Články týkající se zneužívání
Abstraktní pojmy
Zneužívání zpráv /Antisociální chování
Donucování / Krutost
Zneužívání moci
Pronásledování / Rituální zneužívání / Násilí
Fyzické týrání
Mučení / týrání dětí
Těžké tělesné tresty
Domácí násilí
Psychické zneužívání
Zanedbávání dětí
Ponižování / Zastrašování
Mobbing / Šikana
Nenávistná řeč / Manipulace
Pronásledování / Vztahová agrese
Rodičovské odcizení
Psychické mučení
Ovládání mysli / Vyhýbání se
Cinderella Effect /Donucovací přesvědčování
Slovní zneužívání
Sexuální zneužívání
Incest / Sexuální zneužívání dětí
Znásilnění / Sexuální obtěžování
Týrané ženy/týrání dětí
Týrání seniorů / Násilí v rodině
Týrání vězňů / Týrání zvířat
Týrání partnerů / Týrání pacientů
Týrání manželů / šikana na pracovišti
Mezi společenskými vlivy je nátlak formou agresivního chování, tedy praktikou, kdy je osoba donucena k nedobrovolnému chování určitým způsobem (ať už jednáním nebo nečinností) za použití výhrůžek, zastrašování nebo jiné formy nátlaku nebo síly. Nátlak může obvykle zahrnovat skutečné způsobení fyzické nebo psychické újmy s cílem zvýšit důvěryhodnost hrozby. Hrozba další újmy pak může vést ke spolupráci nebo poslušnosti donucené osoby.
Termín je často spojován s okolnostmi, které zahrnují neetické použití výhrůžek nebo újmy k dosažení nějakého cíle. Donucení může také sloužit jako forma ospravedlnění v logické argumentaci (viz apel na sílu).
Soubor proveditelných voleb každého člověka se získává z kombinace dvou prvků: počátečního dotování (vnímaného počátečního stavu světa, který vybrané akce ovlivní) a transformačních pravidel (která určují, jak libovolná zvolená akce změní počáteční dotování podle vnímání daného člověka).
Z toho vyplývá, že k nátlaku by v zásadě mohlo docházet účelovou manipulací buď s transformačními pravidly, nebo s původní dotací (nebo s oběma). V praxi je však detailní volba reakce oběti na změnu původní dotace obecně nepředvídatelná. Účinný nátlak lze tedy provádět pouze prostřednictvím manipulace s transformačními pravidly. Děje se tak na základě věrohodné hrozby nějaké újmy, podmíněné volbou oběti. Často se jedná o skutečné způsobení újmy, aby byla hrozba věrohodná, ale je to právě hrozba (další) újmy, která přináší změnu transformačních pravidel.
Donucovací nátlak neodstraňuje zcela schopnost oběti vybrat si, ani nutně neovlivňuje její hodnocení potenciálních alternativ. Jak říkávali římští právníci, coactus volui, tamen volui (pod nátlakem jsem si přál, ale přesto jsem chtěl). V terminologii teorie racionální volby nátlak neodstraňuje objektivní funkci člověka, ale ovlivňuje pouze mantinely, za nichž je tato funkce maximalizována. Účelem nátlaku je však nahradit cíle oběti. Z tohoto důvodu mnozí sociální filozofové považují nátlak za pól protiklad svobody.
Je však třeba rozlišovat různé formy nátlaku: zaprvé podle druhu hrozící újmy, zadruhé podle jeho cílů a rozsahu a konečně podle jeho účinků, od nichž většinou závisí jeho právní, sociální a etické důsledky.
Při pohledu na obsah hrozby lze rozlišovat mezi fyzickým, psychickým a ekonomickým nátlakem.
Fyzický nátlak je nejčastěji zvažovanou formou, kdy obsahem podmínečné hrozby je použití násilí, síly proti osobě, drahým nebo majetku oběti, často používaným příkladem je „přiložení pistole k něčí hlavě“ k vynucení akce. Ozbrojené síly v mnoha zemích používají popravčí čety k udržení disciplíny a zastrašování mas nebo opozice k podrobení nebo mlčenlivé poslušnosti.
Existují však i nefyzické formy nátlaku, kdy hrozící újma bezprostředně neznamená použití síly.
V případě psychologického nátlaku se hrozící újma týká vztahů oběti s jinými lidmi. Nejzřetelnějším příkladem je vydírání, zejména citové vydírání, kdy hrozba spočívá v šíření škodlivých informací. Možných je však mnoho jiných případů, včetně účelových hrozeb odmítnutí nebo nesouhlasu skupiny vrstevníků, nebo dokonce pouhého hněvu či nelibosti milované osoby. Jiným příkladem je nátlakové přesvědčování.
