Romantická láska je forma lásky, která je často považována za odlišnou od pouhých potřeb poháněných sexuální touhou nebo chtíčem. Romantická láska obecně zahrnuje směs emocionální a sexuální touhy, na rozdíl od platonické lásky. Často je zpočátku kladen větší důraz na emoce než na fyzickou rozkoš.
Romantická láska může být opětovaná nebo neopětovaná. V prvním případě mohou vzájemné projevy lásky vést k manželství nebo k navázání trvalého vztahu, který bude ve většině případů zahrnovat vášnivou sexuální lásku. Kde je láska jednostranná (neopětovaná) může dojít k poškození vážnosti a/nebo psychického blahobytu zavrženého milence.
Jedním z aspektů romantické lásky je náhodnost setkání, která vedou k lásce. Může to být z tohoto důvodu, že někteří v západní společnosti historicky zdůrazňovali romantickou lásku mnohem více než jiné kultury, ve kterých jsou domluvená manželství pravidlem. Nicméně globalizace západní kultury rozšířila západní představy o lásce a romanci.
Romantická láska se stala známou vášní ve středověku, kdy v některých případech milence oddělovaly nepřekonatelné bariéry morálky nebo konvence. Důsledkem fyzické přitažlivosti a nemožnosti intimity bylo nadměrné nahlížení na milovaného jako na nesmírně vzácného. Získání lásky nebo alespoň pozornosti milovaného motivovalo k velkým snahám mnoha druhů, jako je poezie, písně nebo erbovní výkony.
Romantická láska je v kontrastu s platonickou láskou. Všechna užití platonické lásky vylučují sexuální vztahy, ale pouze v moderním užití nabývá plně nesexuálního smyslu, spíše než klasického smyslu, ve kterém jsou sexuální pudy sublimovány. Sublimace má často tendenci být zapomenuta v náhodném přemýšlení o lásce; lze ji nalézt v psychologii a Nietzschem. Neopětovaná láska může být romantická, i když jen v komickém nebo tragickém smyslu, nebo v tom smyslu, že sublimace sama o sobě je srovnatelná s romancí, kde je spiritualita umění i rovnostářských ideálů kombinována se silným charakterem a emocemi. Tato situace je typická pro období romantismu, ale tento termín je odlišný od jakékoliv romantiky, která by v něm mohla vzniknout. Romantická láska může být opětována emocionálně i fyzicky, aniž by byla naplněna, s čímž by jedna nebo obě strany mohly souhlasit.
V romantické lásce, podle modernějších západních definic tohoto pojmu, milenci často překračují světské kvality, nejen hledají hlubší lásku, ale možná také vyvolávají otázky ohledně konečného významu (v žádném případě to není neobvyklá otázka). Tato kritika lásky není ve filozofii zdaleka nová, ale je velkým dlužníkem Schopenhauera a Kierkegaarda. Schopenhauer dlouze psal o konfliktu mezi reprodukčními instinkty a osobním naplněním a v tomto ohledu předcházel Freudovi.
Tato oblast zájmu, vztahující se k filozofickým a náboženským otázkám identity a osobnosti, je řešena níže (5). Navíc romantika je nejen rozptýlená a dokonce neodmyslitelně spjatá s rodinným životem, ale často je do určité míry nebo zcela svobodná, ve smyslu bez přerušení, nebo v nějakém radikálnějším smyslu, jako svobodná od různých zvyků a tradic.
Také romantika je nebo se stala významným aspektem postmoderny a mezi její kritéria patří především móda a ironie. Sexuální revoluce takové změny přinesly. Vtip nebo ironie zahrnuje vrozenou nestabilitu romantiky, vyladěnou na její pozdně moderní zvláštnosti. Tento jev je v populární kultuře často vyjadřován jako „házení hrou“. Láska a manželství byly zjevně vždy ironické, ale ne v takové míře. V marxismu by romantika mohla být považována za příklad odcizení. Ve své teorii mimetické touhy se Girard pokouší dávat smysl takovým jevům a zaměřuje se na konflikt mezi romantickou individualitou a žárlivostí. Přesto ve svém nezávislém módu (tj. spíše než jako změna v rámci vztahu) bývá tragickou oblastí ležící někde mezi na jedné straně etickým a na druhé straně asketickým (nebo možná zhýralým) životem, kombinujícím význam s nudou.
