, když byly v roce 1965 obnoveny diplomatické vztahy mezi Japonskem a Jižní Koreou.
V roce 1974 natočilo jihokorejské filmové studio film pro dospělé s názvem Chonggun Wianbu, „Women’s Volunteer Corps“, v němž vystupují ženy-utěšitelky a japonští vojáci. První kniha napsaná Korejcem na téma ženy-utěšitelky se objevila v roce 1981. Šlo o plagarismus japonské knihy zainičiho autora Kim Il-Myeona z roku 1976.
V roce 1989 bylo do korejštiny přeloženo svědectví Seijiho Yoshidy. Jeho kniha byla japonskými i korejskými novináři dementována jako podvodná, ale po jejím vydání se přihlásila řada lidí, kteří dosvědčovali únos japonskými vojáky. V roce 1996 Yoshida konečně přiznal, že jeho paměti jsou fiktivní.
Po několika svědectvích bylo vydáno prohlášení Kono z roku 1993, které tvrdilo, že šlo o nátlak. Nicméně v roce 2007 japonská vláda učinila rozhodnutí kabinetu: „Nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by japonská armáda nebo vojenští činitelé zabavili ženy násilím.“
Omluvy a odškodnění
Rangún, Barma. 8. srpna 1945. Mladá etnická Číňanka, která byla v jednom z „utěšovacích praporů“ japonské císařské armády, je vyslýchána spojeneckým důstojníkem.
V roce 1965 japonská vláda přiznala korejské vládě 364 milionů dolarů za všechny válečné škody, včetně zranění způsobeného utěšováním žen. V roce 1994 japonská vláda zřídila Asijský ženský fond, který měl rozdělit dodatečné odškodnění Jižní Koreji, Filipínám, Tchaj-wanu, Nizozemsku a Indonésii. Každé přeživší dostala od tehdejšího premiéra Tomiichiho Murayamy podepsanou omluvu, ve které stálo: „Jako předseda japonské vlády tímto znovu vyjadřuji svou nejupřímnější omluvu a lítost všem ženám, které prošly nezměrnými a bolestivými zážitky a utrpěly nevyléčitelné fyzické a psychické rány jako utěšitelky.“ Fond byl rozpuštěn 31. března 2007.
V roce 2007 chtěli přeživší sexuální otroci omluvu od japonské vlády. Šinzó Abe, tehdejší premiér, 1. března 2007 prohlásil, že neexistují žádné důkazy, že japonská vláda držela sexuální otroky, přestože japonská vláda již v roce 1993 připustila používání nevěstinců. 27. března japonský parlament vydal oficiální omluvu.
Japonská historička a profesorka Nihonské univerzity Ikuhiko Hataová odhaduje počet žen v pohodlí spíše na 10 000 až 20 000. Hataová píše, že žádná z žen v pohodlí nebyla násilně naverbována.
Někteří japonští politici tvrdí, že svědectví bývalých utěšitelek jsou nekonzistentní a nespolehlivá, což je činí neplatnými. Starosta Ósaky a spoluvůdce nacionalistické Strany japonské obnovy Tóru Hašimoto sice zpočátku tvrdil, že „neexistuje důkaz, že lidé zvaní utěšitelky byli odvedeni násilím nebo výhrůžkami [japonské] armády“, později svůj postoj upravil tvrzením, že se staly utěšitelkami „proti své vůli“, přičemž stále ospravedlňoval svou roli během druhé světové války jako „nutnou“, aby vojáci mohli „odpočívat“.
Komiks Neo Gomanism Manifesto Special – Na Tchaj-wanu od japonského autora Yoshinoriho Kobayashiho zobrazuje ženy v kimonech, které se řadí do fronty, aby se přihlásily do služby před japonským vojákem. Kobayashiho kniha obsahuje rozhovor s tchajwanským průmyslníkem Shi Wen-longem, který prohlásil, že žádné ženy nejsou nuceny sloužit a že pracují v hygienických podmínkách ve srovnání s běžnými prostitutkami, protože používání kondomů je povinné.
Počátkem roku 2001 došlo ke kontroverzi týkající se NHK. To, co mělo být zpravodajstvím Ženského mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny o japonském vojenském sexuálním otroctví, bylo silně upraveno, aby odráželo revizionistické názory.
Po válce si ženy vzpomněly na záchvaty fyzického a duševního týrání, které zažily, když pracovaly ve vojenských nevěstincích. V Rorschachově testu ženy vykazovaly zkreslené vnímání, potíže se zvládáním emocionálních reakcí a internalizovaný hněv.[81] Klinická studie z roku 2011 zjistila, že ženy v pohodlí jsou i 60 let po skončení války náchylnější k projevům příznaků posttraumatické stresové poruchy (PTSD).[82]