Agonisté beta2-adrenergních receptorů jsou třídou léků používaných k léčbě astmatu a dalších plicních onemocnění.
Působí na β2-adrenergní receptor, čímž způsobují uvolnění hladkého svalstva vedoucí k dilataci průdušek, vazodilataci ve svalech a játrech, uvolnění děložního svalstva a uvolnění inzulínu. U některých pacientů se objevují nežádoucí účinky jako nespavost, úzkost a třes. Všechny β2 agonisty jsou k dispozici ve formě inhalátoru (buď inhalátory s odměřenou dávkou, které lék aerosolují, nebo suchý prášek, který lze vdechnout).
Salbutamol (v USA známý jako albuterol) se také dodává v tekuté formě k rozprašování, která se častěji používá na pohotovostech než v inhalátorech. Salbutamol i terbutalin jsou také k dispozici v perorální formě.
Kromě toho je několik z těchto léků k dispozici v intravenózních formách, včetně salbutamolu i terbutalinu. V této formě může být použit v závažných případech astmatu, ale častěji se používá k potlačení předčasného porodu, protože také uvolňuje děložní sval, a tím inhibuje kontrakce.
Dne 18. listopadu 2005 upozornil Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) zdravotnické pracovníky a pacienty, že několik dlouhodobě působících bronchodilatačních léků je spojováno s možným zvýšeným rizikem zhoršení sípání (bronchospasmus) u některých lidí, a požadoval, aby výrobci aktualizovali varování ve svém stávajícím označení produktů.
29. června 2006 výzkumníci z Cornellovy univerzity a Stanfordovy univerzity oznámili, že metaanalýza, kterou provedli, zjistila, že „pravidelně inhalované beta-agonisty (Orciprenalin/metaproterenol [Alupent], formoterol [Foradil], Flutikason/salmeterol [Serevent, Advair] a Salbutamol/albuterol [Proventil, Ventolin, Volmax a další]) zvyšovaly riziko respirační smrti více než dvojnásobně ve srovnání s placebem“, zatímco se používaly k léčbě chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN).
Lze je rozdělit do dvou skupin:
(1) krátkodobě působící a
(2) dlouhodobě působící.
Krátce působící beta2 Agonisté
Dlouhodobě působící beta2 agonisté