Myslel jsem, že jsme tým snů, který bojuje za svobodu naší země. Netušil jsem však, že žena mého srdce hraje na obě strany a mou lásku považuje jen za vstupenku k lepšímu životu u nepřítele.
Jmenuji se Jakub a je mi čtyřiadvacet let. Ještě před pár lety byl můj život úplně obyčejný, možná až nudný. Žil jsem v Plzni, pracoval jsem jako opravář domácích spotřebičů a největším vzrušením pro mě bylo, když se mi podařilo zprovoznit starou myčku nebo drtič odpadu. Jenže pak se nebe zatáhlo a z hvězd sestoupilo něco, co nikdo z nás nečekal. Přišli Oni – „Mistři“, jak si nechali říkat. Invaze byla blesková a krutá. Trvalo to sotva čtrnáct dní, než se naše vláda i armáda zhroutily pod náporem techniky, která popírala vše, co jsme dosud znali. Praha padla jako první, Plzeň hned po ní. Většina lidí se sklonila, ale my ne. Stali jsme se odbojem, hrstkou odhodlaných, kteří se skrývají v ruinách průmyslových hal a věří, že svoboda má stále svou cenu. Naše buňka byla pestrá směsice osudů: zdravotní sestra Jana, popelář Lukáš, servírka ze Švejkovy restaurace Sára, influencerka a modelka Hana a já, kluk s brašnou na nářadí, který uměl vyrobit bombu i z vyřazeného vysavače. A pak tu byl desátník Marek, nejmladší z nás, jediný profesionální voják, kterému se podařilo uniknout z obklíčení.Byli jsme jako rodina, i když nás neustále ubývalo. Každá malá chyba znamenala smrt nebo odvezení do „převýchovných táborů“, ze kterých se nikdo nevracel. Postupem času jsme se vypracovali na jednu z nejúspěšnějších odbojových skupin v západních Čechách. Vyráběli jsme improvizované nálože a kladli je na strategické silnice, abychom ochromili pohyb nepřátelských transportérů. A právě tehdy jsem se sblížil s Hanou. Byla to neuvěřitelně krásná žena, taková ta, která by se na kluka, jako jsem já, před válkou ani nepodívala. Ale v zákopech a sklepích se rozdíly stírají. Staral jsem se jí o mobil a kamery, aby mohla natáčet naše propagační videa a vzkazy pro ostatní bojovníky. Fascinoval mě její smysl pro humor i odvaha, se kterou čelila nebezpečí. Věřil jsem, že v téhle temné době je ona mým světlem, nadějí, pro kterou stojí za to riskovat krk každý boží den.Zpočátku bylo všechno skvělé. Hana a já jsme tvořili sehrané duo. Podařilo se nám dokonce navést starou tatrovku naloženou trhavinou přímo do jednoho z menších plavidel Mistrů, které kotvilo na prostranství u plzeňského stadionu. I když jsme loď nezničili, dali jsme jim jasně najevo, že Češi se jen tak nedají. Naše buňka se stala legendou. Lidé po městě sprejovali naše logo a ostatní odbojáři k nám vzhlíželi jako k celebritám. Jednou jsme se dokonce setkali s elitními vojáky z hor, kteří nám vyjádřili respekt. Celou tu dobu jsem měl pocit, že Hana je moje všechno. Byli jsme nerozluční, usínali jsme v objetí na špinavých matracích a snili o tom, jaké to bude, až tuhle pakáž vyženeme. Jenže pak přišla operace v novém kongresovém centru a všechno se začalo nezadržitelně hroutit pod tíhou lží a ambicí jedné jediné ženy.Mistři tam pořádali velkolepou oslavu u příležitosti prvního výročí okupace. Pozvali všechny lidské kolaboranty, kteří jim pomáhali udržovat pořádek. My jsme se tam infiltrovali jako obsluha a úklidová četa. Hana a já jsme měli za úkol rozmístit nálože v rozvodně. Zatímco jsem se potil s dráty a časovači, Hana se mi najednou ztratila z očí. Když jsem ji později zahlédl skleněnými dveřmi, málem se mi zastavilo srdce. Stála v hlavním sále, v jedné ruce sklenku drahého šampaňského, v druhé luxusní jednohubku, a smála se vtipům jednoho z těch zrádců, kteří zaprodali vlastní národ. Když jsme se pak bezpečně dostali ven a budova za námi vyletěla do povětří, nemohl jsem mlčet. Vykřičel jsem na ni všechnu tu bolest a zmatek, který jsem cítil, ale její odpověď mě zasáhla víc než střepina granátu.