Cinderella effect

Články týkající se zneužívání

Abstraktní pojmy
Zneužívání zpráv /Antisociální chování
Donucování / Krutost
Zneužívání moci
Pronásledování / Rituální zneužívání / Násilí

Fyzické týrání
Mučení / týrání dětí
Těžké tělesné tresty
Domácí násilí

Psychické zneužívání
Zanedbávání dětí
Ponižování / Zastrašování
Mobbing / Šikana
Nenávistná řeč / Manipulace
Pronásledování / Vztahová agrese
Rodičovské odcizení
Psychické mučení
Ovládání mysli / Vyhýbání se
Cinderella Effect /Donucovací přesvědčování
Slovní zneužívání

Sexuální zneužívání
Incest / Sexuální zneužívání dětí
Znásilnění / Sexuální obtěžování

Týrané ženy/týrání dětí
Týrání seniorů / Násilí v rodině
Týrání vězňů / Týrání zvířat
Týrání partnerů / Týrání pacientů
Týrání manželů / šikana na pracovišti

V evoluční psychologii je efekt Popelky údajný vyšší výskyt různých forem zneužívání dětí a špatného zacházení ze strany nevlastních rodičů než ze strany biologických rodičů. Svůj název má podle pohádkové postavy Popelky. Evoluční psychologové popisují efekt jako pozůstatek adaptivní reprodukční strategie mezi primáty, kdy samci často zabíjejí potomky jiných samců, aby přivedli své matky do říje a dali samcům možnost oplodnit ji sami. Pro tuto teorii existují jak podpůrné důkazy, tak kritika proti ní.

Silné důkazy na podporu efektu Popelky vycházejí ze zjištění, že když mají zneužívající rodiče nevlastní i genetické děti, obvykle své genetické děti ušetří. V takových rodinách se nevlastní děti v jedné studii zaměřovaly výhradně na 9 z 10 případů a v 19 z 22 případů na jinou. Kromě toho, že vykazují vyšší míru negativního chování (např. zneužívání) vůči nevlastním dětem, vykazují nevlastní rodiče méně pozitivního chování vůči nevlastním dětem než genetickí rodiče. Například nevlastní rodiče v průměru méně investují do vzdělávání, méně si hrají s nevlastními dětmi, méně berou nevlastní děti k lékaři atd. Tato diskriminace nevlastních dětí je neobvyklá ve srovnání se statistikami zneužívání zahrnujícími celkovou populaci vzhledem k „následujícím dodatečným faktům: 1) při odhalení zneužívání dětí se často zjistí, že všechny děti v domácnosti se staly oběťmi; a 2) nevlastní děti jsou téměř vždy nejstaršími dětmi v domácnosti, zatímco obecnou (…) tendence v rodinách s jednotným rodičovstvím je, že nejčastějšími oběťmi jsou ty nejmladší.“

Evoluční teorie psychologie

Evoluční psychologové Martin Daly a Margo Wilson navrhují, že Popelčin efekt je přímým důsledkem moderní evoluční teorie inkluzivní fitness, zejména teorie rodičovských investic. Tvrdí, že výchova lidských dětí je tak zdlouhavá a nákladná, že „rodičovská psychologie utvářená přirozeným výběrem pravděpodobně nebude nevybíravá“. Podle nich „výzkum týkající se zvířecího sociálního chování poskytuje zdůvodnění pro očekávání, že rodiče budou diskriminující ve své péči a náklonnosti, a konkrétněji, že budou diskriminovat ve prospěch svých vlastních dětí“.