Obecná definice romantické lásky
Romantická láska je relativní pojem, který rozlišuje okamžiky a situace v rámci mezilidských vztahů. Často je zpočátku kladen větší důraz na emoce (zejména ty z lásky, intimity, soucitu, ocenění a obecného „zalíbení“) spíše než na tělesnou rozkoš. Romantická láska je však v abstraktním smyslu tohoto pojmu tradičně označována jako zahrnující směs emocionální a sexuální touhy po druhém člověku. Nicméně Lisa Diamondová, profesorka psychologie na Utažské univerzitě, navrhuje, že sexuální touha a romantická láska jsou funkčně nezávislé a také jako další tvrzení k tématu, že romantická láska není vnitřně orientována na partnery stejného pohlaví nebo jiného pohlaví; a že vazby mezi láskou a touhou jsou obousměrné oproti jednostranným.
Diamondová dále neuvádí, že pohlaví má v romantické lásce přednost před jiným pohlavím, protože jak již bylo zmíněno Diamondová teorie zřejmě vychází z myšlenky, že je možné, aby se někdo, kdo je heterosexuál, zamiloval do někoho stejného pohlaví, a aby se někdo, kdo je homosexuál, zamiloval do někoho jiného pohlaví.
Pokud člověk vnímá romantickou lásku ne jako prostou erotickou svobodu a vyjádření, ale jako porušení tohoto vyjádření z předepsaného zvyku, romantická láska je moderní. V primitivních společnostech mohlo být napětí mezi manželstvím a erotikou, ale to se většinou vyjadřovalo tabu ohledně menstruačního cyklu a zrození.
Před 18. stoletím, stejně jako dnes, existovalo mnoho manželství, která nebyla sjednána a vznikala z více či méně spontánních vztahů. Ale také po 18. století získaly ilegální vztahy nezávislejší roli. V buržoazních manželstvích se ilegalita mohla stát hrozivější a mohla způsobit napětí.[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text] Bonnie G. Smithová v knize Ladies of the Leisure Class líčí námluvy a manželské rituály, které mohou být vnímány jako utlačující jak pro muže, tak pro ženy. Píše: „Když se mladé ženy z Nord braly, činily tak bez iluzí lásky a romantiky. Jednaly v rámci zájmu o reprodukci pokrevních linií podle finančních, profesních a někdy i politických zájmů.“ Následná sexuální revoluce zmírnila konflikty vznikající z liberalismu, ale neodstranila je.
Antropologové jako Claude Levi-Strauss ukazují, že ve starověkých i současných primitivních společnostech existovaly složité formy námluv. Možná však neexistují důkazy, že členové takových společností vytvářeli milostné vztahy odlišné od svých zavedených zvyků způsobem, který by paralelně vytvářel moderní romantiku.
Romantická láska je pak relativní pojem v rámci jakéhokoli sexuálního vztahu, ale není relativní, pokud je posuzována v kontrastu se zvykem. V rámci existujícího vztahu může být romantická láska definována jako dočasné uvolnění nebo optimalizace intimity, a to buď zvlášť luxusním způsobem (nebo naopak jako v „přirozeném“), nebo možná ve větší duchovnosti, ironii nebo ohrožení vztahu. Může se zdát jako rozpor, že romantika je v protikladu k duchovnosti a přesto by jí byla posílena, ale pomíjivá kvalita romantiky by mohla ve větší jasnosti vyniknout, když pár zkoumá vyšší význam.[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text]
Kulturní tradice manželství a zasnoubení jsou nejzákladnějšími zvyky v rozporu s romantikou[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text], nicméně je možné, že romantika a láska mohou mezi partnery existovat v rámci těchto zvyků. Shakespeare a Kierkegaard popisují podobná hlediska, a to v tom smyslu, že manželství a romantika nejsou harmonicky sladěny. Například v Measure for Measure, „…mezi Isabellou a vévodou nebyl a v tomto bodě není žádný projev náklonnosti, pokud tím citem myslíme něco, co se týká sexuální přitažlivosti. Ti dva na konci hry se milují tak, jako milují ctnost.“ Isabella, stejně jako všechny ženy, potřebuje lásku a může odmítnout manželství s vévodou, protože se s ní snaží zplodit dědice pro její ctnosti, a ona není spokojená s omezeným druhem lásky, která z toho vyplývá. Shakespeare tvrdí, že manželství kvůli své čistotě nemůže jednoduše zahrnout romantiku. Mimomanželskou povahu romantiky objasňuje také John Updike ve svém románu Gertruda a Claudius, stejně jako Hamlet. Najdeme ji také ve filmu Statečné srdce, nebo spíše v životě Isabely Francouzské.
