Kryptomenie neboli „skrytá vzpomínka“ je název pro teoretický jev zahrnující potlačené nebo „zapomenuté“ vzpomínky. Odkazuje na případy, kdy se (zřejmě) člověk domnívá, že vytváří nebo vymýšlí něco nového, jako je příběh, báseň, umělecké dílo nebo vtip, ale ve skutečnosti si vybavuje podobné nebo totožné dílo, se kterým se již dříve setkal. Podle teorie kryptomnezie se osoba nezapojuje do plagiátorství, ale spíše prožívá vzpomínku, jako by to byla inspirace. Zastánci fenoménu kryptomnezie se domnívají, že je to možná prostředek, jak si vybavit určité zážitky, které by si jinak člověk nepamatoval.
Jak vysvětlil Carl Jung v knize Člověk a jeho symboly,
„Autor může vytrvale psát podle předem připraveného plánu, vymýšlet hádku nebo rozvíjet linii příběhu, když náhle odběhne na tečnu. Možná ho napadla čerstvá myšlenka nebo jiný obraz nebo úplně nový podkres. Zeptáte-li se ho, co vedlo k odbočení, nebude vám to schopen říct. Možná si té změny ani nevšiml, i když nyní vytvořil materiál, který je zcela čerstvý a zřejmě mu předtím nebyl znám. Přesto se někdy může přesvědčivě ukázat, že to, co napsal, se nápadně podobá dílu jiného autora – dílu, o kterém se domnívá, že ho nikdy neviděl.“
Jung dále vyjmenovává konkrétnější příklady. Kniha Friedricha Nietzscheho Tak promluvil Zarathustra obsahuje téměř doslovné vylíčení incidentu, který je rovněž obsažen v knize vydané kolem roku 1835, půl století předtím, než Nietzsche napsal. To není považováno ani za účelové plagiátorství, ani za čistou náhodu. Nietzscheho sestra potvrdila, že skutečně četl původní vylíčení, když mu bylo 11 let.
Helen Kellerová vážně ohrozila její a učitelčinu důvěryhodnost případem kryptomnézie, který byl mylně vyhodnocen jako plagiátorství. Ledový král, který Kellerová napsala ze zasypaných vzpomínek na pohádku, jež jí byla předčítána před čtyřmi lety, zanechal Kellerové nervovou trosku a po zbytek života nebyla schopna psát beletrii.
Kryptomezie může být důsledkem toho, že některé vzpomínky se stanou násilně nevědomými, kvůli nedostatku výztuže užíváním. Z paměti může zůstat dost na to, aby si ji člověk vybavil, ale ne na to, aby si vybavil její původ.[citace nutná] Proto nemá vždy podobu plagiátorství, jak by tomu bylo písemně, stejně jako hudebních kompozic a dalších uměleckých forem, ale může být i základem filozofie.
„Schopnost dosáhnout bohaté žíly takového materiálu [nevědomí] a efektivně ho převést do filozofie, literatury, hudby nebo vědeckého objevu je jedním ze znaků toho, co se běžně nazývá genialitou.“ —Carl Jung, Člověk a jeho symboly.
„Jasný důkaz tohoto faktu můžeme najít v samotných dějinách vědy. Například francouzský matematik Poincaré a chemik Kekulé vděčili za významné vědecké objevy (jak sami přiznávají) náhlým obrazovým ‚zjevením‘ z nevědomí. Takzvaná ‚mystická‘ zkušenost francouzského filozofa Descarta zahrnovala podobné náhlé zjevení, v němž bleskově spatřil ‚řád všech věd‘. Britský autor Robert Louis Stevenson strávil léta hledáním příběhu, který by odpovídal jeho ‚silnému smyslu pro dvojí bytí člověka‘, když se mu náhle ve snu zjevil příběh doktora Jekylla a pana Hyda.“ —Carl Jung Člověk a jeho symboly
Nejzajímavější je zmínka o Kekulém. Při výzkumu benzenu se německému chemikovi zdálo o hadovi s ocasem v tlamě. Kekulé si hada vyložil jako vyobrazení uzavřeného karbonového prstence benzenu, ale symbol hada s ocasem v tlamě je starověký, známý jako Ouroboros. Lze ho nalézt v řeckých rukopisech již ze třetího století před naším letopočtem. Tento had může také symbolizovat vratné chemické reakce.
Robert Louis Stevenson odkazuje na případ cyptomnézie, který se odehrál během psaní knihy Ostrov pokladů a který ke svému rozpakům zjistil několik let poté:
Nyní se dostávám k bolestné kapitole. Papoušek nepochybně kdysi patřil Robinsonu Crusoeovi. Kostra je bezpochyby dopravena od Poea. O těch si myslím jen málo, jsou to maličkosti a detaily; a nikdo nemůže doufat, že bude mít monopol na kostry nebo že se dostane do kouta v mluvících ptácích. Věznice, jak mi bylo řečeno, pochází z Masterman Ready. Může být, ani za mák mi na tom nezáleží. Tito užiteční spisovatelé naplnili básníkovo rčení: když odcházeli, zanechali za sebou Stopy na píscích času, Stopy, které snad jiné – a já byl ten druhý! Je to můj dluh vůči Washingtonu Irvingovi, co naplňuje mé svědomí, a to právem, neboť věřím, že plagiátorství se málokdy dostalo dál. Náhodou jsem před několika lety sebral Příběhy poutníka s výhledem na antologii vyprávění prózy, a kniha vylétla a udeřila mě: Billy Bones, jeho truhla, společnost v salónu, celý vnitřní duch a značná část materiálních detailů mých prvních kapitol – to všechno tam bylo, to všechno bylo majetkem Washingtona Irvinga. Ale tehdy jsem o tom neměl ani tušení, když jsem seděl u krbu a psal něco, co vypadalo jako jarní přílivy poněkud přízemní inspirace; ani den za dnem, po obědě, když jsem nahlas předčítal své ranní dílo rodině. Připadalo mi to originální jako hřích; zdálo se mi, že mi to patří jako pravé oko.
Kritici vysvětlení kryptomnézie poukazují na to, že nikdy neexistoval žádný vědecký důkaz o její platnosti. Každý údajný případ kryptomnézie lze také vysvětlit úmyslným plagiátorstvím – svědectví zúčastněných nelze považovat za vědecky spolehlivá. Ze stejného důvodu však nelze vyloučit kryptomnézii jako platný jev pouze na základě svědeckých důkazů. V důsledku toho zůstává platnost kryptomnézie otázkou názoru.
(Mnoho autorů, kteří působí poctivě, tvrdí, že jejich vlastní díla byla vystavena kryptomnezii. Autoři někdy tyto informace dobrovolně poskytují, aniž by byli obviněni z plagiátorství. Úmyslní plagiátoři by se spíše snažili tyto informace skrýt. Takoví autoři pravděpodobně mluví pravdu.)
Ve skutečnosti je precedentem v autorském zákoně Spojených států z roku 2006 zacházet s údajnou kryptomnézií stejně jako s úmyslným plagiátorstvím. Klíčovým případem je případ Bright Tunes Music versus Harrisongs Music, kde vydavatel „He’s So Fine“, napsaný Ronaldem Mackem, soudu prokázal, že si George Harrison vypůjčil podstatnou část své písně „My Sweet Lord“ z „He’s So Fine“. Soud uložil náhradu škody navzdory tvrzení, že kopírování bylo podvědomé. Rozsudek byl potvrzen druhým obvodem v případu ABKCO Music versus Harrisongs Music a případ Three Boys Music versus Michael Bolton , potvrzený devátým obvodem, tento princip potvrdil.