Nejhojnější údaje o špatném zacházení s nevlastními dětmi shromáždili a interpretovali psychologové Martin Daly a Margo Wilson, kteří na McMaster University studují s důrazem na neurovědu a chování. Jejich první měření platnosti efektu Popelky bylo založeno na údajích od American Humane Association (AHA), archivu zpráv o zneužívání dětí ve Spojených státech, který uchovává přes dvacet tisíc zpráv. Tyto záznamy vedly Wilsona a Dalyho k závěru, že „dítě mladší tří let, které žilo ve Spojených státech v roce 1976 s jedním genetickým rodičem a jedním nevlastním rodičem, mělo v záznamech přibližně sedmkrát vyšší pravděpodobnost, že se stane potvrzeným případem zneužívání dětí, než dítě, které žilo se dvěma genetickými rodiči“. Jejich celková zjištění ukazují, že děti žijící s nevlastními rodiči mají vyšší riziko zneužívání, i když se vezmou v úvahu jiné faktory.

Daly a Wilson poukazují na to, že infanticida je extrémní forma zaujaté rodičovské investice, která je ve světě zvířat široce praktikována. Například když přistěhovalecký lví samec vstoupí do smečky, není neobvyklé, že zabije mláďata zplozená jinými samci. Protože smečka může poskytnout podporu pouze omezenému počtu mláďat, aby přežila do dospělosti, zabíjení mláďat v konkurenci s potenciálním potomstvem nového samce zvyšuje šance na přežití jeho potomstva do dospělosti. Akt infanticidy navíc urychluje návrat k sexuální vnímavosti u samic, což samci umožňuje zplodit vlastní potomstvo včasnějším způsobem. Tato pozorování ukazují, že ve světě zvířat samci používají určitá opatření, aby zajistili, že rodičovská investice je zaměřena konkrétně na jejich vlastní potomstvo.

Doporučujeme:  Znalostní ekosystémy

Na rozdíl od lva však lidé v nevlastní situaci čelí složitějšímu kompromisu, protože se nemohou zcela zříci potomka svého partnera z předchozího vztahu, protože by riskovali ztrátu sexuálního přístupu k matce a jakoukoli šanci na zplození potenciálního potomka. Podle Dalyho a Wilsona lze tedy investici do nevlastní matky chápat jako snahu o páření s cílem zajistit možnost budoucího rozmnožování s matkou. Tato hypotéza o snaze o páření naznačuje, že lidští samci budou mít tendenci více investovat do svých genetických potomků a do svých nevlastních dětí investovat právě tolik. Právě z tohoto teoretického rámce Daly a Wilson tvrdí, že případy zneužívání dětí vůči nebiologickým potomkům by měly být častější než vůči potomkům biologickým.

Člověk by proto očekával větší rodičovskou vstřícnost vůči vlastnímu potomkovi než vůči dětem, které s ním nejsou ve spojení, a to bude mít za následek více pozitivních výsledků a méně negativních výsledků vůči vlastnímu dítěti než vůči ostatním dětem, do kterých se má investovat (tj. nevlastním dětem). „Pokud je zneužívání dětí reakcí chování ovlivněnou přirozeným výběrem, pak je pravděpodobnější, že k němu dojde, když dojde ke sníženým výplatám za inkluzivní fitness v důsledku nejisté nebo nízké příbuznosti“. Vzhledem k těmto adaptacím z přirozeného výběru je pravděpodobnější, že zneužívání dětí se dopouštějí nevlastní rodiče než genetickí rodiče – očekává se, že oba budou do dětí hodně investovat, ale genetickí rodiče budou mít větší rodičovskou lásku specifickou k dítěti, která podporuje pozitivní péči a potlačuje špatné zacházení.

Zprávy Dalyho a Wilsona o nadměrném zastoupení nevlastních rodičů ve statistikách vražd a zneužívání dětí podporují evoluční princip maximalizace inkluzivní zdatnosti, formalizovaný podle Hamiltonova pravidla, který pomáhá vysvětlit, proč lidé přednostně investují do blízkých příbuzných. Statistiky adopcí tento princip také dokládají, neboť adopce bez příbuzných představují menšinu celosvětových adopcí. Výzkum vysoké míry adopcí v Oceánii ukazuje, že bezdětnost je nejčastějším důvodem adopce a že v jedenácti populacích, pro něž byla data k dispozici, se velká většina adopcí týkala příbuzného s koeficientem příbuznosti vyšším nebo rovným 0,125 (např. genetickí příbuzní). Pozoruje se také, že rodiče s biologickými i adoptovanými dětmi předpojatě rozdělují své majetky ve prospěch biologických dětí, což znovu dokazuje, že rodičovské chování odpovídá principům výběru příbuzných.

