Pre- a perinatální psychologie

Prenatální a perinatální psychologie je interdisciplinární studium základů zdraví v těle, mysli, emocích a v trvalých vzorcích odezvy na život. Zkoumá psychologické a psychofyziologické účinky a důsledky nejranějších zkušeností jedince, před narozením („prenatální“), jakož i během porodu a bezprostředně po něm („perinatální“) na zdraví a schopnost učení jedince a na jeho vztahy. Jako široká oblast vyvinula řadu léčebných a preventivních zásahů pro nenarozené, při porodu, pro novorozence, kojence a dospělé, kteří jsou nepříznivě ovlivněni časnou prenatální a perinatální dysfunkcí a traumatem. Některé z těchto metod se neobešly bez významných kontroverzí, například domácí porod na Západě a v dřívějších dnech psychoterapie LSD pro řešení porodních traumat.

Příklady různorodosti zájmů v předmětu jsou: v neurobiologii, kde je chápáno, že „zkušenost může změnit zralý mozek – ale zkušenost v kritických obdobích raného dětství organizuje mozkové systémy“; v psychoneuroendokrinologii, kde je prokázána „umbilikální výměna vlivů“, která ovlivňuje okamžitou a dlouhodobou psychologii chování; v bioinženýrství, kde je význam pro vývoj i růst fetomaternálního systému stále více chápán; a v klinické mateřsko-fetální medicíně, kde je zkoumán jedinečný symbiotický vztah mezi matkou a jejím plodem a kde jsou otázky jako stres matky a vývoj pozdější psychopatologie u dítěte posuzovány prostřednictvím hormonálních mechanismů zejména osy HPA.

I když se teoretické a psychoterapeutické přístupy liší v přístupu k tématu, společným vodítkem je zásadní význam pre- a perinatálních zážitků při formování osobnosti a v budoucím psychologickém vývoji. Přesto, poněkud v rozporu s důkazy, toto tvrzení není v psychologii příliš podporováno. Existují široce rozšířené pochybnosti o tom, do jaké míry jsou novorozenci schopni vytvářet vzpomínky, o účincích jakýchkoli takových vzpomínek na jejich osobnost a o možnosti jejich znovuzískání z nevědomé mysli, což je samo předmětem argumentace v této oblasti. Pouze menšina psychologů má přímou zkušenost s terapeutickými modalitami, které zkoumají tyto jevy a mnozí zpochybňují platnost a dokonce existenci potlačených vzpomínek. Zkušenosti a paměť však nejsou synonyma, a i když si plod nemusí na své zážitky vzpomenout, přesto v těchto okamžicích žil a možná na ně měl neurologické, psychologické nebo fyziologické reakce, které mohou ovlivnit probíhající vývoj mysli a/nebo mozkových struktur.

Doporučujeme:  Sigmund Freud

Význam porodních zážitků byl uznáván již od počátků moderní psychologie. Ačkoli se Sigmund Freud této myšlenky krátce dotkl, než ji odmítl ve prospěch Oidipova komplexu, jeden z jeho žáků Otto Rank se stal přesvědčeným o významu porodního traumatu při vyvolávání úzkostných neuróz. Rank vyvinul proces psychoanalýzy založený na porodních zážitcích a sepsal své stěžejní dílo ‚Trauma narození‘. Freudova počáteční shoda a později volte-face způsobily mezi nimi roztržku, která odsunula studium porodního traumatu na okraj psychologie. Tématu se znovu ujal v roce 1949 Nandor Fodor, Rankův pacient a učitel Francise Motta. Kromě porodního traumatu Fodor zdůrazňoval význam prenatálního traumatu.

Vývoj v padesátých letech zahrnoval posun důrazu směrem k netraumatickým od Donalda Winnicotta a k transpersonálním aspektům pre- a perinatální zkušenosti od Maartena Lietaerta Peerbolta a upozornil na relevanci velmi časné gestace, a dokonce i na událost početí od Peerbolta. Tato témata později rozpracovali Frank Lake stejně jako Michael Irving, R D Laing, Graham Farrant, Stanislav Grof a další. Vyjádření na široké sociální úrovni základních perinatálních pocitů, jako je „trpící plod“ nebo „toxická placenta“, je součástí vyprávění v psychohistorii, které vyvinul Lloyd deMause. Pre- a perinatální psychologie je jádrem primární terapie a primární integrace. Profesor Stephen Maret se těmito vlivy zabýval ve své knize Prenatální osoba.

Materiál vzešlý ze sezení psychedelické psychoterapie pomocí LSD a dalších halucinogenních drog byl základem pro výzkum trvalých účinků pre- a perinatálních zážitků v dospělém životě, který vedli Frank Lake, Athanasios Kafkalides a Stanislav Grof. Grof dále zformuloval rozsáhlý teoretický rámec pro analýzu pre- a perinatálních zážitků, založený na čtyřech konstruktech, které nazval Základní perinatální matice. Lake a Grof nezávisle na sobě vyvinuli dýchací techniky, po Wilhelmu Reichovi jako alternativu k užívání psychedelických drog, které byly od poloviny 60. let vystaveny značným právním potížím. Související techniku nazvanou Rebirthing Breathwork vyvinul Leonard Orr; a účastníci základní psychoterapie prožívají předpokládané porodní trauma jako součást svého výcviku.

Doporučujeme:  Poruchy přilnavosti

Na význam prenatálních zážitků upozornila v roce 1981 kniha Tajný život nenarozeného dítěte od Thomase R. Vernyho, který založil Asociaci pro prenatální a perinatální psychologii a zdraví (APPPAH). David Chamberlain, který byl prezidentem APPPAH v letech 1991 až 1999, vydal populární knihu s názvem Děti si pamatují narození (1988), v níž nastínil nový experimentální výzkum, který podporuje existenci prenatálních vzpomínek. Další důkazy předložil Ludwig Janus v knize Trvalé účinky prenatálních zážitků (1997).

Snad první knihou, která účinně zprostředkovala význam porodu bez traumat širší veřejnosti, byla kniha Zrození bez násilí (1975) od francouzského porodníka Dr. Fredericka Leboyera, která pomohla popularizovat praxi umisťování novorozenců do vany s teplou vodou, známé jako „Leboyerova koupel“, aby simulovala známé prenatální prostředí teplé plodové vody. V návaznosti na Leboyera se další francouzský porodník Michel Odent stal průkopníkem praxe nízkointervenční práce a posunul „Leboyerovu koupel“ o krok dál a rozvinul využití bazénů s teplou vodou pro porod do vody.

Wendy Anne McCarty, spoluzakladatelka Prenatálního a perinatálního psychologického programu na Santa Barbara Graduate Institute, v roce 2004 zhodnotila 30 let klinického výzkumu v prenatální a perinatální psychologii a současné mainstreamové modely raného vývoje. Ve své knize Welcoming Consciousness představila Integrovaný model raného vývoje, který reflektoval klinické poznatky prenatální a perinatální psychologie. Transcendentní a lidské aspekty uvědomění zdokumentované od počátku života se staly jádrem tohoto holografického modelu.