„Copak tě ta válka už neunavuje, Jakube?“ zeptala se mě s ledovým klidem v hlase. „Přece víš, že nemůžeme vyhrát. A Mistři nejsou žádná monstra z hororů. Nechtějí nás vyhubit, jen chtějí, abychom se stali součástí jejich vesmírné unie. Mají léky, mají technologie, mají řád. Proč bychom měli živořit v kanálech, když můžeme žít v přepychu?“ Díval jsem se na ni a nemohl věřit vlastním uším. To byla ta žena, která se mnou plakala nad osudem naší země? „Ty bys vyměnila svobodu za pohodlí?“ vydechl jsem nevěřícně. „Po tom všem, co jsme viděli? Po tom, co udělali lidem v Borském parku, kde stříleli nevinné po desítkách a házeli je do hromadných hrobů? Zapomněla jsi na ty kamiony plné našich surovin, které odvážejí pryč, zatímco my hladovíme?“Hana jen pokrčila rameny a v očích měla něco, co jsem dřív neviděl – chladnou vypočítavost. Viděla, jak moc mě to bolí, a tak to téma raději uzavřela. Já blázen jsem si tehdy namlouval, že to byla jen chvilková slabost, krize způsobená vyčerpáním. Kdo by se nechtěl zase pořádně vyspat v čistých peřinách bez strachu, že mu uprostřed noci vykopne dveře komando kolaborantů? Ta myšlenka byla lákavá pro každého, ale cena, kterou Hana navrhovala zaplatit, byla pro mě prostě neakceptovatelná. Přesto jsem ji dál miloval a doufal jsem, že ji z toho bludu vyvedu. Další týdny se zdálo, že je vše při starém. Útočili jsme, schovávali se, přežívali. Dokonce jsme přečkali i nálet, když jsme prohledávali starý sklad u letiště v Líních.Právě tam, mezi troskami a prachem, jsem našel prsten. Byl v zaprášené krabičce v jedné z kanceláří. Netušil jsem, jestli je to pravé zlato nebo jen bižuterie, ale věděl jsem, že Haně padne jako ulitý. Schoval jsem ho do kapsy jako největší poklad. Chtěl jsem, aby se stala mou ženou. Věděl jsem, že v tomhle světě nebudeme mít svatbu s hostinou a hudbou, ale chtěl jsem jí dát slib věrnosti a lásky. Rozhodl jsem se, že ji překvapím během naší příští velké akce, která byla naplánovaná na prosinec. Vánoce se blížily a Mistři je chtěli využít jako nástroj své propagandy. Na náměstí v centru Plzně nechali vztyčit obří strom přivezený ze Šumavy a nutili lidi, aby ho zdobili pod dohledem jejich ozbrojených hlídek.Desátník Marek přišel s plánem, ze kterého mrazilo. „Usadím se na jedné z budov s pancéřovkou, kterou jsme sehnali od party z Klatov. Vyhodíme ten strom do povětří i s těmi jejich dekoracemi. Doufám, že tam bude co nejvíc Mistrů, ale spokojím se i s těmi jejich poskoky v uniformách.“ Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že máme šanci se odtamtud dostat živí. Od té akce v kongresovém centru totiž Mistři hlídali každé shromáždění obrněnými transportéry a tanky. Marek se jen hořce usmál a řekl: „Kdo říkal, že se odtamtud dostaneme? Ty ale u toho odpalu nebudeš. Mám pro tebe jiný úkol.“ Rozprostřel na stole mapu historického centra a ukázal na čtyři body u vchodů do podzemních chodeb a sklepů. „Lidi se tam budou snažit utéct, až to začne. Chci, abys to tam podminoval a pohřbil je tam.