Ve svém kanadském vzorku z roku 1985 Daly a Wilson klasifikují frekvence různých životních uspořádání (dva přirození rodiče, jeden přirozený rodič, jeden přirozený rodič s jedním nevlastním dítětem nebo jiný) podle věku dítěte. Toho bylo dosaženo provedením randomizovaného telefonického průzkumu.

Záznamy o zneužívání dětí od organizací poskytujících pomoc dětem, jakož i policejní zprávy o uprchlících a mladistvých pachatelích byly poté použity ke zjištění, zda byly děti z nevlastních životních situací nadměrně zastoupeny jako oběti zneužívání ve srovnání s demografickými údaji získanými z telefonického průzkumu. Výsledky ukazují, že jedinou životní situací, která má významnou korelaci se zvýšeným zneužíváním dětí, je jeden přirozený rodič a jeden nevlastní rodič v jedné domácnosti. Zatímco míra utíkání a kriminality byly srovnatelné u dětí žijících s nevlastními rodiči a dětí rodičů samoživitelů, míra zneužívání u dětí žijících s nevlastními rodiči byla mnohem vyšší.

Daly a Wilson ve svém výzkumu zkoumali několik potenciálně matoucích proměnných, včetně socioekonomického statusu, velikosti rodiny a mateřského věku při porodu, nicméně byly zjištěny pouze malé rozdíly mezi rodinami s přirozenými rodiči a nevlastními rodiči s ohledem na tyto faktory, což naznačuje, že žádný z těchto faktorů není hlavním přispívajícím faktorem k pozorovanému efektu Popelky.

Evoluční psychologové také naznačili, že jednou z příčin zneužívání nevlastního dítěte může být chybějící rodičovské pouto, které by si matka normálně vytvořila s vlastním dítětem. Toto pouto musí být vytvořeno před dosažením věku dvou let, aby se stalo bezpečným poutem, a adopce může často narušit vývoj tohoto pouta. Dítě musí být krmeno primární rodičovskou osobou, obvykle matkou, a musí být přítomna matce během silně fyzicky bolestivých událostí, aby se vytvořilo rodičovské pouto, a buď důsledné opomenutí matky z tohoto procesu, nebo alterace mezi dvěma lidmi (původní matkou a adoptivní matkou) může způsobit buď nejistou vazbu, nebo neorganizovanou vazbu rodiče k dítěti. V důsledku toho většina psychologů velmi doporučuje, aby adoptivní matka byla přítomna velmi brzy v životě kojenců, nejlépe ihned po narození, aby se předešlo narušení vazby a poruchám vazby.

Doporučujeme:  HEDIS

Silná podpora efektu Popelky, jak jej popsali Daly a Wilson, vychází ze studie neúmyslných smrtelných zranění v dětství v Austrálii. Tooley a kol. sledují argument Dalyho a Wilsona rozšířit efekt Popelky z případů zneužívání na případy neúmyslných úmrtí. Děti jsou nejen zranitelné vůči zneužívání ze strany rodičů, ale jsou také závislé na svých rodičích, pokud jde o dohled a ochranu před celou řadou dalších škod. Vzhledem k tomu, že rodičovský dohled zásadně koreluje s případy neúmyslných zranění v dětství, jak ukázali Wadsworth a kol. a Peterson & Stern, Tooley a kol. předpokládají, že selektivní tlaky by upřednostňovaly sklon k rodičovské bdělosti vůči hrozbám pro blaho potomků. Tooley a kol. dále tvrdí, že rodičovská bdělost se nevlastním rodičům nevěnuje tak silně jako genetickým rodičům, a proto nevlastní děti vystavuje většímu riziku neúmyslného zranění.