Romantika může být tragická i ve svém konfliktu se společností. Tolstoj se také zaměřuje na romantické meze manželství a Anna Kareninová dává přednost smrti před manželstvím se svým snoubencem. Dále se Kierkegaard v projevu o manželství, který je uveden v Kierkegaardově Buď/Nebo, pokouší ukázat, že právě proto, že manželství postrádá v zásadě vášeň, je podstata manželství, na rozdíl od romantiky, vysvětlitelná mužem, který nemá zkušenost ani s manželstvím, ani s láskou.
V následujícím úryvku, ze Shakespearova Romea a Julie, Romeo, slovy „vše spojeno, kromě toho, co musíš spojit Svatým sňatkem“ naznačuje, že to není sňatek s Julií, o co usiluje, ale jen o to, aby se s ní romanticky spojil. To „Modlím se, abys svolil ke sňatku s námi“ znamená, že sňatek znamená odstranění společenské překážky mezi dvěma znepřátelenými rodinami, ne že Romeo s Julií usiluje o sňatek z nějakého jiného konkrétního důvodu, jako o přidání jejich lásky nebo o to, aby jí dal nějaký větší smysl.
„Pak tedy jasně věz, že drahá láska mého srdce je dána
Na spanilou dceru bohatého Kapuleta:
Jako má na její, tak i její na mou;
A vše spojeno, vyjma toho, co musíš spojit
Svatým sňatkem: kdy a kde a jak
Potkali jsme se, dvořili jsme se a dali si slib,
Řeknu ti to, když půjdeme kolem; ale to se modlím,
abys svolil k tomu, že nás dnes oddáš.“
–Romeo a Julie, II. dějství, II. scéna
Historická definice romantické lásky
Polibek od Francesca Hayeze, 19. století.
Historici se domnívají, že skutečné anglické slovo „romance“ se vyvinulo z lidového dialektu ve francouzském jazyce, což znamená „verse narritve“, odkazující na styl řeči a psaní, a umělecké nadání v rámci elitních tříd. Slovo bylo původně svým způsobem adverb, což mělo latinský původ „Romanicus“, což znamená „římského stylu“, „jako Římané“ (viz Římané.) Spojující představa je, že eurepeonské středověké lidové příběhy byly obvykle o rytířském dobrodružství, nekombinovaly myšlenku lásky až do konce sedmnáctého století. Slovo „romance“ nebo jeho ekvilence se také vyvinulo s jinými významy v jiných jazycích, jako jsou španělské a italské definice „dobrodružného“ a „vášnivého“ z počátku devatenáctého století, někdy kombinující myšlenku „milostné aféry“ nebo „idealistické kvality“.
Současnější a západní tradiční terminologie znamenající „dvořit se jako milenec“ nebo obecná myšlenka „romantické lásky“ vznikla pravděpodobně koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století, především z francouzské kultury. Tato myšlenka je tím, co podnítilo spojení mezi slovy „romantický“ a „milenec“, čímž vznikla anglická fráze „romantická láska“ (tj. „milovat jako Říman“.) Přesný původ takového spojení však není znám. Ačkoli slovo „romance“ nebo jeho ekvivalenty nemusí mít v jiných kulturách stejnou konotaci, zdá se, že obecná myšlenka „romantické lásky“ se v té či oné době křížila kulturami.
Historicky byly romance příběhy o zázračných dobrodružstvích, napsané ve francouzském jazyce. Tyto příběhy většinou zahrnovaly rytíře s hrdinskými vlastnostmi nebo o epických výpravách. Později se do těchto příběhů začala vnášet láska a tehdy se slovo „romance“ vžilo do významu tohoto typu lásky.