Zákony o bezpečném útočišti (v některých státech také známé jako „Baby Moses laws“) jsou zákony ve Spojených státech, které dekriminalizují zanechání nezraněných dětí se zákonem určenými soukromými osobami, aby se dítě stalo svěřencem státu. Zákony o bezpečném útočišti obvykle nechávají rodiče před soudem beze jména, často používají číslovaný systém náramků jako jediný prostředek spojení dítěte s matkou.
Některé státy považují odevzdání se bezpečného útočiště za závislost na dítěti nebo opuštění dítěte, přičemž stížnost je kvůli tomu podávána u soudu pro mladistvé. Rodič se buď dostane do platební neschopnosti, nebo na stížnost odpoví. Jiné státy považují odevzdání se bezpečného útočiště za odevzdání při adopci, tedy za zřeknutí se rodičovských práv (viz rodičovská odpovědnost). Policejní stanice, nemocnice, záchranné oddíly a hasičské stanice jsou typickými místy, na která se vztahuje zákon o bezpečném útočišti.
Zastánci zákonů o bezpečném útočišti tvrdí, že zákony zachraňují životy tím, že nabádají rodiče k bezpečnému odevzdání dětí, místo aby je potratili, zabíjeli nebo odhazovali. Odrazovači tvrdí, že vzhledem k tomu, že zákony o bezpečném útočišti nevyžadují, aby byli rodiče ve stresu, využijí rodiče zákon do značné míry k tomu, aby se vyhnuli upozornění na neodevzdávajícího rodiče.
Detraktoři také tvrdí, že zákony o bezpečném útočišti podkopávají zákony o dočasném odevzdání dětí, které byly uzákoněny speciálně pro rodiče, kteří si nejsou jisti, zda si své děti ponechat, nebo se jich vzdát. Zastánci oponují tvrzením, že anonymita je jediný způsob, jak přesvědčit určité rodiče, aby svým dětem neubližovali, a že přínos převažuje nad jakoukoli tvrzenou újmou.
V souvislosti se zákonem o bezpečném útočišti, který byl v Nebrasce přijat v červenci 2008, se objevily kontroverze. Nebraský zákon byl vykládán tak, že definuje dítě jako kohokoli mladšího 18 let, a vyústil v dezerci nezletilých dětí. Zákon byl změněn v listopadu 2008 a umožňoval opuštění kojenců do třiceti dnů věku. 35 dětí bylo vysazeno v nemocnicích v Nebrasce během čtyř měsíců. Žádné z nich nebyly kojenci.
K 8. lednu 2006 napadl ústavnost zákona o bezpečném útočišti pouze jeden případ. Žalobce se nemohl dovolávat osobní újmy a tvrdil, že všichni rodiče museli dopředu vědět, že stát nepomůže rodičům ukrývat děti jeden před druhým. Dále vzhledem k tomu, že anonymita od samého počátku zbavovala rodiče, který se dítěte nevzdal, možnosti nápravy a mohla se z jakéhokoli důvodu vztahovat na jakéhokoli rodiče, hrozil zákon veřejnosti na svobodě. Soud však případ zamítl, neboť shledal, že údajná újma nedosahuje úrovně nezbytné k odůvodnění veřejné žaloby. Proto se žalobcovo tvrzení, že zákon o bezpečném útočišti porušuje doktrínu dělby moci tím, že obchází normotvornou pravomoc Nejvyššího soudu, neřešilo.
Koncem roku 2007 však soud v Ohiu rozhodl, že celý zákon o opuštěném dítěti v Ohiu je neplatný pro porušení pravomoci Nejvyššího soudu. In re Baby Boy Doe, 145 Ohio Misc.2d 1, 2007-Ohio-7244. Tam matka nechala dítě v nemocnici a vyjádřila úmysl tam dítě nechat a dát ho k adopci. Matka kvůli dítěti nikdy nekontaktovala nemocnici ani státní agenturu. Totožnost a místo pobytu údajného otce nebyly zcela známy. Poté, co mu byla svěřena předběžná vazba, se státní agentura přestěhovala podle potřeby k adopci do trvalé vazby. Právní zástupce a opatrovník ad litem dítěte napadli ústavnost zákona o bezpečném útočišti a tvrdili, že některé jeho stanovy porušují doktrínu dělby moci podle čl. 5(B) Ústavy státu Ohio. Soud s tím souhlasil a shledal, že ustanovení zákona o bezpečném útočišti a zákona o anonymitě jsou v rozporu s ustanoveními zákona o oznamovací povinnosti pro mladistvé č. 15 a s požadavky na náležitou péči podle jiných soudních předpisů. Juv.R. 15 požadoval vydání předvolání pro strany, které jim nařídily dostavit se k soudu. Podle Juv.R. 2(Y) byli rodiče pověřenými stranami. Protože základním účelem zákona o bezpečném útočišti bylo udržet rodiče v anonymitě a imunní vůči trestnímu stíhání, zákon o mladistvých č. 15 podkopával účel zákona o bezpečném útočišti. Ale vzhledem k tomu, že stanovy o anonymitě a oznamovací povinnosti jsou procesní, soudní předpisy se řídí. Pak, protože stanovy o oznamovací povinnosti a o anonymitě nebylo možné sladit se zbývajícími stanovami o bezpečném útočišti, neměl celý zákon o bezpečném útočišti žádnou platnost a účinek. Původní stížnost o bezpečném útočišti a návrh o trvalé opatrovnictví byly zamítnuty. Zdá se, že případ nebyl odvolán.
Na jaře 2008 přijaly Nebraska i Aljaška své zákony o bezpečném útočišti. V současnosti má formu zákona o bezpečném útočišti všech 50 států.