Ačkoli obecný trend dat z této studie podporuje efekt Popelky, Anderson a jeho kolegové poznamenávají, že pozorované rozdíly mezi rodičovskou investicí do genetických dětí a nevlastních dětí by mohly být mírně sníženy několika matoucími faktory. Autoři například poukazují na to, že nevlastní rodičovství je samoselektivní proces a že když je vše ostatní stejné, muži, kteří se sblíží s nepříbuznými dětmi, se s větší pravděpodobností stanou nevlastními otci, což je faktor, který bude pravděpodobně matoucí proměnnou ve snaze studovat efekt Popelky. Anderson a jeho kolegové také provedli podobnou studii na studentech Xhosy v Jižní Africe, která analyzuje stejné čtyři klasifikace vztahů mezi otcem a dítětem, a tato studie nabízí podobné výsledky, jaké byly pozorovány mezi otci v Albuquerque.

Marlowova studie Hadzových sběračů potravy v Tanzanii navíc nalezla důkazy o snížené péči poskytované otci nevlastním dětem ve srovnání s genetickými dětmi. Autor používá Mann-Whitneyho U-testy k vyhodnocení většiny pozorovaných rozdílů v péči vykazované vůči genetickým a nevlastním dětem a zjišťuje, že Hadzovi muži tráví méně času s (U=96), méně komunikují s (U=94,5), méně pečují a nikdy si nehrají se svými nevlastními dětmi. Marlowe dále tvrdí, že jakákoli péče, která je poskytována nevlastním dětem, je pravděpodobně přičitatelná mužovým snahám o páření a nikoli rodičovskému zájmu o blaho nevlastních dětí.

Na další podporu Popelčina efektu, jak jej rozpracovali Daly a Wilson, studie provedená ve venkovské vesnici v Trinidadu ukazuje, že v domácnostech obsahujících jak genetické děti, tak nevlastní děti, věnují otcové přibližně dvakrát více času interakci s genetickými potomky ve srovnání s nevlastními dětmi. Dále tato studie zjišťuje, že doba trvání vztahu mezi nevlastním otcem a nevlastními dětmi negativně koreluje s relativním podílem času interakce a pozitivně koreluje s relativním podílem antagonistických interakcí mezi oběma. Jako podíl celkového času stráveného interakcí s genetickými a nevlastními dětmi je prokázáno, že otcové mají přibližně o 75 procent více antagonistických interakcí s nevlastními dětmi. V této studii jsou antagonistické interakce definovány jako zahrnující fyzický nebo verbální souboj nebo projev zranění. Patří sem například výprask, křik, pláč a hádky. Trvání vztahu mezi genetickými otci a dětmi vykazuje pozitivní korelaci jak s relativním podílem času interakce, tak s antagonistickou interakcí. Autorka tvrdí, že tyto výsledky ukazují, že pokud jde o investovaný čas, otcové upřednostňují genetické děti před nevlastními dětmi a tato preference není přičitatelná délce vztahu otec-dítě, což je faktor, který je někdy považován za matoucí proměnnou v Popelkově efektu. Ačkoli tato studie tvrdí významný nárůst antagonistického chování mezi nevlastními otci a nevlastními dětmi, a proto podporuje Popelkův efekt, poznamenává také, že pouze šest procent všech pozorovaných interakcí rodič-dítě bylo považováno za antagonistické a že výzkumníci nikdy nezaznamenali žádné do očí bijící fyzické zneužívání dětí.