“„To je řezničina, Marku,“ namítl jsem, ale on mě přerušil. „A pak je tu druhá část tvého úkolu. Musíš se postarat o Hanu.“ Nechápal jsem, o čem mluví, dokud mi neukázal svůj mobil. Byla na něm videa, která pořídili naši zvědi. Hana na nich mluvila s vysoce postavenými kolaboranty, usmívala se na ně, a na posledním záběru dokonce vcházela do vily, kterou si zabrali velitelé Mistrů. Svět se se mnou zatočil. Prsten v mé kapse mě začal pálit jako žhavý uhel. Hana byla zrádkyně. V odboji neexistovaly žádné výjimky – zrada se trestala smrtí, protože jeden slabý článek mohl zničit nás všechny. Marek mi položil ruku na rameno: „Je mi to líto, Jakube, ale myslel jsem, že bys to měl být ty, kdo to vyřeší. Zasloužíš si tu šanci.“Seděl jsem pak v koutě naší skrýše a brečel jako malý kluk. Vzpomínal jsem na její doteky, na to, jak mi šeptala do ucha, jak se jí v očích odrážely hvězdy, když jsme leželi na střeše a dívali se na nebe. Byla pro mě vším a teď jsem měl být jejím katem. Vzpomněl jsem si na příběh z Prahy, kde celou skupinu odbojářů vyvraždili jen proto, že mezi sebou měli krtka. To nás učili od začátku: nenechte zrádce dýchat stejný vzduch, jinak vás zahubí. Druhý den jsme zaujali pozice. Jana a Lukáš se vmísili do davu s puškami pod kabáty, Sára vezla kočárek plný granátů. Hana a já jsme byli v historickém muzeu, kde jsme instalovali poslední nálože.„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ zeptal jsem se jí najednou. Podívala se na mě překvapeně: „Co jako? Nerozumím ti.“ Cítil jsem, jak se mi třese hlas, ale už nebylo cesty zpět. „Že spolupracuješ s Mistry. Že jsi nás zaprodala.“ Hanina tvář v okamžiku ztratila barvu. Zmatení vystřídala ledová maska. „Ty to nechápeš,“ vyštěkla na mě. „Už nechci tenhle život v bídě! Nikdy jsem ho nechtěla. Využila jsem vás jen jako ochranu, dokud se nenaskytne něco lepšího. Musela jsem udělat to, co je nejlepší pro mě, pro moji budoucnost! Chci žít, Jakube, ne jen přežívat v prachu!“„Miloval jsem tě, Hano,“ řekl jsem a vytáhl z tašky dálkový odpalač. Naše bomby tentokrát nebyly na časovač, všechno jsem to měl v rukou já. „Chtěl jsem si tě vzít! Měl jsem pro tebe prsten!“ Hana se rozesmála. Byl to ošklivý, skřípavý smích, který mi rval srdce na kusy. „Vážně si myslíš, že někdo jako já by si vzal někoho, jako jsi ty? Znát své místo, opraváři! Jsi jen nula. Zrovna teď na té střeše čekají na tvého Marka a zastřelí ho jako psa. A ty tvoje bomby? Většinu časovačů jsem odpojila, když jsi se nedíval. Je konec. Postaví vás ke zdi za to všechno vraždění. Já vás nezradila, já zachránila stovky lidí, kteří prostě jen vědí, kdy jsou poraženi.“Díval jsem se na ni a cítil jen prázdnotu. „Mýlíš se,“ řekl jsem tiše. „Ty nálože nejsou na časovač. Jsou na můj signál.“ A pak jsem stiskl tlačítko. První výbuchy se ozvaly z jihu, celá budova muzea se otřásla v základech. Slyšel jsem střelbu z náměstí, jak Lukáš s Janou zahájili útok a hnali dav k podminovaným únikovým cestám. Vyběhl jsem z budovy právě ve chvíli, kdy hlavní nálož v muzeu explodovala. Slyšel jsem Hanin výkřik, který náhle utichl v hřmění hroutícího se zdiva. Tlaková vlna mě odhodila několik metrů daleko a svět kolem mě se zahalil do prachu a ticha. Poslední, co jsem viděl, než jsem ztratil vědomí, byl letící projektil z Markovy pancéřovky, který s přesností chirurga zasáhl ten zářící vánoční strom, u kterého stál jeden z velitelů Mistrů. Všechno se změnilo, ale cena za tuhle pravdu byla příliš vysoká.