Moudrá stařena a Moudrý stařec (v Jungově teorii analytické psychologie) jsou archetypy Kolektivního nevědomí. „Moudrá stařena“… [nebo] nápomocná „stařena“ je dobře známým symbolem v mýtech a pohádkách pro moudrost věčné ženské přirozenosti“. „Moudrý stařec, nebo nějaký jiný velmi mocný aspekt věčné mužnosti“ je její mužský protějšek.
V Jungově myšlení byl proces individuace poznamenán sledem archetypů, z nichž každý nabýval převahy v po sobě jdoucích fázích, a tak odrážel to, co nazýval vzestupnou psychickou stupnicí nebo „hierarchií nevědomí“. Tedy počínaje prostřední pozicí „anima nebo animus…, stejně jako mají posledně jmenovaní vyšší pozici v hierarchii než stín, tak celistvost vznáší nárok na pozici a hodnotu ještě vyšší“. Moudrá stařena a člověk, jak nazýval „Mana“ osobnosti nebo „supraordní“ osobnosti, stáli za touto celistvostí já: „matka („Primordial Mother“ a „Earth Mother“) jako nadprůměrná osobnost…jako „já“.
Jak řekl von Franz: „Jestliže jedinec vážně a dostatečně dlouho zápasil s problémem zvířete (nebo animu), takže se s ním již částečně neztotožňuje, nevědomí opět mění svůj dominantní charakter a objevuje se v nové symbolické podobě představující Já, nejvnitřnější jádro osobnosti. Ve snech ženy je tento střed obvykle zosobněn jako nadřazená ženská postava – kněžka, čarodějka, matka země nebo bohyně přírody či lásky. V případě muže se projevuje jako mužný iniciátor a strážce (indický guru), moudrý stařec, duch přírody a tak dále“.
Mužský iniciátor byl Jungem popsán jako ‚postava stejného pohlaví odpovídající otci-imagovi…mana-osobnost [a]je dominantou kolektivního nevědomí, uznávaným archetypem mocného muže v podobě hrdiny, náčelníka, kouzelníka, šamana, světce, vládce lidí a duchů‘. Podobně ‚postava moudré stařeny reprezentovaná Hekaté nebo Bábou…Velkou matkou‘ představovala aspekt matky-imaga. Archetypy kolektivního nevědomí tak mohou být chápány jako vnitřní reprezentace rodiče stejného pohlaví – jako ‚imago vytvořené z rodičovských vlivů plus specifických reakcí dítěte‘. V důsledku toho pro Junga ‚uvědomování si těch obsahů, které tvoří archetyp manové osobnosti, znamená tedy „pro muže druhé a pravé osvobození od otce, pro ženu to od matky, a tím i první vnímání vlastní jedinečné individuality“‚.
Podle Jungova názoru „všechny archetypy spontánně vytvářejí příznivé a nepříznivé, světlé a tmavé, dobré a špatné efekty“. Tudíž „dobrý moudrý muž“ zde musí být v kontrastu s odpovídajícím tmavým, chthonickým obrazem“ a stejným způsobem má kněžka či sibylka svůj protějšek v postavě „čarodějnice… nazývané Jungem „strašná matka“. Vzato dohromady, muž a žena, „Lovec nebo starý čaroděj a čarodějnice odpovídají negativním rodičovským obrazům v magickém světě nevědomí“.
Posouzení takových kolektivních archetypů však nesmí být ukvapené. „Tak jako všechny archetypy mají kladnou, příznivou, světlou stránku, která směřuje vzhůru, tak i ony mají tu, která směřuje dolů, částečně zápornou a nepříznivou, částečně chtonickou“ – takže (například) „nebeská žena je kladná, nese záporný aspekt „nadpřirozené osobnosti“, která rozšiřuje vědomou lidskou bytost vzhůru do nebeských a dolů do zvířecích oblastí“. Přesto měly oba aspekty, nebeské i chtonické, pro Junga (alespoň potenciálně) stejnou hodnotu, neboť usiloval o to, co nazval „coniunctio oppositorum“, spojení protikladů. „Člověk se nestane osvíceným tím, že si představí světelné postavy“, tvrdil, „ale tím, že učiní temnotu vědomou“. Podobně s ohledem na cíl samotného individuačního procesu, „jako celek je já náhoda oppositorum; je tedy jasné a temné, a přesto ani jedno“.
Vyrovnat se s manskými postavami kolektivního nevědomí – s rodičovskými imagy – tak znamenalo překonat psychické štěpení, aby bylo možné přijmout ‚Zvrácenou stranu Velké matky‘; přijmout způsob, jakým ‚otec obsahuje oba krále najednou…Zvráceného krále a celého krále‘.