Doporučujeme:  Kult

Filozof vědy David Buller v rámci své obecné kritiky evoluční psychologie přezkoumal údaje Dalyho a Wilsona. Tvrdí, že evoluční psychologie (EP) se mylně pokouší objevit lidské psychologické adaptace spíše než „evoluční příčiny psychologických rysů“. Buller také tvrdí, že Dalyho a Wilsona kanadský vzorek z roku 1985 zahrnoval případy sexuálního zneužívání i případy neúmyslného opomenutí, například nezapnutí bezpečnostního pásu dítěte v autě. Buller tvrdí, že neúmyslné opomenutí nespadá do sféry nebezpečných činů a spíše by mělo být označeno jako „špatné zacházení“. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že sexuální zneužívání není často doprovázeno fyzickým zneužíváním, je nerozumné předpokládat, že je motivováno stejným druhem psychologického mechanismu jako vražda dítěte. Buller také poukazuje na to, že závěr, že nebiologičtí rodiče jsou náchylnější k týrání dětí, je v rozporu s faktem, že i když míra týrání mezi nevlastními rodiči byla nepřiměřená, většina týrání dětí je ve skutečnosti páchána biologickými rodiči a že nejnižší míra týrání dětí je zjištěna mezi adoptivními rodiči. Daly a Wilson reagují na Bullerovu kritiku tvrzením, že Buller zaměňuje empirická statistická zjištění, která definují efekt Popelky, s navrhovaným teoretickým rámcem, který nabízí evoluční vysvětlení dat.

Studie Temrin et al. Sweden

Zjištění Dalyho a Wilsona byla zpochybněna jednou studií dětských vražd ve Švédsku v letech 1975 až 1995, která zjistila, že děti žijící v domácnostech s negenetickým rodičem nebyly ve srovnání s dětmi žijícími s oběma genetickými rodiči vystaveny zvýšenému riziku zabití. Studie, zveřejněná v roce 2000 a provedená Temrinem a kolegy, argumentovala, že když Daly a Wilson klasifikovali vraždy podle rodinné situace, nepočítali s genetickou příbuzností rodiče, který trestný čin skutečně spáchal. Ve švédském vzorku byl ve dvou ze sedmi vražd s genetickým a negenetickým rodičem pachatel ve skutečnosti genetickým rodičem, a proto tyto vraždy nepodporují definici efektu Popelky, kterou Daly a Wilson definovali.

Daly a Wilson připisují protichůdná zjištění švédské studie analytickému přehlédnutí. Temrin a jeho kolegové opomínají vzít v úvahu skutečnost, že podíl dětí v životních situacích s nevlastním dítětem není konstantní pro všechny věkové skupiny dětí, ale spíše se s věkem zvyšuje. Po korekci na věkové rozdíly přináší švédský datový soubor výsledky v souladu s předchozími zjištěními Dalyho a Wilsona. Švédský vzorek však ukazuje snížené riziko pro děti žijící s nevlastním dítětem ve srovnání se severoamerickými vzorky shromážděnými Dalym a Wilsonem, což naznačuje, že existuje určitý stupeň mezikulturních odchylek v Popelkově efektu.

Řada vědců si povšimla, že zneužívání dětí je složitá záležitost a je ovlivněno jinými faktory. Daly a Wilson však uvádějí, že i když evoluční psychologie nemůže počítat s každým případem zneužívání nevlastních dětí, jejich empirická zjištění to nevyvrací.

Burgess a Drais navrhují, že špatné zacházení s dětmi je příliš složité na to, aby mohlo být plně vysvětleno pouze genetickou příbuzností, a uvádějí další důvody špatného zacházení s dětmi, jako jsou sociální faktory, ekologické faktory a dětské rysy, jako je postižení a věk. Nicméně také poznamenávají, že tyto rysy jsou pouze orientační a nevedou nevyhnutelně k špatnému zacházení s dětmi. Temrin a jeho kolegové také naznačují, že mohou existovat další faktory spojené s vraždou dětí, jako jsou předchozí odsouzení, problémy se zneužíváním drog, prohrané bitvy o opatrovnictví a psychické problémy.

Australský psycholog Greg Tooley, autor studie z roku 2006, která existenci efektu potvrdila, při diskusi o důsledcích tohoto výzkumu přiznal, že „je jistě těžké o tom mluvit, protože je to tak horká otázka“.