Pařížská psychoanalytická společnost – Société Psychoanalytique de Paris – (S.P.P.) je nejstarší psychoanalytická organizace ve Francii. S.P.P. byla založena s Freudovým souhlasem v roce 1926 a je členem Mezinárodní psychoanalytické asociace (I.P.A.) i Evropské federace psychoanalýzy (E.F.P.).
Historie: některé mezníky v historii vývoje psychoanalýzy ve Francii
Francouzští současníci Sigmunda Freuda zpočátku význam psychoanalýzy opomíjeli. Mezi lety 1910 a 1918 byl zájem okrajový, objevily se některé publikace a překlady Emmanuela Régise a A. Hesnarda. Analytickou praxi zavedl Morichau Beauchant v Poitiers, ale bez národního dopadu. Až v roce 1920, s příjezdem jedné z Freudových studentek Eugénie Sokolnické do Paříže, začala psychoanalýza ovlivňovat pařížské literární kruhy a posléze postupně i lékaře a psychiatry.
„Société psychanalytique de Paris“ byla založena 4. listopadu 1926. Jeden z jejích zakladatelů, René Laforgue, si s Freudem dopisoval a odkázal mu kněžnu Marii Bonaparte k analýze a nakonec i ke školení. Příchod Rudolfa Loewensteina, vyučeného v Berlínském psychoanalytickém institutu, do Paříže by umožnil začlenění rodící se skupiny, původně devítičlenné, posléze dvanáctičlenné (René Allendy, Marie Bonaparte, Adrien Borel, Angelo Hesnard, René Laforgue, Rudolph Loewenstein, Édouard Pichon, Eugénie Sokolnicka). Spory mezi zakladateli o místo Freudových myšlenek ve Francii byly na denním pořádku. První Institut psychoanalýzy byl otevřen v roce 1934, Ernest Jones měl inaugurační projev a gratulační telegramy od Freuda a Maxe Eitingona.
Po nacistické invazi do Rakouska se Marie Bonaparte zasloužila o usnadnění emigrace Sigmunda Freuda a jeho rodiny. Právě díky neúnavnému úsilí kněžny se podařilo zachránit Freudovy dopisy a rané rukopisy Fleissovi.
Válka rozvrátila Pařížskou psychoanalytickou společnost. Institut byl uzavřen na jaře 1940. Loewenstein uprchl do USA, kde se natrvalo usadil. Laforgue, původem z Alsaska, se pokusil spolupracovat s nacistickým Berlínským institutem. Jiní (např. Sacha Nacht) uprchli do svobodné zóny na jihu nebo se aktivně bránili (např. Paul Schiff). Jen málo analytiků (např. John Leuba) bylo schopno udržet svou činnost.
S koncem bojů, i když jejich počet se snížil, se psychoanalytici vrátili do Paříže. Vznikla otázka výuky psychoanalýzy a výcviku nových analytiků, stejně jako související otázky týkající se organizace vzdělávacího institutu: nezávislost nebo spojení s univerzitou, a jakou modalitu by měl výcvik zahrnovat.
Debaty skončily otevřením Institutu psychoanalýzy 5. března 1953 a oficiálním inauguračním ceremoniálem 1. června 1954. Hluboké neshody ohledně školení však přetrvávaly, zejména mezi Danielem Lagachem a Sachou Nachtem, z nichž každý zastával rozdílné názory ohledně místa univerzitní výuky v rámci psychoanalýzy. Kromě toho Jacques Lacan zahájil technickou směnu spočívající v rozdílné délce zasedacích dob, nejčastěji velmi krátkých, což vyvolalo nedůvěru ostatních členů Společnosti. Toto napětí vyústilo v odchod malé skupiny, která se shromáždila kolem Daniela Lagachea a následně se k ní připojil Jacques Lacan. Tato skupina vystoupila z S.P.P. a založila „Société Française de Psychanalyse“ (S.F.P.). Poté, co členové S.F.P. vystoupili z SPP, aniž by si ponechali své členství v I.P.A., museli požádat o členství v I.P.A. Ta odmítla uznat praxi zkrácení doby zasedání a odmítla uznat S.F.P.