=Donucování v psychoterapii
Někteří lidé hovoří o kulturním nátlaku, kdy strach z toho, že se se skupinou rozejdou, může nutit lidi, aby nosili určitý styl oblékání, veřejně odříkávali vyznání nebo slib věrnosti, který považují za eticky zavrženíhodný, začali kouřit, když by raději nechtěli, atd. V zde přijatém definičním rámci se všechny takové věci rovnají (psychologickému) nátlaku tehdy a jen tehdy, je-li strach z toho, že se se skupinou rozejdou, výsledkem účelových výhrůžek někoho. Viz Peer pressure, Sociology of religion, Pledge of Allegiance.
Někteří lidé zahrnují podvod do své definice (psychologického) nátlaku. Přesto podvod obecně nezahrnuje vůbec žádnou hrozbu, protože funguje tak, že vytváří pouhou falešnou představu oběti o jejích daných transformačních pravidlech. Ačkoli jeho účinky mohou být někdy velmi podobné účinkům podmíněné hrozby, může být proto užitečné považovat podvod za samostatný jev.
Analogický výsledek lze také získat čistě monopsonní silou (kde je pouze jeden kupující oproti jednomu prodávajícímu v monopolu). Abychom výše uvedený příklad obrátili, předpokládejme, že existuje mnoho nezávislých dodavatelů vody, kteří ji prodávají za konkurenční tržní cenu. Pokud někdo může prodávat pouze brambory (aby získal peníze na nákup vody) a existuje pouze jeden kupující brambor, kterému může prodávat, pak by prosté podmíněné odmítnutí kupujícího koupit jeho brambory bylo hrozbou smrti, stejně jako předtím.
Myšlenku, že monopolní kontrola může usnadňovat donucování, zdůraznili někteří obchodní etici a ekonomové. Ukazuje, že v některých případech sociální dopady tržní síly přesahují dopady na ekonomickou distribuci a efektivitu (ekonomii).
Čistě sobecké druhy nátlaku jsou formou predátorského chování donucovací strany, jejímž cílem je zúžit rozsah jednání jiných lidí tak, aby sloužily jejím osobním zájmům. Podle mnoha sociálních filozofů by se tento druh predátorského chování stal převládajícím v podmínkách sociální anarchie.
Pedagogický a myšlenkový nátlak
Ve všech formách myšlenkového nátlaku je bezprostředním cílem donutit ostatní lidi, aby jednali, jako by jejich základní pravidla volby byla totožná s pravidly donucovací strany. Tato pouhá konformita „vnějšího“ chování je však pouze prvním krokem. Skutečným a konečným cílem myšlenkového nátlaku je vyvolat změnu v samotné objektivní funkci oběti, tj. v základním souboru hodnot a pravidel, podle kterých si oběť určuje svou vlastní volbu mezi alternativami jakéhokoli uskutečnitelného souboru. Myšlenkový nátlak je tedy obecně míněn jako pouze dočasný. Jakmile dojde k žádoucí změně hodnot, očekává se, že se oběť spontánně přizpůsobí, aniž by bylo zapotřebí dalšího nátlaku.
Zda a za jakých podmínek lze tohoto konečného cíle skutečně stabilně dosáhnout, je obtížná otázka, kterou se budeme zabývat v oddíle věnovaném účinkům nátlaku. Zde je třeba zdůraznit, že bez ohledu na jeho účinnost byl myšlenkový nátlak ve skutečnosti v průběhu dějin používán velmi hojně.
Nejstarší, nejrozsáhlejší a nejtrvalejší druh myšlenkového nátlaku se týkal náboženství. Náboženský nátlak je podmnožinou predátorského nátlaku, v němž je sobecká entita nadpřirozená. Hrozba se obvykle projevuje jako slib entity, že na nesprávné chování bude reagovat zatracením – věčným nepohodlím. Tento nátlak má podobu náboženské diskriminace a pronásledování, včetně nucených konverzí, a při mnoha příležitostech vedl k náboženským válkám.
Ideologický nátlak je použití myšlenkového nátlaku ve snaze modifikovat společenskou a politickou filozofii lidí. To je samozřejmě něco zcela jiného než obyčejná propaganda, nebo dokonce prosté pronásledování politických oponentů, protože jeho cílem je vynucení individuálních ideologických konverzí. Na rozdíl od náboženského nátlaku jde o poměrně nedávný jev, omezený na některé totalitní režimy dvacátého století.
Počínaje sovětskými čistkami ve třicátých letech byly podobné techniky „vymývání mozků“ občasně a méně systematicky používány většinou komunistických režimů dvacátého století. Naproti tomu fašistický a nacistický režim Itálie a Německa měl tendenci omezovat svou donucovací činnost na čistě politické cíle, aniž by se nějak vážně pokoušel vnutit ideologickou konverzi svých odpůrců. O používání (fyzického) ideologického donucování však teoretizovali někteří fašističtí filozofové, jako Giovanni Gentile.