V roce 1964 Lacan opustil S.F.P. spolu s několika svými studenty. Z tohoto rozštěpení se zrodila Asociace Psychanalytique de France (A.P.F.), která vzala v úvahu kritéria I.P.A. Vznikla první „lakánská“ skupina, École Freudienne de Paris. Navzdory několikanásobnému rozštěpení (nejvýrazněji v roce 1969 vytvořením „Organisation psychanalytique de langue française“ (O.P.L.F.) známé jako „Quatrième Groupe“, která udržovala styky s S.P.P.), se lakánské hnutí rozšířilo. Konflikty se znásobily a po smrti Lacana se hnutí rozdělilo do více skupin.
Během tohoto neklidného období pokračovala Pařížská psychoanalytická společnost ve svém rozvoji a školila četné analytiky, kteří hluboce ovlivnili průběh psychoanalýzy ve Francii. Z práce jejích členů vzešlo mnoho nových oblastí psychoanalytického výzkumu a léčby (viz oddíl „Perspektivy“ níže). Pařížská psychoanalytická společnost udržuje úzký a pravidelný kontakt s Asociací Psychanalytique de France, Quatrième Groupe a Société Psychanalytique de Recherche et de Formation (S.P.R.F.), novou studijní skupinou I.P.A. vytvořenou po rozkolu v O.P.L.F.
SPP dnes: organizace
Analytici vyškolení v S.P.P. mají hluboké spojení s Freudovým učením. Dobře zběhlí v postfreudovských teoriích, žádná jiná teorie není považována za tak úplnou, aby nabízela pochopení lidské psychiky. Mnoho francouzských teoretiků přispělo příspěvky, které doplňují Freudovu teorii a ponořují se do dosud neprobádaných oblastí mysli a těla.
Zhruba do roku 1970 byly psychoanalytické otázky a úvahy primárně zaměřeny na sny a touhu; otázky, které byly zakořeněny ve Freudově topografické teorii. Již nějakou dobu je Freudova druhá, strukturální teorie jádrem klinického výzkumu a otázek týkajících se destruktivity (Jean Bergeret, Paul Denis, André Green), masochismu (Benno Rosenberg), negativní terapeutické reakce, narcismu (André Green, Bela Grunberger), objektových vztahů (Maurice Bouvet), perverze (Michel De M’Uzan, Joyce McDougall, Janine Chasseguet-Smirgel), psychosomatických problémů (Pierre Marty, Michel Fain, Christian David a Michel de M’Uzan), třetí (A. Green), psychické figurability (Sára Botella a Cesar Botella), analýzy dětí (René Diatkine, Evelyne Kestemberg a Jean Kestemberg, Serge Lebovici, Superego (Jean-Luc Donnet) zkoumali analytici SPP.
V souladu s I.P.A., jehož je součástí, má SPP za to, že přenos psychoanalýzy lze uskutečnit pouze v rámci instituce. Právě prostřednictvím svých Institutes of Psychoanalysis, odpovědných komisi pro vzdělávání a odbornou přípravu, zajišťuje pařížská psychoanalytická společnost přenos psychoanalýzy.
Psychoanalytická odborná příprava sestává z:
Školení v Pařížské psychoanalytické společnosti
Struktura výcviku v S.P.P. je „otevřená“ a představuje odpověď na rozpor mezi nutností přísného výcviku a nedostatečností univerzitního modelu jako analytického výcvikového modelu. Vzdělávací komise složená z dohlížejících analytiků definuje obecnou orientaci výcviku.
Základní a primární podmínkou je osobní analýza, s členem S.P.P. nebo s analytikem výcviku jiné I.P.A. společnosti. Když se jedinec domnívá, že jeho osobní analýza pokročila dostatečně, (může nebo nemusí skončit), může podat svou kandidaturu na vlastní výcvik, v jednom z ústavů. Kandidaturu posoudí minimálně tři členové Vzdělávací komise. Tato komise, po zvážení schopností předmětu autoanalýzy, naslouchání a vnímání nevědomí druhého, přijme, odliší nebo odmítne kandidáta. V SPP je v současné době ve školení více než 300 analytiků, což svědčí o živosti a významu přítomnosti SPP ve Francii.
V případě přijetí se uchazeč stane „analytikem ve školení“. Podnikne minimálně dvě dohlížené analýzy s týdenním dohledem dohlížejícího analytika.
Zároveň musí analytik ve školení na základě nabytých zkušeností integrovat korpus teoretických znalostí psychoanalýzy. Čtení a kritická diskuse o Freudově práci představují základní odkaz, na který se přidává a formuluje v křížovém odkazu, jeho následovníci a současní výzkumníci.
Na konci svého školení, po jeho „validaci“ Školicí komisí, může nově přijatý psychoanalytik požádat o členství ve Společnosti.
SPP čítá asi 800 aktivních členů, přijatých od analytiků vyškolených v jejích Psychoanalytických ústavech. V závislosti na jejich zapojení do odpovědnosti Společnosti jsou:
Adhérents jsou členové, kteří byli přijati Společností po potvrzení jejich vzdělání v jednom z Institutů psychoanalýzy a kteří přijali etický kodex SPP. Jsou přidruženými členy.
Tituláři jsou členové, kteří byli zvoleni buď na základě klinicko-teoretického textu, nebo sbírky klinicko-psychoanalytických textů. Jsou řádnými členy I.P.A.
Dohlížející analytici (formateurs) jsou voleni ze skupiny řádných členů. Jsou členy výukové komise, jejímž specifickým úkolem a odpovědností je dohled nad klinickou psychoanalýzou a jejím následným, psychoanalytickým výzkumem a její předávání.
Jedná se o členy SPP, kteří omezili nebo omezili svou profesní činnost.
Odpovídající členové jsou členové, kteří byli buď vyškoleni v S.P.P. a nyní žijí v zahraničí, nebo jsou to kolegové, kteří si díky své spřízněnosti s S.P.P. a jejím modelem přejí být informováni o její činnosti.
Centrum Jean Favreau pro konzultační a psychoanalytickou léčbu (CCTP)
Centrum Jean Favreau pro konzultační a psychoanalytickou léčbu (CCTP), které bylo v roce 1954 založeno souběžně s Institutem psychoanalýzy, poskytuje psychoanalytickou léčbu širší pařížské komunitě pro lidi, jejichž ekonomická nejistota by ztížila nebo znemožnila hledání soukromé léčby. Legitimita CCTP byla od jejího vzniku založena na úzké spolupráci s Institutem psychoanalýzy. Ředitel Institutu Sacha Nacht i první lékařský ředitel Cénac si přáli zajistit ambulantní provoz kliniky a dohled zkušených psychoanalytiků. Zpočátku byla léčba prováděna analytiky ve výcviku, kteří na oplátku dostávali dohled od starších analytiků. Od roku 1958 pařížští městští hygienici formálně uznávají striktně psychoanalytické poslání léčby, která má být poskytována, takže i když je veškerá léčba bezplatná, každý analytik pracující v CCTP je odměňován, čímž je zachována asymetrie vztahu mezi pacienty a analytiky.
V CCTP každého pacienta zpočátku navštěvuje konzultant, který určuje vhodnou indikaci: psychoanalýzu, psychoterapii, psychodrama nebo skupinovou psychoterapii nebo doporučení soukromému analytikovi. Ošetřující analytik tedy není konzultantským analytikem. CCTP pracuje s různorodou populací, nabízí různorodost psychoanalyticky založených léčebných postupů a je příkladem veřejné kliniky, která splňuje Freudův popis psychoanalýzy z roku 1922: provádí psychoanalytickou léčbu, zkoumá „duševní procesy“ a na základě posledně jmenovaných psychoanalytici v CCTP vyvinuli výzkumnou metodu.
Aktivity otevřené veřejnosti
Dvouletý cyklus otevřený pro lékaře, psychiatry, psychology a vysokoškolské studenty dobře do jejich psychologie nebo psychiatrické přípravy.
Měsíční úvodní konference otevřené veřejnosti, které se zabývají konkrétním tématem týkajícím se psychoanalýzy dětí a dospívajících.
Měsíční úvodní konference jsou přístupné veřejnosti.
Pro lékaře a psychiatry, přístupné veřejnosti.
Perron R. (1988), Histoire de la Psychanalyse, Paris, PUF, Collection „Que sais-je?“.