Někde uprostřed mezi predátorským a pedagogickým nátlakem najdeme formy nátlaku, které se používají jako hlavní koordinační nástroje velitelských systémů. Jedná se o organizace, které používají nátlak, aby na svých členech prosadily vzorce dělby práce zaměřené na dosažení cílů organizace, které z různých důvodů nemusí být vždy v souladu s osobními cíli každého člena. Nejtypičtějším příkladem velitelského systému je vojenská organizace, ale do této kategorie může snadno spadat jakýkoli velký produkční tým.
Rozsah nátlaku souvisí s tím, kdo proti komu používá podmínečnou hrozbu. Úzce souvisí s některými dalšími aspekty, které již byly zkoumány výše, a může mít prvořadý význam při určování účinků a důsledků nátlaku.
Nejčastěji se za druh považuje specifický nebo osobní nátlak. Dochází k němu, když o podmínečné hrozbě rozhoduje jeden konkrétní jedinec nebo malá skupina a/nebo je namířena proti nějakému jinému jednotlivci nebo malé skupině. Do této kategorie spadají všechny formy predátorského a myšlenkového nátlaku.
Účinky nátlaku se mohou podstatně lišit podle jeho druhu a rozsahu. Zde budou posuzovány z právního, psychologického, sociálního a etického hlediska.
Ve většině právních systémů je použití fyzického konkrétního nátlaku soukromými osobami trestným činem ve všech případech, které nezahrnují sebeobranu.
U psychologického specifického nátlaku je situace méně jednoduchá, a to z důvodu obecných obtíží při hledání jasných důkazů. Ve většině systémů je psychologický nátlak považován za trestný čin, je-li zaměřen na vydírání, jak je pro vydírání typické. Trestá se také tehdy, vede-li k nepatřičnému ovlivňování, definovanému jako vztah pán-otrok.
Samotné právní metody mohou využívat nátlaku, například když hrozí žaloba v případě, že osoba nevyhoví přání žalobce.
Konkrétní nátlak lze použít jako právní obranu v trestních věcech u činů spáchaných pod hrozbou újmy na zdraví. Obdobně lze namítat právní neplatnost smlouvy podepsané pod nátlakem.
V obou případech však vyvstává otázka, zda by „rozumná osoba“ vnímala hrozbu a reagovala stejným způsobem. Ve většině moderních právních řádů navíc nelze kázeňský nátlak uplatňovat jako polehčující okolnost pro válečné zločiny spáchané na základě nezákonných rozkazů.
Psychologické účinky: účinnost myšlenkového nátlaku
Na počátku šestého století napsal ve slavném dopise janovským Židům gótský král Theodorik Veliký, který byl árijským křesťanem: „…Nemůžeme přikazovat náboženství našich poddaných, protože nikdo nemůže být nucen věřit proti své vůli“: Hodgkin (1886) str. 219. Tato myšlenka, že svědomí ve skutečnosti nelze vynucovat, vznikla mezi stoickými filozofy starověkého Řecka a znovu se objevila o mnoho století později během a po evropské renesanci jako jedna ze základních zásad klasického (nebo whigského) liberalismu.
Opačný názor byl však dominantní v rámci toho, co Karl Popper (1945) nazval platónskou tradicí, která zahrnovala mimo jiné jak mainstreamové křesťanství, tak Hegelovu filozofii, s jejím pozdějším polárním vývojem marxismu a fašismu.
Sociální dopady: nátlak a pokrok
Podle whigsko-liberální tradice má vzhledem ke skotským morálním filozofům ze sedmnáctého a osmnáctého století rozšířený specifický nátlak obecný účinek v tom, že omezuje schopnost společnosti nacházet nové a lepší způsoby jednání: viz např. Hayek (1960). Vyplývá to z pohledu na sociální kulturu jako výsledek evolučního procesu adaptace a výběru metodou pokusu a omylu. Vzhledem k tomu, že specifický nátlak omezuje škálu potenciálních možností na rozmary jen několika jedinců, zužuje možnosti společnosti experimentovat a vybírat nová řešení, a tím i její schopnost adaptace. Předpokládá se tedy, že dlouhodobě nejúspěšnějšími společnostmi budou především ty, kde byl výskyt specifického nátlaku menší.
Etické účinky: nátlak a svoboda
Pro většinu lidí jsou etické důsledky individuálního predátorského nátlaku jednoznačné. V poslední době se někteří lidé pokusili rozšířit podobný etický úsudek i na jiné než predátorské formy nátlaku ze strany jednotlivců. Tak například hnutí Taking Children Seriously kritizovalo pedagogický nátlak ze strany dospělých, včetně rodičů, na děti s tím, že je možné a žádoucí jednat s dítětem tak, aby všechny aktivity byly konsensuální.